A. byla obviněna z vraždy. 6. září 1994 byla propuštěna z vazby na záruku kolektivu spolupracovnic, v březnu 1995 stanula před Krajským soudem v Č. Budějovicích. Uvedla, že ji její třetí manžel napadl pěstí do obličeje a pronásledoval s lahví v napřažené ruce. Ve velkých obavách „uchopila nějaký předmět a po potyčce se stalo, co nechtěla“; v přípravném řízení uvedla přesněji, že sáhla pro nůž, aby ho vystrašila. Zkroutil jí zápěstí a když se jí podařilo se vyprostit, ruka s nožem setrvačností prý vyletěla vpřed. Vypověděla, že muž jí ubližoval v opilosti celých sedm let manželství. Soud četl z jeho trestního rejstříku - také za výtržnictví (v roce 1970 po domluvě napadli a latěmi zbili sovětské důstojníky) a za znásilnění (v roce 1974 tři a půl roku).
Nutná obrana?
Státní zástupce mj. při posuzování možnosti nutné obrany uvedl, že je rozdíl v obraně proti útoku neznámého, anebo partnera, s nímž žiji sedm roků. Obžalovaná sama uvedla, že zažila ze strany poškozeného i horší agrese, které skončily "jen" lehkou újmou na zdraví; její počínání na chalupě tedy z tohoto pohledu nebylo nutnou obranou. Podle obhájkyně žádný důkaz nevyvrací, že její klientka měla bezprostřední pocit ohrožení života. "Nemůžete chtít, aby takovou situaci řešila útěkem - byla oprávněna se bránit," uvedla. Dagmar A. pak v slzách požádala soud o milost v zájmu svých nezletilých dětí.
Soud vzal v úvahu zjištění znalců, že zranění obžalované nesvědčí o výrazném útoku poškozeného, který by šel nad rámec jejich dosavadních opakovaných konfliktů. "Nelze akceptovat, aby po mnohaletých sporech byl náhle jeden z jejich aktérů beztrestně zabit," řekl předseda senátu v odůvodnění rozsudku, kterým Dagmar A. vyměřil pět let odnětí svobody - tedy hluboko pod spodní hranicí, která je deset roků. V odvolání k Vrchnímu soudu v Praze obhájkyně tehdy mimo jiné uvedla: Po Opočenského případu jsem se domnívala, že náhled soudů na nutnou obranu se posune ve prospěch osob, které se brání (Dagmar A. soudil stejný senát jako Opočenského). 10. června 1996 nabyl rozsudek nad matkou pečující o devítiletého syna právní moci.
Stůně
V červenci toho roku odsouzená požádala soud o odklad výkonu trestu a o zvážení upuštění od něj ze zdravotních důvodů. Předložila zprávy tří lékařů o tom, že trpí nevyléčitelnou chorobou, později také rozhodnutí správy sociálního zabezpečení, že je od dubna 1997 plně invalidní. Lékařská komise Vězeňské správy doporučila soudu přezkoumat duševní stav Dagmar A. Po znaleckém posudku z odvětví psychiatrie předseda senátu v prosinci 1998 žádost odsouzené o odklad výkonu trestu zamítl. Její stížnost Vrchní soud v Praze v lednu 1999 zamítl a první instance znovu vyzvala odsouzenou k nástupu trestu. Dagmar A. znovu požádala o odklad ze zdravotních důvodů, který doložila dalšími lékařskými zprávami. V prosinci 1999 ústřední lékařská komise sdělila po jejich přezkoumání, že výkon trestu by nezhoršoval zdravotní stav odsouzené. V lednu 2000 krajský soud žádost Dagmar A. o odklad znovu zamítl a její stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze v únoru rovněž zamítl.
V květnu přišel českobudějovickému soudu spis zpátky už rovnou z ministerstva spravedlnosti - s rozhodnutím o tom, že prezident republiky Václav Havel udělil Dagmar A. milost – jednu ze 105 toho roku. Její obhájkyně tenkrát našim novinám zdůraznila, že prezidenta k rozhodnutí vedl hlavně zdravotní stav odsouzené.
