Jste úspěšnou podnikatelkou. Jaké byly vaše začátky a co bylo na cestě k úspěchu nejdůležitější?
Firmu zakládal můj manžel, byla to první soukromá prodejna s chovatelskými potřebami v této zemi, kromě ní tu byl jen přežívající kolos Zverimex, později rozkradený zevnitř. Já jsem přišla v době, když už prodejna fungovala. Měli jsme chuť, nadšení, hodně energie a vizi, že obor zvířecích mazlíčků má velkou budoucnost. Inspirovaly nás některé německé firmy, které měly ovšem náskok třiceti let. A začátky? Nabízelo by se klišé v duchu, jak byly těžké, ale naštěstí mám v mysli to obtížné potlačené a zůstává to pěkné nebo úsměvné. Napadá mě první úvěr na šestnáctiprocentní úrok, sklady, kam se nedostala manipulační technika a téměř vše se dělalo ručně. Vzít si dovolenou jsme si netroufli, protože zavřít prodejnu na 14 dní nelze. Ve firmě jsme byli většinu času, bylo to naše první dítě. Vzpomínám si, jak jsme šli domů po noční vykládce kamionu konzerv, protože přes den by se to nestihlo, na můj pozdrav „dobrou noc" mi soused řezník odpovídá „dobré ráno". Co také jiného, když se blížila čtvrtá ranní. Říká se, že každému zážitku se dá zasmát, některé potřebují jen trochu delší časový odstup.

Co trvá, je mé přesvědčení, že pracujeme ve skvělém oboru, kde v devadesátých letech firmy zakládali lidé, kterým je chovatelství přinejmenším koníčkem na celý život. Je fajn se s nimi setkávat, vždycky je o čem povídat. Kdo má blízko ke zvířatům, většinou nemá daleko k zahradě či pěstování čehokoli, od sukulentů po bonsaje. Neplatí to pro manažery investičních skupin, které v posledních letech ve vidině dobré obchodní příležitosti začaly firmy v našem oboru kupovat. Pro ty to není srdeční záležitost, jsou to pro ně takové „rohlíky" a je těžké s nimi najít společnou řeč.

V chovatelství je stále něco nového, ať už jsou to nové technologie v akvaristice, nebo nové druhy zvířat, které je možné chovat a co je pro Čechy důležité, i odchovat. Ostatně, Češi byli donedávna hned po Singapuru druhými na světě v exportu akvarijních rybek a to je při srovnání náročnosti a podmínek pro chov překvapující. Obor chovatelských potřeb je velmi široký, zahrnuje vše od filtru po zahradní jezírka pro okrasné kapry, přes všem známé krmivo a potřeby pro psy a kočky až po formikárium, ve kterém můžete doma sledovat, jak se vyvíjejí a žijí mravenci. To nás baví a ač pracujeme s manželem ve třech firmách, všechny se týkají zvířecích mazlíčků.

Věnujete se dobrovolnické práci pro seniory, zapojila jste se do charitativního Kabelkového veletrhu Deníku. Co vás na podobných projektech láká?
Kabelkový veletrh byl dobrý nápad, což ostatně dokazuje nebývalý počet žen, které kabelku věnovaly, a zájemkyň, které si pak kabelku přišly koupit. Jako dobrovolník chodím do Seniorského domu v Písku, je to pro mě příjemná změna, potkat se s jinými lidmi než obvykle. Vyšetřit si dvě hodiny týdně není tak těžké a mám pocit, že to má smysl. S „mými dvěma babičkami" probereme, co je nového, prohlídneme fotky, poradí, jak se co vaří. Jedna z babiček má dobrou dlouhodobou paměť, a tak mi vypráví, jaké to bylo v době války, čteme si o hezkých místech na Šumavě, která obě známe. A druhá, kterou navštěvuji, paní Věra, mě přivedla ke křížovkám, které mě od té doby moc baví. Vždy se mě ptá, zda už jsme v křížovkách vyhrály ten milion, což se zatím nestalo, ale nevzdáváme to!

