Kniha vyšla v Sienně roku 1610, ale kord či jeho delší soubojová odrůda – rapír – se stal králem zbraní už v polovině 16. století.

Ačkoli byly v rudolfinské době souboje zakázány, přesto se obvykle odbývaly v ústraní bez svědků. Později bylo také možno před soudem argumentovat nutnou obranou. V duchu tohoto scénáře se odvíjel i následující případ.

V úterý po sv. Šebestiánu roku 1590 se v domě mirovického rychtáře Václava Kramáře sešla veselá společnost. Rychtář totiž měl právo ve svém domě čepovat pivo i víno, takže není divu, že právě sem často vedly kroky zdejších měšťanů i okolní drobné šlechty. Onoho dne bychom zde mohli spatřit třeba orlického zámeckého hejtmana Jana Žantovského z Nedakřevic, jenž sem přišel i se svým bratrem Václavem, a dále mladého zemana Jindřicha Pintu Bukovanského z Bukovan, člověka hromotlucké postavy a násilnické pověsti, majitele nedalekého zámečku Bukovany. Kromě těchto dvou hlavních protagonistů našeho příběhu se tu sešlo i několik náhodných hostů z okolí. Společnost vesele popíjela a brzy se začala baviti hrou v karty, či jak se tehdy říkalo „čertovými obrázky“. A pak se to stalo. Jindřich Pinta Bukovanský se kvůli hře dostal do sporu s Václavem Žantovským, bratrem orlického hejtmana. Tato epizoda by možná neměla nijak zásadní význam, ale tu se do věcí vložil sám hejtman Žantovský. Ten zřejmě cítil povinnost hájit mladšího a nezkušeného bratra proti proslulému výtržníku Bukovanskému. Slovní argumenty mu zřejmě připadaly slabé, vyskočil tedy na lavici (jinak by totiž na hromotluka Bukovanského nedosáhl) a z této výše jej začal mlátit do hlavy nejprve pěstmi a pak i kolem kordu.

Protože se mu však po chvíli zdálo, že tato jeho snaha nemá patřičný účinek, posléze svou zbraň i vytasil. Jindřich Bukovanský sice do této chvíle rovněž několikrát udeřil o zeď hlavou pana Žantovského, až se tomu spustila krev z nosu, ale když uviděl tasenou zbraň, zvážněl. On sám svou zbraň u sebe neměl. Zavolal tedy své páže, aby mu ji doneslo, a pak se v Kramářově domě rozpoutala nefalšovaná hospodská rvačka, doprovázená kromě rámusu i zvoněním kordových čepelí. Hlavními účastníky byli v této chvíli bratři Žantovští, kteří vlastními silami chtěli zdolat hromotluka Bukovanského. Jejich síly se však brzy ukázaly jako nedostatečné a rvačka záhy skončila – to když Bukovanský probodl hejtmanu Žantovskému břicho kordem skrz naskrz. Protože byl v té době stále ještě přiopilý, uštěpačně se umírajícího zeptal, jestli mu to stačí, či zda chce ještě přidat. Václav Kramář, jemuž se jistě ulevilo, když i jeho přestal rozzuřený Bukovanský honit po místnosti s tasenou zbraní v ruce a zanechal rozbíjení nábytku, se snažil zraněnému pomoci. Když však rozepjal Žantovskému kabátec, a spatřil vyhřezlé vnitřnosti hejtmanovy pochopil, že pomoc je zbytečná. A skutečně tomu tak bylo, protože hejtman Žantovský v krátké chvíli poté zemřel.

Bratr zabitého, Václav Žantovský, cítil morální povinnost smrt svého bratra pomstít. Kordu se ale nechopil, protože měl jistě před očima bratrův smutný konec a také obratnost pana Bukovanského v zacházení se zbraní – o výsledku takového utkání by bylo rozhodnuto už předem. Místo souboje podal tedy raději soudní žalobu, což byla v dobách renesance jedna z dalších možností odvety. Tehdy však neexistoval institut státního žalobce, a tak musel každý poškozený či jeho pozůstalý žalovat zločin u soudu sám. Pokud k tomu nedošlo, viník stíhán nebyl. Tehdejší soudy se zahájením jednání příliš nespěchaly, takže teprve po dosti dlouhé době byli všichni účastníci pozváni k zemskému soudu do Prahy.

Obviněný Jindřich Pinta Bukovanský se zde hájil dosti obratně. Jednak poukazoval na to, že se pouze bránil útoku Jana Žantovského, jenž ostatně prokazatelně tasil jako první, a navíc poukazoval i na to, že to nemusel být právě on, kdo v nepřehledné hromadné rvačce způsobil hejtmanovi smrtelné zranění. Václav Žantovský si sice s sebou přivedl svědky, ale ani ti však nebyli schopní přesně popsat podrobnosti rvačky. Proti mrtvému hejtmanovi navíc svědčila skutečnost, že opravdu vytasil zbraň jako první. Za těchto okolností soudu nezbylo než vynést tento rozsudek:

Po vyslechnutí svědků obou stran bylo zjištěno a vyhledáno, že Jan Žantovský z Nedakřevic dal skutkem příčinu Janu Pintovi z Bukovan tím, že mu hlavu krvavil a poté na něho kord svůj tasil. Proti tomuto násilí jmenovaný Jindřich Bukovanský bránit se musel, a tudíž se mu dává za pravdu, že jmenovaného Žantovského nezavraždil, nýbrž zabil v nutné sebeobraně. Skončeno a podepsáno v pátek po Božím těle léta 1595.

Takový rozsudek byl zcela jednoznačný a bratr zabitého Václav se musel smířit s tím, že Jan Žantovský byl útočníkem, kdežto Bukovanský jen obráncem. Tímto verdiktem celá záležitost skončila.

Jindřich Pinta Bukovanský však z tohoto světa přirozenou smrtí přecejen neodešel. Tasenému kordu orlického hejtmana sice odolal, ale život jej stála jeho lovecká vášeň. Roku 1600 blízko vsi Kostelec nad Vltavou dal v průběhu lovu do opatrování svému pážeti Urbanovi loveckou ručnici. Páže ji neslo za svým pánem a zřejmě si s ní tak dlouho hrálo, až vyšel výstřel. Kulka prostřelila vpředu jedoucího Bukovanského v blízkosti srdce – byl na místě mrtev. Snad i v tom byl kus boží spravedlnosti, protože Bukovanský určitý podíl na smrti Jana Žantovského nepochybně měl.

Vladimír Šindelář, z knihy Jihočeský pitaval (1993), redakčně kráceno