„Hranice mezi svobodou a nesvobodou je velmi tenká, do kriminálu se může dostat v podstatě každý,“ říká duchovní, který jako dobrovolník poprvé navštívil odsouzené ve věznici v Jablonci nad Nisou na Vánoce roku 1990.

Proč jste si vybral jako místo vašeho nového působení jižní Čechy?

Pavel Zvolánek nyní zakotvil v Písku.Pavel Zvolánek nyní zakotvil v Písku.Zdroj: Deník/Lucie KotrbováVystřídal jsem kolegu Mikuláše Stehlíka, který odešel do důchodu. Jižní Čechy mi nejsou cizí, byl jsem v devadesátých letech kazatelem v Českých Budějovicích, Českém Krumlově a Vyšším Brodu. V naší církvi se duchovní po určitém čase obměňují. Já jsem začínal v České Lípě a Rumburku, šest let jsem působil v Jablonci, Velkých Hamrech, Horní Rokytnici, pak přišly zmíněné jižní Čechy a odtud odchod do Prahy, kde jsem byl zvolen hospodářem a později předsedou Českého sdružení naší církve. Od té doby bydlím v Praze, ale jinak jsem Karlovarák. Tam jsem se narodil a prožil s rodiči a sourozenci své dětství.

Jak jste se dostal k práci s vězni?

Po revoluci v roce 1989 se otevřely brány věznic pro duchovní. S několika mladými lidmi na Jablonecku, kde jsem dělal kazatele, jsme se do dobrovolnické práce zapojili. Kaplanem, tedy zaměstnancem Vězeňské služby ČR, jsem se stal v roce 1998 a shodou okolností zrovna v Českých Budějovicích. Pamatuji si zde na jednoho vězně, který si přál čas vyhrazený pro naše setkání trávit u okna a dívat se ven, jak tam jezdí auta a chodí lidé. Seděli jsme tam spolu a mlčeli.

Jak konkrétně vypadá práce kaplana ve věznici?

Kaplani a dobrovolníci přinášejí do věznic milost a odpuštění. Naše práce často nespočívá v kázání či poučování, jak si mnozí představují, ale v naslouchání jejich příběhům ve snaze jim porozumět a být nablízku. Ve Valdicích je schránka, kam mohou napsat zájemci o setkání s duchovním své jméno. Kaplan je pak navštíví a povídá si s nimi.

Stavba nového železničního mostu u Červené nad Vltavou.
VIDEO: Podívejte se, jak roste nový most nad hladinou Orlíku

Kaplani a dobrovolníci také vytváří pro vězněné různé duchovní a kulturní aktivity jako koncerty, divadelní představení či besedy se známými osobnostmi. Také doplňují knihovnu o kvalitní četbu. Ještě větším přínosem je, když sami hudebně nadaní odsouzení připravují koncerty pro spoluvězně či doprovází písněmi bohoslužby, které se konají pravidelně v řadě věznic. Někdo má nadání pro jazyky, tak pokud je dobrovolník umí, učí odsouzeného cizí jazyky. Kaplani individuálně přizpůsobují práci potřebám jednotlivých odsouzených, ale i společné akce pro všechny mají velký užitek. My jsme ve Valdicích měli dokonce úžasné divadelní představení Labyrint světa Víti Marčíka z Drahotěšic u Hluboké nad Vltavou. Svět není jenom krutý a zlý, je zde mnoho krásných věcí, které se snažíme odhalovat a nacházet tak, aby se nám společně chtělo žít dobře a být přínosem pro druhé.

Od roku 1990 tedy pracujete více či méně s odsouzenými. Musí být náročné slyšet tolik těžkých a smutných lidských příběhů. Dá se na to zvyknout?

Taková práce či služba je posláním i vysláním. Zprostředkováváme odsouzeným Boží milost. To neznamená zlehčování jejich viny, ale dávání šance a naděje tam, kde už je pro ně nikdo nemá – společnost, rodina ani přátelé. Ve Valdicích se setkávám s odsouzenými, kteří mají nejtěžší tresty. Průměrná doba vězení je tam patnáct let. Jsou to příběhy, které nechcete slyšet, nechápete, proč člověk udělal, co udělal. Na druhou stranu jsou to často lidé, kteří nezažili lásku, nezažili pochopení, fungující rodinu, naopak zažili násilí, týrání, zlobu, nezájem. Je dobře, že jsou izolovaní, protože jsou mnohdy skutečně nebezpeční, ale je také dobře, že i je může někdo mít skutečně rád, navzdory všemu. A to je Bůh. A tuto Boží nepochopitelnou lásku přinášejí duchovní do věznic.

Jen jedna taková malá zajímavost. Ve věznici je to nastavené tak, že všichni zaměstnanci mají zákaz podávat vězňům ruce. My jsme jediní, kdo odsouzeným podá ruku, což je pro ně znamení, signál blízkosti.

Stává se, že pokračujete v navázaném vztahu i potom, co opustí věznici?

Ano, říká se tomu postpenitenciární neboli následná péče o odsouzené a pokračuje i na svobodě. Pokud mají zájem, komunikujeme i dál. Mám celou řadu lidí, se kterými jsem v kontaktu dodnes, telefonujeme si, vídáme se. Loni v září jsem například na jižní Moravě pod vinohradem oddával muže, který z vězení odešel před čtyřmi roky. Myslím, že mohu říci, že se stal mým kamarádem. Setkáváme se a povídáme si o obyčejných věcech.

