Sám říká, že je mu smutno z toho, že lidé kolem něj odcházejí a chybí mu vrstevníci, se kterými by si mohl popovídat, přesto každý, kdo se s ním potká, je nadšený z jeho vyprávění. Životních zážitků má v zásobě spousty.

Narodil se na Ukrajině. „Můj táta šel do 1. světové války a sloužil u dragounů a když se dostali do Karpat, tak je zajali kozáci. Nejdřív je chtěli postřílet, ale pak jim došlo, že budou užitečnější na práci v zemědělství," vzpomíná Vladimír Kopta a pokračuje: „Když se po válce oddělilo z Rakousko-Uherska Československo, tak měl otec československou příslušnost. A když se pak dostal Stalin  k moci, dolehla na Ukrajinu bída. Byla to zásobárna obilí, ale Stalin lidem nenechal skoro nic ani na zasetí.  Protože měl táta československou příslušnost, tak si u něj lidé leccos schovávali. A v roce 1933 mu říkali: Adolfe, jestli máš možnost zdrhnout, tak to udělej. Táta se tam oženil, máma byla Ukrajinka. Patřili jsme pod Oděsu jako okres. Tam to byla zemědělská vesnice, co barák, to sedlák. Polí tam byla spousta a nikdo se tam  s nikým nehádal. To tady se to hodně handrkovalo, když se sem táta s námi vrátil.

Táta měl bratra na Slovensku u pohraniční stráže   a ten mu říkal, ať se radši vrátí. Táta byl vyučený krejčí a na Ukrajině si ho cenili, protože jim uměl ušít, co kdo potřeboval. Krejčí jim tam chyběli. Nepotrpěli si na parádu, ale v dobrém oblečení   a obutí lépe zvládali mrazy pod mínus čtyřicet stupňů.

Když jsme se nastěhovali sem do Rakovic, bylo mi osm let. Na Ukrajině se do školy chodilo až od osmi let a tady od šesti, tak jsem byl ve třídě s mladší sestrou. Děti nám moc nerozuměly, ale brzy jsme se naučili česky, i když se nám tam občas pletla ukrajinská slovíčka. Pak mě mrzelo, že jsme ukrajinsky zapomněli.

Když přišla válka a přijeli sem ruští vojáci a zjistili, že jim táta s mámou rozumí, tak si chtěli pořád povídat.
Bylo mi čtrnáct let, když začala válka, vycházel jsem zrovna měšťanku v Miroticích. Chodili jsme tam pěšky.

Pamatuji si, že 15. března byla pěkná chumelenice a všichni vojáci táhli na Prahu. Rusové už Němce hnali  od Stalingradu, Kurska… Před koncem války tu létali hloubkaři. Jako výrostci jsme koukali po děvčatech. Jednoho dne přiletěl jeden, pak dva, tři a najednou šest. Když se točili nad hřbitovem, tak jsme do kostela už nešli. Něco shodili. Byli jsme se podívat, co to je. Přiletělo jich šest, pak dalších šest. Kluci utekli do lesa a já se dostal k soše svatého Norberta, pak na hřbitov a lehl jsem si mezi dvě tůje. Letadla letěla nad zámek a bylo vidět, jak pouští bombu na cestu. Koně na louce nechali na pokoji, ale  do všech lidí stříleli, bylo jim jedno, jestli jsou tam děti.  Ležel jsem tam asi dvě hodiny. Šli jsme tam s klukama kolem desáté hodiny a domů jsem přišel kolem jedné. Bydleli jsme tehdy u rybníka Kuchyňky. Měl jsem tenkrát velké štěstí, protože tu bomby zapálily čtyři chalupy včetně hospody Na Staré. Tam hořela stodola i maštal."