28. října roku 2014 předával ve funkci starosty stříbrnou pamětní medaili města i svým předchůdcům Josefu Horkému, Ladislavu Kalinovi a Ivaně Stráské, nyní byl Zdeněk Herout (57 let, starosta města 2006 – 2014) v opačné roli. U příležitosti 28. října byl jedním z pěti obdarovaných. 



Co pro vás pamětní medaile znamená?
Zásadně jsem nad tím nepřemýšlel. Obecně jsem měl dobrý pocit z toho, že si někdo vzpomněl na to, že jsem v Milevsku dělal starostu. Nemám to tak, že by medaile byla vyvrcholením mé kariéry. V komunální politice jsem roky a jsem přesvědčen o tom, že nejsem ve věku, kdy bych měl jít do politického důchodu. Určitě jsem v politice neřekl své poslední slovo.

Co v ní tedy plánujete?
Rozhodně se dál účastnit komunálního dění. Neznamená to, že bych se chtěl zrovna vrátit na radnici, chci pořád ještě ovlivňovat dění v Milevsku. Milevsko je moje rodné město, mám k němu vřelý vztah. Dokud mi síly budou stačit, budu se snažit městu sloužit. Funkci, kterou jsem vykonával, jsem nikdy nebral jako post, ale vždy jako službu jeho obyvatelům.

Jaký hlavní problém město trápí? Je to úbytek obyvatel?
Úbytek obyvatel je jeden z důsledků toho, že se lidé stěhují do velkých měst. Naši mladí studují a ve finále, po ukončení studia, se sem nevrátí. Ve městě pro vysokoškoláky není uplatnění. Podle mého je největší zaměstnavatel vysokoškoláků město a jeho organizace. Zákon o úřednících to má jasně dáno. Městský úřad ale nemůže veškerou zaměstnanost utáhnout. 
  Adekvátní nabídka zaměstnání nemusí být jen ve městě, ale i jinde – dvacet třicet kilometrů odtud, ale v tu chvíli by musela být v pořádku infrastruktura – kvalitní silnice i kvalitní, rychlé a časté dopravní spojení. Pokud toto nebude, město se bude vylidňovat pořád. Trend se nezastaví. Zdá se mi, že se pro mladé ve městě nic zásadního nedělá.

Medaili jste získal nejen za funkci starosty, ale i vaše angažování ve spolcích – u skautů, dobrovolných hasičů a rybářů. Potýkáte se v nich s nějakými problémy?
Vnímám, že se o tyto organizace začínají zajímat spíše politici. Lepší by bylo, kdyby je nechali být. Organizace si žijí vlastním životem, ale potřebovaly by podporu finanční a podobně. Chlapi – dobrovolní hasiči – si uniformy a další věci kupují za své. Žijí tím.
Tuším, že od třinácti nebo čtrnácti let jsem členem hasičstva. Deset let jsem byl profesionál, teď už jsem bafuňář. Zastávám post, na který, musím se přiznat, nemám moc času, takže ho nedělám příliš poctivě.

Co se týče rybářství, je to můj velký celoživotní koníček. Dlouhá léta zastávám funkci jednatele místní organizace milevského rybářského svazu. Myslím, že se nám společně podařilo udělat mnoho věcí. V první řadě – což šlo ještě mimo mě – dostavění budovy, a dále vykoupení pozemku pod budovou, získali jsme darem třiapůlhektarový rybník, zřídili jsme revír, který je nyní ohrožen tím, že Ministerstvo zemědělství shodilo rozhodnutí krajského úřadu o zřízení revíru. To je věc administrativní. Jsem ale přesvědčen o tom, že to ustojíme.
Skautíci – to je srdeční záležitost. Naše základní heslo v Junáku je Sloužím! Tak sloužím. Proto jsem měl velkou radost, že jsem na pátečním předání medailí seděl vedle pana Ivičiče, což je velký sokol, a že jsem současně s ním byl odměněný medailí. Skauti a sokolové jsme – de facto – bratři.

Kam si svoji medaili vystavíte?
Pokusím se ji dát do rámu a dám si ji vedle vysokoškolského diplomu a budu se kochat tím, že mám medaili. U jejího zrodu jsem byl. Nedělal jsem to s tím vědomím, že ji jednou třeba dostanu. Když jsme je připravovali, tak jsme věděli a počítali jsme s tím, že bývalé starosty od roku 1989 oceníme.

Trošku mě mrzí, ale to je věc těch, kteří pamětní medaile rozdávají – že mám stejnou medaili jako komunistický předseda místního národního výboru (Václav Voříšek – poznámka redakce). On dělal svoji práci asi také, jak nejlépe uměl, ale na druhou stranu si říkám, že ho měli ocenit ti, kterým sloužil v době, kdy pozici zastával.