Lidé z obou břehů Vltavy mají cestu na druhý břeh hodně zkomplikovanou. Cesta je delší o více než dvacet kilometrů. V době, než byl Žďákovský most dokončený a přitom už voda v přehradě sahala vysoko, to měli lidé podstatně složitější. „Přívoz fungoval do poslední chvíle, kdy to šlo, ale pak museli lidé cestovat z Orlíku nad Vltavou do Kostelce nad Vltavou až přes Písek, protože ještě nestály ani zvíkovské mosty," vzpomíná Vladislav Kloboučník z Orlíku nad Vltavou, který žil s rodiči ve Žďákově u přívozu.

Po zatopené vesničce nese most jméno. Když stavební práce na mostě postoupily do fáze, kdy se po lávce pro dělníky dalo přejít z jednoho břehu na druhý, vydávali se někteří odvážlivci třeba   i na návštěvu příbuzných po ní, tedy ve výšce kolem padesáti metrů nad hladinou. Na to dnes vzpomíná i Vladimír Lívanec z Orlíku nad Vltavou. Stavba mostu si vyžádala i lidské oběti. V té době si stavbaři pomáhali, jak uměli, což dnes částečně rozkrývají při rekonstrukci pracovníci stavební firmy Colas CZ.

Výstavba mostu

Stavba mostu začala v roce 1956 a s občasnými přestávkami trvala až do roku 1967, kdy byl most 27. dubna slavnostně uvedený do provozu.

Vladislav Kloboučník: Stavba mostu si vyžádala životy

close Vladislav Kloboučník zoom_in

Orlík nad Vltavou, Kostelec nad Vltavou – Rekonstrukce Žďákovského mostu a loňská nejnižší hladina vody v orlické přehradě za dobu jejího napuštění lákaly zvědavé pohledy návštěvníků, ale také stále vyvolávají vzpomínky pamětníků.

Letos to bude 55 let od doby, kdy bylo vybudování přehrady slavnostně ukončeno.

Na dobu před zatopením Žďákova, po kterém nese most jméno, vzpomíná dvaasedmdesátiletý Vladislav Kloboučník, který žije   v jedné z takzvaných zátopových bytovek v Orlíku nad Vltavou. Tam dostali byty lidé ze zatopených míst jako náhradu za svá obydlí. Někteří si však nechali vyplatit jako odškodnění peníze a odstěhovali se úplně jinam.

Pocházíte z míst, která jsou skrytá pod vodou. Slyšela jsem o vás, že jste dokonce vyrostl u přívozu…
Ano, rodiče pracovali ve Žďákově u přívozu. Před nimi  tam byl převozníkem pan Blábolil, pak Květ a od roku 1950 jsme tam byli my. Pamatuji si na partu voraře  Štofla ze Zvíkova, ve které byl  Blábolil, Kotrbáček a Chvojan. Jezdívali na voru ve čtyřech. Často přespávali u nás, když tudy plavili dřevo. Máma měla v přívozu kiosek, tak tam celou noc popíjeli a hráli a ráno jeli dál.

Znamená to, že jste měli nějaké prostory pro nocležníky?
Bydleli jsme v zestátněném domě Schwarzenberga. Byl to bývalý sklad s obytnou částí mlýna a dvěma byty. V létě bývalo na Žďákově hodně Pražáků, hlavně  sportovních rybářů. Býval mezi nimi i Kozmik, který vynalezl motorku kejvačku. Byl to soukromník a bydlel u nás ve volném bytě vždy celé tři měsíce. Jezdili za ním z Jawy a přemlouvali ho, aby jim pomohl připravit sériovou výrobu kejvačky, ale on nechtěl. Pak jim dovolil, aby si tu jeho motorku okopírovali. Podle ní pak udělali sériovou. Pořád všechno vyměřovali. Taky jsem se byl podívat u něj v Praze, kde měl svou dílnu.

Vrátím se ale k přívozu, asi tam byl v létě velký provoz, ale jak se lidé dostávali na druhý břeh v zimě?
V létě se na Žďákově převáželo pořád. Velký provoz tam byl prakticky od jara do podzimu.

V zimě, když řeka zamrzla, vytáhli jsme prám i loď na břeh. Když pak byl led, jezdila osobní i nákladní auta přes řeku. Táta tam musel napíchat větve a vytýčit cestu a také musel posypat štěrkem cestu od přívozu i kopec, aby jim to tam neklouzalo.

