Profesor Vladislav Potužník by oslavil počátkem příštího roku devadesátku, Deník s ním připravoval exkluzivní rozhovor, ale bohužel před několika dny Vladislav Potužník zemřel. Jeho příbuzní, známí i kolegové se s ním naposledy rozloučí dnes v Českých Budějovicích.

Jako památku na výjimečného člověka otiskujeme část nedokončeného rozhovoru.

Otec bojoval v Itálii

„Jak se žilo v Českých Budějovicích, když jsem se tady počátkem roku 1924 narodil? Řeknu vám, že úplně jinak než dneska," vzpomínal Vladislav Potužník před pár týdny při rozhovoru v českobudějovickém bytě.
„Bydleli jsme tenkrát v Nádražní ulici. Ve městě ještě jezdily tramvaje, i kolem kasáren, jedna linka byla L, druhá P. Jedné lince jsme proto říkali Langsam a druhé Pomalu. Koncem války, když byl nálet na České Budějovice, jsme byli vybombardovaní spojeneckým letectvem, dům zbourali, bydleli jsme pak v Husově ulici.
Můj tatínek Antonín byl štábní rotmistr, bojoval v první světové válce na italské frontě. Doma měl ještě uniformu. Nevím přesně, kde bojoval, jestli v Alpách nebo třeba na Piavě, ale o hrůzách války nám jako malým dětem vyprávěl.

Pak se tatínek osamostatnil a otevřel si obchod se smíšeným zbožím. Pomáhala mu 
v něm maminka, Pavlína se jmenovala. Byly jsme doma tři děti, já byl prostřední. Měl jsem staršího bratra Antonína a mladšího bratra Josefa. Chodil jsem na obecnou školu v Jeronýmově ulici. Pak jsem chodil do reálného gymnázia v České ulici. Původně tam bylo německé gymnázium, pak české, a za války, když přišli Němci, tak zase německé. Chodil jsem tam v letech 1935 až 1943. Jako kluk jsem chodil tady v Českých Budějovicích do Sokola, cvičil jsem v Husově župě. Někde mám ještě fotografie. Na sletu jsem ale nebyl, i když si vzpomínám na jednu slavnost v Českých Velenicích. Tenkrát tam otevírali nádraží a při té příležitosti tam sokolové cvičili.

Maturita za války

Jako malý jsem si tady v Českých Budějovicích s německými kluky rozuměl. Neměli jsme spolu žádné problémy. Říkalo se jim Budweisři. Vycházeli jsme spolu velmi dobře, mluvili jsme česky i německy. Kamarádili jsme se 
a neprali se.Za války jsem se bál nákazy, přiznal významný mikrobiolog

Když byla v roce 1938 mobilizace, tatínek nemusel rukovat. Do té doby jsme nepozorovali, že by se nějak vzájemné české a německé vztahy horšily. Pak ale přišla okupace, začala válka.

Gymnázium jsem skončil 
v roce 1943. Maturoval jsem tenkrát z češtiny, francouzštiny, latiny, matematiky a fyziky. Vzpomínám na našeho třídního profesora, doktora Jiřího Linharta. Učil nás francouzštinu a češtinu, byl to výborný člověk a učitel. To víte, že jsem francouzštinu dodneška nezapomněl. Miluji Paříž, byl jsem tam později jako doktor a mikrobiolog mnohokrát na konferencích.

Po maturitě jsem nemohl jít dál studovat, protože za okupace Němci zavřeli vysoké školy. Tak jsem nastoupil do českobudějovické nemocnice jako pomocná síla. Pracoval jsem v laboratoři, věnoval se spoustě metod, zkoumal jsem krev, moč. Prováděl jsem mikrobiologická vyšetření a už jsem u toho zůstal. Diagnostikoval jsem infekční choroby, například žloutenku, salmonelózu, břišní tyfus, záškrt.

To víte, že jsem musel být obezřetný a opatrný, abych se nenakazil, když jsem pracoval s infekčními materiály. Ředitelem českobudějovické nemocnice byl tenkrát primář Neumann, byl to Němec.

Po válce jsem začal studovat vysokou školu. Dostal jsem se na lékařskou fakultu a po jejím ukončení jsem pracoval tady ve vojenské nemocnici 
v Českých Budějovicích.

Většinu let jsem ale strávil 
v pražském Motole, kde jsem pracoval od roku 1965 až do počátku 90. let, kdy jsem šel do důchodu. Zároveň jsem pracoval i v Českých Budějovicích, byl jsem krajský odborník na mikrobiologii. V Praze jsem měl výuku na lékařské fakultě v Motole.

Chcete znát moje odborné tituly? Jsem lékař, kandidát lékařských věd, docent pro obor lékařské mikrobiologie, profesor lékařské mikrobiologie Univerzity Karlovy 
a doktor věd.

Návraty do Paříže

Jezdil jsem na celosvětové mikrobiologické konference, týkající se léčby infekcí. Byl jsem několikrát v Paříži, ale také například v izraelském Jeruzalémě, Tel Avivu, ve Finsku nebo ve Švédsku. Představte si, že nás na konferenci bylo třeba pět tisíc účastníků z celého světa.

Do penze jsem šel počátkem 90. let. Po letech praxe vidím, jak se za desítky let mikrobiologie zlepšila, prevence i léčba, a jak to pacientům pomohlo. Při práci jsem využíval angličtinu i němčinu. I dnes poslouchám anglický rozhlas, vím, že je to potřeba, udržuji si znalosti cizích jazyků, protože je to důležité, stejně jako když někdo luští křížovky nebo hraje šachy," dodal Vladislav Potužník před pár týdny.