V dalším díle seriálu Žijí mezi námi představujeme učitelku Alenu Šůlovou, která již třicet let učí na prvním stupni ZŠ Jana Husa v Písku. Vzhledem k tak dlouhé praxi by se jistě našla spousta zajímavých témat k rozhovoru, mě však zaujalo, že v nynější třetí třídě má učitelka integrovaného chlapce s diagnózou Aspergerův syndrom. Jedná se o poruchu autistického spektra.

Devítiletý Ondra přišel na Husovku koncem září 2010, tedy do druhé třídy. Jelikož mám sama doma čtyřletého syna s diagnózou dětský autismus, bylo pro mě toto setkání velmi zajímavé a přínosné.

Máte nějakou podobnou zkušenost s integrací z předchozích let?

Asi před 13 lety jsem měla takovou zvláštní zkušenost s chlapcem, který přišel do první třídy v deseti letech, a to až do druhého pololetí. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už nic podobného nezažila. Chlapec byl až do té doby naprosto izolovaný od okolního světa. Žil pouze v bytě s rodiči, nevycházel ven, vůbec nedokázal fungovat mezi lidmi, neuměl používat záchod, pouze nočník. Matka se s ním učila sama, ale zřejmě ji někdo donutil, aby chlapce dala do školy. Chodil sem asi týden, matka byla celou dobu s ním, seděla vedle něj v lavici a on reagoval pouze na její hlas. Po týdnu, když už měl zůstat ve třídě sám, dostal hrozný záchvat. Matka ho odvedla a už jsme ho nikdy neviděli. Prý se okamžitě odstěhovali z města, ale nikdo nevěděl kam. Dlouhou dobu jsme po nich pátrali, ale bohužel se nám to nepodařilo. Z dnešního pohledu a se zkušenostmi, které mám, je jasné, že se evidentně jednalo o autismus. Byl to pro mě hrozný zážitek.

Tak to je mi samozřejmě moc líto – nejen kvůli vám, ale hlavně kvůli tomu chlapci. A jaké bylo vaše první setkání s Ondrou?

Ondráška znám už déle než rok. Přišel k nám z jiné základky na opakovanou žádost jeho maminky. Na předchozí škole bohužel nikdo jeho problémy neřešil, dokumentaci o Ondrově poruše ani po matce nechtěli. Tudíž ho samozřejmě ani nikdo nechránil. Stal se terčem šikany, ostatní děti se mu posmívaly, strkaly do něj, všemožně mu ubližovaly, dokonce mu jeden kluk zkroutil a zhmoždil ruku. O nějakém individuálním výukovém plánu nemohla být vůbec řeč. Když sem Ondra nastoupil, byl velmi bojácný, vystrašený, chodil při zdi. Nedokázal si ani dojít na záchod, byl problém přejít na tělocvik. Jakákoli změna ho strašně děsila, což samozřejmě k této poruše patří, ale musí se s tím velmi citlivě, avšak intenzivně pracovat.

Jaké podmínky tedy poskytla vaše škola a jak jste se na to vy sama připravila?

Tak pro nás všechny to byla úplně nová zkušenost. Pan ředitel přiřadil Ondru do mé třídy, protože zde bylo pouze sedmnáct dětí. Ondra je osmnáctý. S nižším počtem dětí se vždy lépe pracuje. A na dítě se specifickými potřebami máte dostatek času. Třídu jsem se snažila na příchod Ondry připravit. Vysvětlila jsem dětem, jaký Ondra bude a proč tomu tak je. Že ho budu trochu jinak klasifikovat i hodnotit. A také že mu musíme všichni hodně pomáhat a starat se o něj. Myslím, že velký efekt mělo, když jsem jim vysvětlila, že to sama nezvládnu, takže tím vlastně budou pomáhat i mně. Víte, tyhle malé děti se cítí velmi důležité, když je dospělí požádají o pomoc.

Navíc jsem Ondru posadila do první lavice naproti sobě ke katedře vedle moc hodné a šikovné holčičky a druhá taková holčička je hned přes uličku. Musím říct, že ty děti jsou naprosto úžasné! Vzaly Ondru okamžitě za svého. Chodily s ním na záchod, do tělocvičny. Pomáhaly mu připravovat pomůcky, ukazovaly mu, jak má co dělat. A jak někdy dokážou být děti opravdu zlé a kruté, umí být i velmi vstřícné a empatické. A v naší třídě to prostě nějak zafungovalo. Ondra už teď zvládne pohybovat se po škole samostatně, což je obrovský úspěch. S jeho poruchou se samozřejmě nedá říct, že by mezi děti zapadl, ale myslím, že je tu opravdu spokojený a děti ho mají rády.

