V roce 1929 nastoupil coby prvňáček do školy dnes devadesátiletý Ladislav Voříšek z vedlejších Předotic. Do ročníku s ním šlo dvacet dětí. „Vybavuji si 11. únor, kdy byly snad největší mrazy, co pamatuji. Bylo tehdy čtyřicet dva stupňů pod nulou a mrazem dokonce popraskaly stromy. My jsme chodili z Předotic do Šamonic do školy pěšky, tak si představte, jaké to byly cesty, když bylo takovéhle počasí," vzpomíná Ladislav Voříšek.

V době, kdy školu navštěvoval, to byla dvoutřídka. „Byli jsme spojeni první, druhý a třetí ročník do jedné třídy a čtvrtý a pátý do druhé třídy. Po pěti letech jsem šel do měšťanky do Mirotic, ale kdo chtěl, mohl zůstat další tři roky v Šamonicích," pokračoval. Tehdy byly nejbližší školy v Čížové, Radobytcích a v Dubí Hoře.

Ladislav Voříšek byl se svými spolužáky dokonce u odhalení mohyly u Sudoměře. „Už nevím přesně, v jakém to bylo roce, ale pamatuji si, že jsme jeli do Čížové na žebřiňáku a odtud pak vlakem. Strávili jsme tam celý den, dostali jsme svačinu a jeli zase na žebřiňáku zpátky," popsal senior.

Jeho dcera Věra Muziková (60) chodila do stejné školy o třicet let později. „Nastupovala jsem v roce 1958 a myslím, že tehdy jsme byli spojení první, druhý a pátý ročník do jedné třídy. Bylo nás málo," zmínila. V paměti jí nejvíc utkvěl řídící Kohout. „Byl to noblesní člověk, mluvil spisovnou češtinou. Hodně jsme s ním zpívali a on vždycky otevřel okna a pobízel nás, ať zpíváme, ať nás lidé venku slyší. Většinou ale ani nikdo neprošel," vzpomíná s úsměvem Věra Muziková.

I její generace chodila do školy pěšky. „Většinou to byla zábava, ale když byla zima a cesta byla zavátá, že jsme ji ani neviděli, kolikrát jsme se i ztratili. Ve škole jsme měli kamna, do kterých jsme si museli nosit dříví," doplnila.

O dalších deset let později nastoupil do šamonické školy dnes padesátiletý Petr Eliáš z Vadkovic. Navštěvoval školu v letech 1969 až 1973. „Naše generace už sem chodila jen do čtvrté třídy, pak jsme šli do Mirotic. Byli jsme spojení všichni dohromady v jedné třídě a i tak nás bylo jen kolem dvaceti," řekl bývalý žák. I on si vzpomíná na kamna ve třídě. „Topilo se jen jimi. Pamatuji si, že když byla velká zima a hodně sněhu, paní učitelka zavolala, že nepřijede," vypráví Petr Eliáš.

Ve škole měl rád pracovní vyučování. „Předmět sám o sobě mě zase tak nebavil, ale vždycky jsme pekli špekáčky. Také rád vzpomínám na výlety, na které jsme jezdili nejčastěji před prázdninami," doplnil.

Budova bývalé školy původně patřila Šamonicím. Fungovala do roku 1975. „Pak ji obec prodala zemědělskému družstvu, které tam chtělo dělat byty," informoval starosta Předotic, pod které Šamonice spadají, František Voldán. V roce 1997 koupil objekt soukromý majitel, kterému patří dodnes.