Jaké bylo být přítelem Václava Havla?
Bylo to báječné. Byl jedním z lidí, kteří mě v životě nejvíc poznamenali, ovlivnili. Považuji za své velké štěstí, že jsem mohl být jeho přítelem. Nejen že jsme sdíleli podobné politické názory a dva a půl roku jsem s ním pracoval na Pražském hradě a jako velvyslanec vlastně i dál, ale byli jsme přátelé už dlouho před listopadem 89. Václav Havel byl výjimečně skromný člověk, a přesto 
s obrovským osobním kouzlem. Byl to člověk, který se přes všechno, čeho dosáhl, nad druhé nepovyšoval. Nebyl to samolibý puchýř, jako je řada politiků.
Byl to člověk, který se choval úplně stejně, ať byl ve vězení, nebo byl prezidentem, nebo pracoval jako dramatik v divadle, nebo seděl u piva v hospodě. Neměnil své chování podle rolí, které měl, což je něco výjimečného. Navíc to byl člověk, který o sobě neustále pochyboval. Neměl pocit, že tím, že se stal prezidentem, se také stal neomylným. Měl velmi kritický náhled na to, co dělal. Když se stal prezidentem, tak několik měsíců potom řekl: „Když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým." Tohle často opakuji, protože myslím, že to je recept, kterého by se měl držet každý politik a každý by měl být sám sobě podezřelým, což by ho možná uchránilo od některých věcí, které by neměl dělat.
Naše přátelství držel pohromadě nejen společný zájem o literaturu či hudbu, ale také jeho obrovský smysl pro humor. Nejen že jsme zažili některé důležité historické okamžiky, ale také jsme si to docela užili.

Měl jste možnost setkat se 
s řadou významných lidí. Kdo na vás udělal největší dojem?
Lidé jsou všichni stejní – ti významní i nevýznamní. 
I mezi významnými je řada lidí, které by člověk ani netoužil v životě potkat, stejně jako lidí, kteří jsou výjimeční a obdivuhodní.
Ačkoli nejsem obdivovatel korunovaných hlav, velmi obdivuji anglickou královnu. Obdivuji totiž profesionály a mezi všemi králi
a královnami ona je ta nejprofesionálnější a dělá to 
i v devadesáti letech s obrovským šarmem. Je na každou schůzku připravená, vždycky ví, co má komu říct, komu podat ruku a tak. Ono to vypadá jako sranda, ale není. Každoročně v listopadu pořádá recepci s večeří 
a tancem pro velvyslance 
v Londýně. Je jich celkem 186 plus jejich manželky. Na začátku recepce se s každým pozdraví, prohodí pár slov 
s ním i s manželkou. Celé to trvá přes dvě hodiny a celou dobu se to odehrává vestoje. Královna se přesto nikdy nesplete ani nedá najevo netrpělivost.

V jedné etapě svého života jste pracoval v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jak na to vzpomínáte?
V 70. letech to byla úžasná zkušenost, je to velmi příjemné místo, i když obehnané plotem. Režim tehdy neměl moc trpělivosti s lidmi, kteří byli jakkoli postižení, a spokojil se 
s tím, že je shromažďoval 
v tomto zařízení. Bylo to tedy paradoxně relativně svobodné místo, kam režim moc nezasahoval, takže se tam odehrávaly například nezávislé semináře a diskuze, vzdělávací kurzy a politické iniciativy a v roce 1983 jsem se právě v této společnosti seznámil s Václavem Havlem.
Velkou část strávenou tady jsem se věnoval výzkumu neverbálního chování lidí, to znamená, jak se lidé pohybují, jakou mají mimiku a co to o nich vypovídá, což je třeba v diplomacii velice užitečné.

Za svůj život jste měl možnost vyzkoušet si mnoho profesí a oborů. Existuje ještě něco, co jste zatím neokusil 
a chtěl byste?
Když jsem byl dítě, chtěl jsem být popelářem – to už si asi nezkusím. 
V dospívání jsem chtěl být rockovým muzikantem – 
z toho jsem si něco málo užil, ale vracet už se k tomu asi taky nebudu. Kdybych měl ale seriózně zvážit, co bych chtěl ještě udělat, tak myslím, že už nemusím nic nového vymýšlet, ještě toho mám dost.

To znamená, že když se ohlédnete za uplynulými lety, jste spokojen, naplněn?
Spokojenost se přeceňuje, ale troufám si říct, že jsem naplněný a vděčný, že můžu v životě dělat většinou to, co mě těší a baví.

Vaši knihu Ochlazení jste poprvé vydal pod pseudonymem Daniel Wolf. Co vás k tomu vedlo, je celkem zřejmé, ale co vás přimělo při druhém vydání odtajnit své jméno?
Kniha, když vyšla poprvé pod pseudonymem, nebyla bestseler, a to mimo jiné
i proto, že autora nikdo neznal. Měla velmi dobré kritiky, ale moc úžasně se neprodávala. Postupně se ale náklad prodal a můj nakladatel měl pocit, že by kniha měla vyjít znovu. A protože už nemám žádná omezení, která jsem měl jako diplomat, tak jsem souhlasil, že vyjde znovu pod mým jménem, a prodává se dobře, takže nemám důvod být nespokojený.

Proč jste psal knihu o Václavu Havlovi původně v angličtině, je vám tento jazyk bližší?
Bylo to ze dvou důvodů. Jednak už v té době existoval o knihu zájem od anglických a amerických nakladatelů a bylo jednodušší ji napsat anglicky, než ji dát potom překládat.
Druhý důvod byl, že jsem věděl, že k osobě, o které budu vyprávět, mám hodně blízko, což není dobře, když člověk píše knihu. Měl jsem pocit, že potřebuji získat trochu větší odstup, a napadlo mě, že když to budu psát v angličtině, trochu toho odstupu získám, a asi to fungovalo.

Knihu jste věnoval svým dětem. Myslíte, že si k ní najde cestu právě i jejich generace?
Já o tom nepochybuji, 
a to proto, že se každý den 
a večer setkáváme 
v Knihovně Václava Havla 
s jejich vrstevníky v obrovském počtu a s obrovským zájmem. Vidím zájem 
i u studentů na školách, kam přijdu. Zajímají se 
o osobu Václava Havla.

O vás je toho hodně známého z profesního hlediska, ale co vaše koníčky? Jak trávíte volný čas?
Nemám moc volného času, ale celý život mě zajímají knihy, muzika a rád si zahraji tenis, když mám přeci jen čas.