To zní úplně pohádkově… Žádné problémy tedy nenastaly?

Ale to víte, že se občas něco vyskytne, ale není to nic, s čím bychom si neuměli poradit. Mám tu úžasné děti, bezvadně spolupracují a u Ondry je pro mě i sebemenší pokrok velkou radostí, která mě nabíjí. Abych pravdu řekla, vůbec si nedovedu představit, že ho jednou budu muset předat do nějaké jiné třídy, až bude přecházet na druhý stupeň.

Z vlastní zkušenosti vím, že máte ze zákona nárok na asistentku, vy tu ale žádnou nemáte…

To ano, ale zatím to nebylo potřeba. Od páté, ale možná už od čtvrté třídy to zřejmě bude nutné. Učiva bude čím dál více a pak tuto pomoc jistě ocením. Zatím máme ve zprávě ze Speciálního pedagogického centra v Českých Budějovicích, odkud sem jezdí na pravidelné kontroly, napsáno, že Ondra vše skvěle zvládá, a pokud na tom já netrvám, tak asistentka není nutná.

Jak funguje spolupráce s rodinou? Bez té by to jistě nešlo…

Ondra žije jenom s maminkou a musím říct, že spolupráce je bezchybná. Matka se mu absolutně věnuje, je vždy pečlivě připravený, nosí pomůcky. Maminka s ním jezdí na výlety. Do školy ho každý den vodí, vyzvedává ho před obědem, protože pro Ondru je lepší jíst doma. Jídelna je příliš stresující.

A jak se Ondra učí?

Učivo zvládá, má hodně názorné a barevné pomůcky, které může kdykoli použít. Jeho paměť je fenomenální. Je zvídavý, zajímají ho mapy. Umí například zpaměti všechny písecké ulice i lokality, kde se ulice nachází. Vše mu musím vysvětlovat dopodrobna, nespokojí se jen tak s něčím. Má milion otázek.

Vaše odpovědi byly vyčerpávající, díky za to co děláte…

Vlastně pokud byste chtěla, můžu vás s Ondrou seznámit. Za chvíli mu začíná dramatický kroužek. Pořád jsem přemýšlela, jak ho mezi děti ještě více zapojit. Myslela jsem si, že by pro něj bylo bezva, kdyby měl také nějakou mimoškolní činnost. A pak jsem se domluvila s paní učitelkou Ušatou, která to s ním zkusila na dramaťáku. Ondra tam chodí od září, hrozně ho to baví a už dokonce měl i několik vystoupení. A tak jsem se s Ondrou seznámila. A bylo to skutečně milé setkání. Nejdřív byl nervózní, protože nechápal, co dělá jeho paní učitelka na dramaťáku, když tam nepatří. Pak mu vadilo, že mě tam vzala s sebou.

Když jsme mu ale všechno vysvětlily a zodpověděly asi 25 otázek, Ondra se uklidnil, dokonce si se mnou popovídal. Podívala jsem se na loutkovou pohádku o Koblížkovi a Ondra nakonec souhlasil i s tím, že si ho mohu s paní učitelkou vyfotit. Vzhledem k tomu, že mám velkou osobní zkušenost s autismem i s tím zvláštním paralelním světem, kterému tak málo rozumíme, musím říct, že na škole J. Husa odvádějí skvělou práci. Vypadá to skutečně skoro jako pohádka, ale naštěstí je to realita. A já jen tajně doufám, že až půjde můj syn do školy, bude mít stejné štěstí na paní učitelku, jaké měl Ondra.

Aspergerův syndrom

Děti s Aspergerovým syndromem mívají obdobné problémy jako děti s autismem. Intelektově jsou dobře vybavené, některé jsou i výrazně nadané (naučí se samy číst, rozeznávají brzy číslice či písmena, umí citovat z encyklopedií, hrají šachy, ovládají počítač, mají vynikající mechanickou paměť). Mají však problémy v chápání sociálních situací, obtížně se vžívají do myšlení a pocitů druhých lidí. V komunikaci jsou jednostranně zaměřené, nechápou humor, ironii, metafory, nadsázku.

Do kolektivu vrstevníků se zapojují s obtížemi, patří mezi samotáře nebo se chovají natolik odlišně, že nejsou ostatními dětmi přijímány. Výchova dítěte s Aspergerovým syndromem je velmi obtížná, frekventovaně se vyskytují vývojové poruchy chování, hyperaktivita, poruchy pozornosti a nedostatečná kontrola emocí. V dospívání mohou trpět depresemi, mají sklony k sebepodceňování. Ročně se v České republice narodí okolo 200 dětí s Aspergerovým syndromem.

JANA DUDOVÁ