„Kdyby tenkrát měl člověk zkušenosti, které má dneska, tak toho využil daleko více," říká pětačtyřicetiletý Václav Lebeda o podnikání po změně režimu. Jeho tchán Václav Matuška vydražil v roce 1992 při malé privatizaci objekt veterinárního střediska v ulici Pod Farou v Milevsku.
Předtím se společně rozhodli, že tu budou oba podnikat. „Tehdy už jsme dva roky podnikali. Já jsem opravoval auta a tchán měl autoškolu. Potřebovali jsme sídlo, já jsem byl v malých prostorech u známého, tchán také platil nájem," vysvětluje Václav Lebeda, proč se dražby zúčastnili.
V domě, kde je dnes obchod s oděvy a dalším zbožím, si zřídil autodílnu a jeho tchán autoškolu. „Prostory byly větší, takže jsme v nich udělali i obchod se železářstvím, které v tu dobu v Milevsku nebylo," říká Lebeda, jenž dům opustil v roce 2009, jeho tchán o osm let dříve, když odešel do důchodu.
Václav Matuška objekt vydražil za 1,2 milionu korun. Dobový tisk o tom informuje: „Urputný boj se rozpoutal mezi třemi dražiteli o objekt veterinárního střediska v Milevsku s vyvolávací cenou 558 tisíc korun. Za více než dvojnásobek jej vydražil Václav Matuška, který sem hodlá umístit soukromou autoškolu a do budoucna i další činnosti."
A kolik byli ochotni za dům dát? „Právě 1,2 milionu. Dál bychom už nešli," tvrdí Lebeda, který podniká i v dnešní době. V Milevsku v Blanické ulici postavil obchod se stroji a nářadím. Lebeda i zpětně hodnotí získání domu v dražbě kladně. „Myslím, že i tchán. Tenkrát jiné možnosti nebyly, to byl rok 1992. Účastnili jsme se dražeb už předtím, ale ty nevyšly. Tohle byl jeden z posledních privatizačních projektů. Už nebylo moc objektů, které vydražit," dodává.
Předtím usilovali o domy v centru Milevska a také o jeden v Protivíně. „Cena byla moc vysoká, už jsme do toho nechtěli jít," vysvětluje, proč v dražbě tehdy nezvítězili.
Podle Václava Lebedy byl trh po revoluci nenasycený. „Ať dělal člověk, co dělal, tak všechno fungovalo. Tenkrát měl výhodu ten, kdo měl zkušenosti. My jsme jich tolik neměli," vzpomíná podnikatel na dobu, kdy nebyly běžné mobily ani počítače. „Tužka, papír, pevná linka, nic jiného nebylo," dodává s tím, že nejdůležitější bylo auto.
Jak říká, na všechno si museli půjčit. „Peníze neměl nikdo. Nebylo to jednoduché, ale ten, kdo měl odvahu a nebál se, se prosadil. Možnosti tenkrát byly, dneska už jsou, jak já říkám, karty rozdány, a je těžké začínat. Tehdy to bylo jednodušší," uzavírá podnikatel Václav Lebeda.
První dražba malé privatizace se uskutečnila 26. ledna 1991 v Praze. Celkem do roku 1993 změnilo majitele 23 000 podnikatelských jednotek, ze něž stát utržil téměř 32 miliard korun. Pro čtenáře Deníku jsme připravili sedmidílný seriál, který přibližuje prostřednictvím vzpomínek a příběhů podnikatelů dobu před více než dvaceti lety. Za týden zavítáme na Táborsko.
Nejvíce zaplatil nový majitel za benzinku
Během dvou let se do sedmatřiceti dražeb dostalo 269 provozních jednotek, z toho bylo 65 prodejen, 46 provozoven služeb, 8 provozoven veřejného stravování a 31 ostatních. Prodáno bylo 269 provozních jednotek, devět jich bylo vydraženo do ekonomického pronájmu. Dvanáct nových majitelů vydražené provozovny vrátilo.
Vyvolávací cena všech jednotek zařazených za dva roky do dražby činila 372, 3 milionu korun. Nejvíce zaplatil nový majitel za benzinovou stanici v Táborské ulici v Písku – celkem 20,5 milionu, přitom vyvolávací cena byla o 14,7 milionu korun nižší.
Restaurace Na Růžku v Milevsku stála 10,7 milionu korun, motel Amerika v Písku byl vydražen za 8,8 milionu korun a stejnou částku zaplatil nový majitel drogerie. Do holandské dražby, kdy se cena měnila směrem dolů, bylo zařazeno čtyřiatřicet provozních jednotek.
V rámci malé privatizace měli dražitelé od samého začátku zájem především o prodejny potravin. Dnes po dvaceti letech je v Písku i na dalších místech regionu jen velmi málo objektů, kde se ještě potraviny prodávají. Většina
z nich končila postupně tak, jak se otevíraly supermarkety.
Přitom již při zahájení malé privatizace bylo jasné, že obchodní řetězce brzy zaplaví celou republiku. Zastupitelé v Písku již v dubnu 1992 rozhodli o tom, že prostor mezi Hradišťskou ulicí a přeložkou silnice I/20 je určen pro supermarket. Jen část pozemků však byla ve vlastnictví města, většina patřila soukromým majitelům. Byly však poměrně rychle vykoupeny. Společnost, která zde postavila první supermarket v Písku, při podpisu smlouvy věnovala městu 100 000 korun s dovětkem, že je to na řešení sociálních problémů.
