V dalším pokračování seriálu Žijí mezi námi jsme se setkali s bývalým primářem radiodiagnostického oddělení (RDO) Nemocnice Písek Janem Riedlem. Pan primář odešel do důchodu ke konci prosince loňského roku. V písecké nemocnici pracoval 38 let a z toho byl 24 let primářem. Primář je velmi milý a charismatický člověk s neuvěřitelným rozhledem a také velký džentlmen – na schůzku přinesl autorce rozhovoru kytici žlutých růží…

Pane primáři, ve vašem životopisu jsem se dočetla, že jste původně vyučený v oboru provozní chemik a poté jste vystudoval SPŠ chemickou. Kudy odtud vede cesta na medicínu?

Vždycky mě zajímaly přírodní vědy, ale po všech těch letech mě nějak přestala chemie bavit. Chtěl jsem zkusit studovat historii umění, ale moc jsem neuměl jazyky, které tam byly důležité. A tak jsem se z jistého idealismu přihlásil na medicínu – dnešní 1. lékařskou fakultu v Praze. Přece jenom léčit lidí, to zní jako poslání…

Když se ještě na chvilku vrátím k vašim studentským létům – maturoval jste v převratném roce 1968, navíc jste žil a studoval v Praze. Zasáhly vás nějak srpnové události?

To víte, že ano. Na to se nedá zapomenout. Bylo mi 21 let, bydlel jsem na Evropské a přímo pod okny nám ve tři ráno projížděly tanky. Nějak podvědomě mě to táhlo tam, kde se něco dělo – k Českému rozhlasu. Tlačili jsme tam auta na barikády a nad hlavami nám stříleli. Byl to opravdu hrozný pocit, stačilo zamířit trochu níž… Ještě pořád mám někde doma schovanou nábojnici.

Medicínu jste dokončil v roce 1974. Ačkoli jste měl v Praze zázemí, odešel jste do Písku. Co vás k tomu vedlo?

V Praze jsem měl nejen zázemí, ale dokonce i nabídku zůstat na fakultě. Jenže o vědu jsem příliš nestál a hlavně bylo pro mě malé město mnohem lákavější. Nesmíte zapomínat, že bylo období tuhé normalizace. A já prostě neměl lokty ani žaludek na to, abych se škrábal nahoru po něčích zádech. Navíc jsem chodil s dívkou z Písecké Smolče, kterou jsem si později vzal, takže nebylo co řešit.

V tom případě jste měl docela štěstí, že měli zrovna v Písku volné místo…

Ale kdepak! Šel jsem se zeptat, jak se říká, na blind. Ředitele nemocnice s poliklinikou tehdy dělal doktor Hanzal. Na ten pohovor vážně rád vzpomínám. Dal mi jasně najevo, že o nějaké „Pražáčky“ my tady nestojíme. Ale když jsem mu pověděl o své přítelkyni a že se chceme brát, přece jenom roztál a nabídl mi místo na patologii nebo na rentgenu. To tehdy bývaly velmi oblíbené obory. Nikdo tam nechtěl dělat, protože to nebylo vůbec atraktivní. Byly absolutně přezírané. A já přitom nejvíc chtěl dělat internu, ta mi připadala taková vznešená, jako že do člověka se nevidí, je to takové nejasné, tajemné… A mým největším snem byla kardiologie.

Takže nemůže být řeči o tom, že jste od klukovských let toužil pouze po rentgenu… A nakonec jste tam strávil 38 let života.

Za celou tu dobu jsem byl třikrát na nemocenské a rok na vojně. Odveleli mě do Stříbra k protiletadlovému dělostřelectvu. Nad postel jsem si nalepil citát od Komenského: „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ A s tímto přístupem jsem se snažil porazit nepřítele.

 A jak vzpomínáte na své primářské začátky?