Když si vzpomenete na devadesátá léta, kdy jste ve věznicích začínal, a porovnáte to se dnešním vězením, co vás napadne? Změnil se zájem o vaše služby?

Přestože se lidská společnost mění a všelijak technicky vyvíjí, ty nejdůležitější hodnoty zůstávají stále stejné. Lidé touží mít dobré vztahy, touží po lásce a porozumění. Zájem o naše služby je stále stejný jako v 90. letech. Věnujeme se nejen odsouzeným, ale také zaměstnancům věznic. Pracují ve stresovém prostředí a mnohdy potřebují povzbudit, pochválit. Já před jejich prací smekám. Jezdím do Valdic jednou týdně, ale oni tam jsou každý den. Pokud jde o prostředí věznic, to se proti devadesátým letům změnilo hodně. Zlepšilo se vybavení, ale i zacházení s vězni. Tehdy to byl komunistický lágr, dneska se Česká republika snaží o moderní zacházení s odsouzenými. Hodně se změnila také struktura vězňů. Vězeňská duchovenská péče považuje za průkopníka nových metod v napravování zločinců cestou jejich vzdělávání, výchovy a humánnějšího zacházení katolického kněze Františka Josefa Řezáče, který žil v 19. století. Zločinnost považoval za společenské zlo, které je nutno překonávat šířením dobra. Každý rok se u jeho hrobu koná taková malá pieta.

Změna dopravce možná čeká Cestovní kancelář Čedok při letech z Českých Budějovic. Příští rok to nemá být Smartwings. Ten letos turistické lety zahájil za velkého zájmu veřejnosti.
Lety z Budějovic nejsou ohroženy, letiště počítá s Čedokem dál

Navštěvujete také ženské věznice?

Čistě ženská věznice je u nás jen ve Světlé, většina je mužských, ale jsou i věznice smíšené. Ve Světlé pracují tři kaplani – muži. Ženy kaplany navštěvují. Myslím, že jsou rády, že mohou mluvit právě s muži, dokážou se více otevřít a lépe komunikovat. Já jsem ve Světlé byl několikrát, věznice má výbornou ředitelku. Organizují tam například každý rok den dětí. Ve vězení totiž jsou se svými maminkami i děti do tří let.

Jaký je rozdíl mezi dobrovolníkem a kaplanem? Co musí zájemce o tuto práci splňovat?

Kaplany zaměstnává a platí Vězeňská služba ČR. Dobrovolníci chodí do věznic zdarma. Na kaplany jsou po stránce profesní mnohem vyšší nároky než na dobrovolníky. Například musí mít vysokoškolské vzdělání. U dobrovolníků se vzdělání řeší vzdělávacími a školícími semináři. Jak kaplani, tak dobrovolníci musí mít pověření a podporu své církve. Já jsem osm let, tedy dvě možná čtyřletá období, vedl dobrovolníky a zůstal jsem ještě na poloviční úvazek zástupcem hlavního kaplana s kanceláří na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR v Praze. Po mnoha letech jsem se v jižních Čechách vrátil ke své původní profesi kazatele. Zatím se seznamuji s lidmi v této oblasti jak v našich sborech, tak s lidmi, kteří zde žijí a pracují.

Co je tady náplní vaší práce?

Služba věřícím, kteří tady jsou či budou, a služba veřejnosti. V našich sborech se setkáváme každou sobotu na bohoslužbách. Součástí je tzv. sobotní škola, kde si společně povídáme o nějakém textu z Bible, o jeho aktuálním poselství do dnešní doby, a kázání, které si připravuji na různá témata. Lidé na svobodě stejně jako ti ve vězení touží slyšet o Boží milosti, lásce a Božím zájmu o ně. Byl bych rád, kdybychom byli já a moji farníci srozumitelní a užiteční pro potřebné lidi kolem nás. Byl jsem se již podívat v probačním domě v Písku, aby o nás věděli, a seznámil jsem se s tzv. Sedmičkou, což je spolek dobrovolníků humanitární organizace ADRA Písek. Pomáhají dětem z vyloučeného prostředí, chudým dětem. Scházejí se, připravují pro ně různé aktivity, kroužky, výlety, doučují je češtinu, kreslí, pořádají přednášky, semináře a mnoho dalšího.

Majitel chce za půlku domu v Pražské ulici 17 milionů.
Majitel chce za půlku domu v Pražské ulici 17 milionů. Písek zvažuje vyvlastnění

Je zažito, že spíše starší generace jsou věřící… O vaší církvi se ale často píše, že ji vyhledávají hlavně mladí. Je to tak?

Ano, určitě to platí. Letos naše církev pořádala setkání mladých ve Strážovicích u Kyjova a zúčastnilo se více jak dvě stě mladých lidí. I tady v Písku je mnoho mládežníků a já jsem rád. Jsme otevřené společenství a uvítáme každého, kdo mezi nás přijde, stejně jako jsme připraveni za kýmkoli a kamkoli přijít, když si to bude přát, když to bude potřebovat.