Stavbou přehrady se ale všechno změnilo. Do kdy jste převáželi lidi na kostelecký břeh a naopak?
Ze Žďákova jsme se s rodiči stěhovali jako poslední, protože přívoz fungoval do poslední chvíle, i když se voda zvedala a most se ještě dostavoval. To bylo do roku 1959. Na Žďákově byl jez a  když se napouštěla přehrada, byl pak vyrovnaný a když vody přibývalo, museli pak všichni jezdit na druhou stranu do Kostelce  přes Písek a přes Podolský most, protože zvíkovské mosty ještě nestály.

A jak to u přívozu fungovalo? Existovalo něco jako jízdní řád?
Když někdo přišel, tak se jelo. Nebyly tam žádné vyhrazené časy.  Tenkrát to patřilo pod správu silnic, pro kterou táta i máma pracovali. Za přívoz se platilo lístky. Převážely se auta, náklaďáky a autobusy. Ze začátku tam  byl prám s nosností 75 metráků. Ale když pak stavěli most, tak tam měli pontony, po kterých dopravovali materiál.

Jako kluk jsem převážel lidi v loďce a někdy i s motorkou. Vydělal jsem si tím často  i na čokoládu.

Zmínil jste začátek stavby mostu. Kolik vám v té době bylo let?
Když v roce 1959 stavěli Žďákovský most, vycházel jsem ze školy v Orlíku nad Vltavou, který se dříve jmenoval Staré Sedlo. Do školy  jsem  chodil každý den kilometr do prudkého kopce. Tenkrát bylo v orlické škole tolik dětí, že jsme se do ní ani nevešli. V každé třídě bylo 35 dětí. Osmá třída byla na faře. Já vycházel z osmé třídy, ale kdo nesehnal učení, šel do deváté třídy do Mirovic. Ta byla dobrovolná. Já se pak  učil  v Sezimově Ústí.

V okolí Žďákova byla další osídlená místa…
Asi čtyři kilometry od Žďákovského mostu proti proudu Vltavy byly na orlickém břehu Letoštice – pod Nevězicemi. Odtud asi 400 metrů byla elektrárna a tři vily pro zaměstnance. Ve Žďákově proto byla elektrika dřív než ve Starém Sedle a byly tam dva mlýny a pila. V Kostelci byla elektrika zavedená v roce 1927. Elektrárna měla postavené sloupy s vedením kolem řeky a když šla dřenice, ledy sloupy porazily. Proto se domluvili s mým dědou, že sloupy postaví na jeho pozemcích přes zahradu a že bude mít zadarmo elektriku. Vykáceli kvůli tomu ovocné stromy. V roce 1953 ale přišel nový správce elektrárny a že buď bude děda platit, nebo ho nechají odpojit. Pak ho odpojili. Soudil se s nimi v Písku a vyhrál, oni se odvolali a on prohrál…

Na Letoštice máte ale ještě jiné smutné vzpomínky…
Tatínek byl za války nasazený v Německu a utekl zpátky sem. Schovával se    v Letošticích u rodičů v chatě Malických. Měl zápal plic. Přišli na něj místní četníci. Stříleli na něj a zahnali ho do řeky. Odvedli ho na gestapo a pak už se nevrátil.
(Maminka se pak podruhé vdala.)

Prý byly kolem řeky také v těchto místech bunkry?
Po celé délce Vltavy bylo vybudované opevnění v podobě betonových bunkrů. Ve Žďákově byly dva, ale Němci, když nás zabrali, je vyházeli do vzduchu a zbyly z nich jen základy. Jeden byl pod Ezrovo mlýnem a jeden u Šejbů, kde se zatáčelo do Kostelce.

Jako kluk jste určitě sledoval stavbu Žďákovského mostu, prý se tam stalo neštěstí…
Most stavělo železniční vojsko. Když stavěli devadesát metrů vysokou věž, tak se uvolnil jeden hák a jednoho vojáka to zabilo. Pak se jeden voják utopil. Když šli hledat utopeného, mysleli si, že je zaháklý ve šlajsně. Půjčili si jeden díl pontonu a pod ním byly klády, voják, který se snažil toho utopeného vytáhnout, se dostal do proudu, provazy se mu namotaly na nohy a stáhlo ho to do vody. Pak jsme už jen zahlédli košili a nebylo mu pomoci… Nebyl to hezký pohled.

Přesto, bylo pro lidi těžké opustit domovy, i když se voda pomalu rozlévala mimo původní koryto řeky?
Pro některé lidi to bylo horší. Táta zůstal u firmy a pracoval u silnic a maminka dělala v Průmstavu v Orlíku a pak byla v domácnosti. Já byl v té době   v učení a pak na vojně.