Máte dceru ve školním věku. Jak se vám daří skloubit časově náročné podnikání a další aktivity s výchovou?
Naše dcera je dost svéhlavý tvor a výchovu z mojí strany jsem pojala podobně, jako to dělají ženy se svými muži – jemně postrčit, přihrát a nechat jim radost, jak skvěle se jim to povedlo. Stále musím mít na paměti, že jako rodiče jí jdeme příkladem ne v tom, co říkáme, to většinou nevnímá, ale tím, co děláme. Děti jsou velmi všímavé a vrátí vám v pravou chvíli vše, čím jste se prohřešili proti vlastním pravidlům. Co jí například učím, je, že není předností dělat tři věci najednou, jak se nám ženám připisuje.

Já sama se snažím vše, co dělám, dělat naplno, netříštit pozornost, užít si ten moment. V každém dni si najít pozitivní okamžik, takovou malou radost, na kterých pak vzniká pocit spokojenosti a pohody. A o to přece v životě jde. Ne se uštvat, stíhat vše, co se jeví jako zdánlivě důležité, přečíst všechny vycházející noviny a večer jít do postele s pocitem, kolik mě toho zase zítra čeká. Můj tatínek zemřel, když mu bylo 59 let. Moc brzy na to, kolik měl plánů. Od té doby si uvědomuji, jak málo času nám tu může být dáno, že je třeba určit si priority, kterým se chceme věnovat, které nám dělají radost, a neodsouvat je až na někdy.

Jako majitelka obchodu s chovatelskými potřebami máte jistě doma nějaké zvířecí mazlíčky… Která zvířata jsou vám nejbližší?
Pracuji ve třech firmách, a to na pozicích, kde se očekávají nápady, jiná řešení, novinky. To je samo o sobě časově náročné a nenosit si práci domů, když pracujete hlavou, to chce disciplínu. Mám malou rodinu, ale naštěstí všichni včetně babiček bydlíme v Písku, a tak se dost často vidíme, to mnoho rodin nemá a jsem za to vděčná. K tomu s námi bydlí a denně je i v práci seniorka buldočice Bonnie, jejíchž 13 let je raritou. Byla jsem adoptivní matkou osiřelému malému kočkodanovi, mnozí si Ádu pamatují z doby, kdy byl s námi přes den na prodejně u hudební školy. Byla to úžasná zkušenost, i když občas náročná. Spát v noci s tímto malým neposedným tvorem na krku, chodit i v parném létě s krkem ovázaným velkým šátkem (aby se mě Áda mohl držet a také abych zakryla šrámy, které jsem díky němu na krku měla) a nemuset vysvětlovat, jak jsem k nim přišla. To se nedá zapomenout.

V práci mi dělá kulisu terárium se dvěma gekončíky nočními, v kanceláři dotváří atmosféru akvárium s objemem 900 litrů, protože dle feng-šuej má být v místnosti voda, aby energie plynule proudila prostorem a dobře se nám tu pracovalo. Akvaristika je sama o sobě úžasný koníček s tisíciletou tradicí původně z Číny, rádi bychom mu na naší prodejně věnovali ještě větší prostor. Většinou novinek ze zvířecí říše se kochám právě na prodejně, kde mám výborný personál, který zvířatům rozumí a má zájem dostávat sem zajímavé a někdy i neobvyklé druhy zvířat.

Když si potom s našimi zákazníky povídáme o tom, co doma chovají, když k nám přivedou své pejsky ukázat a ochutnat nové pamlsky nebo napíšou, jak se daří papouškovi, kterého si u nás koupili, pak mě to obzvlášť potěší. Ostatně, jsme na malém městě, spoustu našich zákazníků znám ne podle jména, ale podle toho, jakého zvířecího mazlíčka mají, případně co za krmení mu u nás kupují. Slavíme letos 25 let od založení firmy a toto je neškodná profesionální deformace. (p.r.)