Primářem jsem se stal v osmdesátém osmém. Tehdy se nedělala žádná výběrová řízení. Prostě se to někde upeklo a pak do funkce jmenoval ředitel Okresního ústavu národního zdraví – úžasná instituce. Naším primářem byl doktor Podlaha. Přísný a akurátní pán, ale obrovský profík. Nějak si mě asi vyhlédl jako svého nástupce. Tehdy existovaly jakési seznamy nomenklaturních funkcí, kam patřila i primářská místa. Bylo to samozřejmě podmíněné členstvím v KSČ. Jenže na primáře rentgenu v těch seznamech nějak zapomněli, asi že to nebyla zajímavá pozice, takže jsem se mohl primářem stát. Alespoň jsem tedy vyfasoval Brigádu socialistické práce a v rámci socialistické soutěže jsem obcházel oddělení a mámil po kolezích závazky, kolik vyberou sběrných surovin a podobné krávoviny. Ale třeba brigády v zemědělství v pracovní době byly fajn. Fasoval se čaj s rumem a salám, primář Podlaha jezdil na kombajnu… A po revoluci už se konalo klasické výběrové řízení. Dokonce jsem byl zvolen do předsednictva tehdy vznikající lékařské komory.

Obor radiodiagnostika mi připadá jako jeden z nejprogresivnějších medicínských oborů. Takže už zřejmě není okrajový a nezajímavý. Ale ty začátky musely být hodně drsné…

Měli jsme tu pouze jeden rentgen, ještě k tomu mizerný, toť vše. Pracovali jsme potmě, snímky se vyvolávaly v kádi, do které se při mejdanech vždycky házeli oslavenci. Primář Podlaha tu dělal první angiografie, ale cévky se vyráběly ručně. Na rentgenu se dělaly i mamografie, a dokonce jsme tu měli zlepšovák – sériograf, kde se rentgenové kazety rychle měnily taháním za provázky. Kontrastní látky byly k dispozici jen české výroby, byly nekvalitní a lidé po nich často zvraceli. Prostě pravěk.

Takže po revoluci to asi vzalo prudký obrat…

To si neumíte ani představit. Skončilo direktivní řízení a ve zdravotnictví, jako všude jinde, zavládla anarchie. Kdo si co ujednal, to měl. Tehdejší ředitel Pumpr nemocnici hodně pozvedl. Měli jsme tu druhé CT v kraji. Mohli jsme vycestovat a posbírat zkušenosti v cizině. Byl jsem na stážích v Londýně, v Německu i v USA. Co tam už uměli a s jakými přístroji pracovali, to byl sen. Teď už se nám podařilo se tomuto snu hodně přiblížit. V Písku je mamografie na skvělé úrovni, je tu sonografie, CT či magnetická rezonance.

Také je o vás, pane primáři, známo, že jste si vedl historický archiv vašeho oddělení.

Celá léta jsem schraňoval různé fotky, zmínky v tisku, kopie článků. Myslím, že mám docela dobře zdokumentovanou i celou socialistickou éru. Snažil jsem se udržovat seznamy všech zaměstnanců – lékařů, sester, laborantů, písařek, uklízeček. Aby se na ně nezapomnělo. Byl bych moc rád, kdyby se toho po mém odchodu někdo ujal.

To jistě, byla by velká škoda, kdyby to všechno přišlo vniveč. A teď ještě poslední otázku. Jak si užíváte důchodu? Máte nějaké záliby nebo zatím jen tak lenošíte?

Musím se přiznat, že strašně rád spím. Starám se o dům, na to jsem léta neměl čas. Mám rád kytky, takže na jaře budu zahradničit. Určitě budu víc navštěvovat dceru, která žije v Londýně. Ve Strakonicích mám vnoučátka. Hodně čtu, beletrii, britskou historii, knihy o umění, pokud možno v angličtině – to je můj velký koníček. Taky jsem si slíbil, že denně zhlédnu jeden film, taky v angličtině, což se mi zatím daří.

JANA DUDOVÁ