Nad vodou se šlo jenom přes lávku

close Manželé Lívancovi. zoom_in

Orlík nad Vltavou – Na dobu, kdy se dokončovaly práce na přehradě, vzpomínají také manželé Hana a Vladimír Lívancovi z Orlíku nad Vltavou.  „Na podzim roku 1959 začali přehradu napouštět. 29. října  jeli poslední voraři. Dole pod Kostelcem byly zahrady s ovocnými stromy. Z vody koukaly jen koruny švestek. Chlapi  tam tenkrát jeli na lodích a uřezávali celé koruny, než je zaplavila voda, a pak ze švestek pálili slivovici. Snažili se zachránit poslední úrodu," vzpomíná Vladimír Lívanec.

Pamatuje si rok 1964, kdy se vydal  jako dvanáctiletý kluk s babičkou z Kostelce k příbuzným na pouť do Orlíku. V té době byl Žďákovský most ještě rozestavěný a přívoz už dávno nefungoval, protože hladina přehrady byla už vysoko. „Po pravé straně rozestavěného  mostu od Kostelce byla asi dva a půl metru široká lávka, po které jezdili dělníci s malými multikárami a vozili v nich beton. Zábradlí bylo jen na jedné straně a z druhé nic, jen konstrukce mostu a pod ní voda," vysvětlil Vladimír Lívanec. Pro dvanáctiletého kluka to bylo jistým způsobem dobrodružství, ale babička prý byla tenkrát hodně vystrašená. Není divu, přecházeli vodu hlubokou padesát metrů a od hladiny k lávce to bylo dalších padesát metrů.

Ve stejném roce přijeli za rodinou Lívancových příbuzní z Rakouska. „Nezůstaly jim ale moc dobré vzpomínky, protože si přivezli lodičku a jeli s ní na výlet na Zvíkov. Pak jim ale loď ukradli, a protože motor nemohli nastartovat, tak ho hodili do vody," dodal Vladimír Lívanec.

Předtím, než byl postavený Žďákovský most, chodily děti z Kostelce do školy v Kovářově a když most stál, chodili do Orlíku. „Ještě před dokončením mostu jsme se na něj chodili všichni dívat. Ještě pod ním byly ochranné sítě. Jeden spolužák v době jeho slavnostního otevření ve škole chyběl. Omluvil se, že je nemocný. Pak ale ukazovali záběry ze slavnostního otevření mostu v televizi a on tam byl vidět," smál se Vladimír Lívanec.

Jeho manželka Hana si vzpomněla na rok 1968, kdy prošel Žďákovský most  zatěžkávací zkouškou. „Pamatuji si, jak po něm jezdily ruské tanky. Naše maminka a táta chodili k mostu na tajné výpravy. Snažili se to před námi dětmi utajit. Psali vápnem na silnici nápisy. Tiskli plakáty a dávali je na stromy," připomněla rodiče Hana Lívancová.

Texty zněly: „Ku ochraně státní banky nejsou třeba ruské tanky, ten kus h…, co v nich máme, sami sobě uhlídáme" nebo „Okupanti, jděte domů."  Ale to by bylo už na jiné vyprávění.

Budování trvalo dlouhých jedenáct let

Orlík nad Vltavou – Most získal jméno podle zatopené obce Žďákov. O výstavbě mostu v těchto místech se uvažovalo už v roce 1941. Stavba mostu byla zahájena v roce 1956 a stavělo se s přestávkami až do roku 1967. Ocelovou konstrukci mostu smontovaly Hutní montáže Ostrava v období 1963 až 1965. Oproti původnímu předpokladu montáže nad nezatopeným územím se muselo montovat nad vodou, protože výstavba přehrady se urychlila a mostárny nestihly dodat mostní konstrukci ve zkrácené lhůtě. Most byl uvedený do provozu 27. dubna v roce 1967.

V roce 2001 byla v rámci sympozia Mosty 2001 v Brně udělena Žďákovskému mostu cena Most století v kategorii ocelových silničních mostů.

V roce 1998 byla zjištěna trhlina v trámu mostovky a posléze i několik dalších trhlin. Most byl tehdy zcela uzavřen pro provoz vozidel, cestující museli na jednom břehu vystoupit z autobusu a na druhé straně mostu nastoupit do jiného. Po odstranění poruch  i jejich příčin byl po dvou měsících opět provoz obnoven.

Kvůli stále většímu provozu kamionů se však most stále více opotřebovával, proto byl na jaře roku 2009 na mostě zakázán provoz vozidel s hmotností nad třináct tun. Potřebná rekonstrukce začala loni v červnu a dokončená by měla být letos v srpnu.

Technické údaje

Délka mostu činí 542,91 m. Hlavní oblouk o rozpětí 379,60 m mezi pilíři (330 m mezi klouby) podpírá konstrukci, po níž vede dvouproudá silnice ve výšce 50 m nad hladinou jezera a 100 m nad dnem řeky Vltavy.