Řetězec Billa z Písku úplně odešel nedlouho po ničivých povodních v roce 2002, kdy celý supermarket byl pod vodou. Prostory v objektu jsou pronajímány jako prodejny a restaurace.
Někteří dražitelé provozovny vraceli
Malá privatizace začala na Písecku v únoru roku 1991, kdy byla ustavena okresní privatizační komise. Jejím předsedou byl jmenován Jiří Pauler, místopředsedou Luboš Průša. Veřejné dražby se v Písku konaly v tehdejším kinu Svět (dnes Divadlo Pod čarou) a v zasedací místnosti okresního úřadu (dnes budova Městského úřadu v Budovcově ulici ).
„Naším prvním úkolem bylo vytvořit soupis provozoven vhodných k privatizaci. Podmínkou bylo, aby byly bez závazků a prodávaly se tzv. čisté. To byl také hlavní rozdíl od velké privatizace, kde se prodávaly větší celky, především celé podniky i se závazky i pohledávkami," uvedl k začátkům malé privatizace na Písecku Luboš Průša.
První dražba se v Písku uskutečnila 21. března roku 1991 a hned se do historie zapsala mimořádně tuhou bitvou dražitelů o stánek zeleniny u Nového mostu. Ten nakonec vydražitelka získala za neuvěřitelnou sumu téměř milion korun.
„Další bitvy svedli dražitelé o restaurace, čerpací stanice a zejména o písecké samoobsluhy, kde soupeřily různé skupiny podnikatelů. Jen velmi málo objektů dodnes slouží k původnímu účelu, tedy jako prodejny," poznamenal tehdejší místopředseda privatizační komise Luboš Průša.
Přímo na dražby docházeli
i zástupci peněžních ústavů. Zájemci si zde rovnou mohli sjednat složení dražební jistoty, popřípadě předjednat poskytnutí úvěru na koupi provozovny. Úvěrové sazby byly vysoké a dosahovaly 10 až 17 procent z dlužné částky ročně.
Občany města Písku i Milevska tehdy vzrušovaly dohady o možných dohodách dražitelů o společném postupu a umělém snižování ceny.
„Mnoho vydražených provozoven bylo vráceno a musely se dražit znovu. Dražebníci totiž v zápalu boje někdy svoji nabídku takzvaně přepískli. Propadla jim dražební jistota, kterou musel skládat každý účastník dražby před zahájením ve výši deseti procent z vyvolávací ceny provozovny," řekl Luboš Průša.
Největší emoce vzbudila privatizace některých větších podniků, jako byl Podnik služeb Písek nebo Okresní stavební podnik Písek, kdy o práci přišlo a své další zaměstnání muselo řešit několik stovek zaměstnanců najednou.
Malá privatizace postupovala i zásluhou intenzivní práce privatizační komise velmi rychle, dokonce byl Písek společně s Mladou Boleslaví tehdy dáván za vzor celé republice a písecké dražby se dostaly i do televizní reportáže. Do konce roku 1993 byla převážná většina provozoven vhodných pro malou privatizaci v Písku, Milevsku, v Protivíně i v jiných místech okresu zprivatizována.
Rodina mě varovala, vzpomíná podnikatel
„Přes varování rodiny jsem šel do dražby dvou prodejen potravin, tu druhou jsem vydražil, ale za mnohem větší peníze, než s jakými jsem původně počítal. Manželka mi to dost zazlívala. Nakonec mi došlo, že bych mohl rodinu dostat do vážných existenčních problémů a zadlužit v budoucnu i svoje děti, a tak jsem vydraženou prodejnu vrátil. Přišel jsem sice o dražební jistotu, ale později jsem byl rád, že jsem to udělal. S nástupem supermarketů většina prodejen ve městě postupně končila a nahradily je herny a jiné provozovny. Vydražitelé si na provozovny museli půjčit na vysoký úrok a bohužel nebylo výjimkou, že přišli i o střechu nad hlavou," zavzpomínal jeden z vydražitelů Zdeněk Novák z Písku.
Družbu se nepodařilo vydražit ani natřikrát
Velkou část majetku určeného do malé privatizace se podařilo prodat v prvním, maximálně druhém kole. Ale společenské centrum Družba nenašlo majitele ani ve třetím kole dražby.
V rozsáhlém objektu postaveném jako součást občanské vybavenosti tehdejšího sídliště Družba, dnes Jih, byl velký sál s půlkruhovým balkonem dvě restaurace, vinárna, cukrárna a další vybavenost.
O společenské centrum Družba z majetku podniku Restaurace a jídelny za vyvolávací cenu 43,9 milionu korun se v prvním ani ve druhém kole nepřihlásil žádný zájemce. Důvodem zřejmě nebyla ani tak cena, jako skutečnost, že objekt stál na pozemcích města a zastupitelstvo Písku bylo ochotno je pouze pronajmout, v žádném případě prodat. Kromě toho tu byl závazek, že nový majitel zde do 30. června 1995 zajistí praktickou výuku pro 52 učňů a ponechá si současné zaměstnance.
Do třetího kola dražby již za sníženou cenu 32,5 milionu korun a s příslibem zastupitelů Písku, že pozemek novému majiteli prodají, se přihlásil jeden zájemce. Při vlastní dražbě však číslo nezvedl a licitátor Václav Kozma z aukční agentury K + K tak hned po zahájení odklepl: Nevydraženo. Družba později majitele získala, ale tahanice kolem pozemku pokračovaly ještě několik let.
