Jste archeoložka a antropoložka. Co vás vedlo k výběru této profese, kterou asi možná více zastávají muži? 
  
Přihláška ke studiu archeologie byla taková „z nouze ctnost". Nedostala jsem se na vybrané obory a tady bylo přijímací řízení až v září. Dnes jsem tomu ráda, protože mi to rozšířilo obzory směrem, kterým bych se sama asi nevydala. Byl to totiž nápad mého táty. Jedním z vyučovaných předmětů byla antropologie pro archeology. Přednášející (můj nynější vedoucí dizertační práce Viktor Černý) mě naprosto nadchl. A tak jsem se oklikou v podstatě vrátila k mému oblíbenému předmětu ze základní školy a gymnázia – k biologii, konkrétně biologii člověka. Ve výsledku by se dalo říci, že jsem spíše archeologický antropolog, který se pokouší přes kosterní ostatky poodhalit život minulých lidí.

Jaký byl váš nejzajímavější či nejkurióznější nález?
Na tuto otázku se překvapivě nedá přímočaře a jednoduše odpovědět. Samozřejmě jsme lidé jako ostatní, takže nás potěší nález zlatých náušnic, stříbrné mince či zbytku textilu. A to buď z období, o které se zajímáme, nebo z období co nejstaršího. Na druhou stranu jde v našem oboru spíše o hledání struktur a odkrývání komplexnosti života a smrti minulých populací.

Ale abych nezklamala čtenáře. Zajímavý byl například nález kostry v lodi jednoho kostela. Na základě znaků na kostře jsem dospěla k závěru, že se jednalo o ženu. Ke stejnému výsledku dospěl i kolega genetik, který zkoumal její DNA. Oponuje nám však historička odívání, která zbytky textilu rekonstruovala jako kněžské roucho. Takže se vedou diskuze, zda se jednalo o muže či ženu, která se vydávala za muže a zastávala kněžskou funkci.

K vašim koníčkům patří také motorka. Jak jste se k tomu dostala a co vás na tom nejvíce přitahuje?
K motorkám jsem přičichla celkem pozdě, ve 34 letech, na neobvyklém místě v Chorvatsku díky kamarádovi delegátovi, který mě několikrát svezl. Ten úžasný pocit jízdy po sluncem zalitém pobřeží, mezi vinicemi, cítit vůni moře a při tom si vítr hraje s vašimi vlasy… Zní to kýčovitě, ale v danou chvíli úžasný pocit podtržený pocitem volnosti. Dostalo se mi to pod kůži a domů jsem se vracela pevně odhodlaná udělat si řidičský průkaz a koupit si vlastní stroj. Jízda na motorce mi dopřává takovou „svatou trojici": odreagování, pocit volnosti a cestování.

Také často cestujete, spolupracujete s cestovkami jako průvodkyně. Která země vás nejvíce zaujala a kam se nejraději vracíte a proč?
Nejjednodušší je odpovědět frází, že „každá země má něco". Určitě je na tom velký kus pravdy. Pravdou je i fakt, že míříme do zemí, které nás nějak zaujaly. Asi málokdo pojede někam, kam se mu nechce. Navštívila jsem několik zemí v Evropě a procestovala větší část naší republiky. Většina míst mě okouzlila, ať již krajinou, architekturou nebo lidmi. Je i několik míst, která tzv. nenaplnila má očekávání. Nicméně s čistým svědomím mohu říci, že nejvíc se mi líbí tady doma v jižních Čechách.

Odpovídá: Erika Průchová
Na světě jsem již 37. rok. Narodila jsem se ve Strakonicích. Dětství a mládí jsem prožila v Písku, poté jsem dvanáct krásných a převážně studentských let strávila v Plzni, abych se nedávno vrátila do Písku, kam mě přitáhla láska. Po píseckém gymnáziu jsem vystudovala archeologii a následně antropologii populací minulosti v Plzni na Západočeské univerzitě. Doufám, že se mi podaří dostudovat doktorské studium na Univerzitě Karlově. V současné době jsem na mateřské dovolené a těšíme se na narození našeho prvního děťátka. Miluju cestování, jízdu na motorce, ráda čtu, chodím plavat a baví mě pletení.

Erika Průchová předává štafetu psychiatrovi Františku Žahourkovi. Ten bude odpovídat první sobotu v září, protože přes léto rubrika nevychází.