Kliknutím zvětšítePašoval ploštice z Karibiku, nakazil se horečkou dengue, v Keni očkoval psy proti vzteklině, žahla ho nejedovatější medúza na světě, navštívil ostrovy narkobaronů, ocitl se v karanténě s neznámou infekcí a nechal nouzově přistát transatlantické letadlo. To vše a mnohem více se mu opravdu stalo, vše přežil a prostřednictvím 264 stran textu a obrázků se o to dělí s českými čtenáři.
O svém až výstředním cestovatelském koníčku pohovořil Julius Lukeš pro Deník. Prozradil, co lze na stránkách jeho publikace, které sepsal během loňského lockdownu, najít. Lidé, co si jeho knihu zakoupí, se rozhodně nebudou nudit a nemohou očekávat obyčejné příběhy.
Jste nesmírně zajímavý člověk, můžete se krátce představit. Jste lékař, cestoval, spisovatel, co ještě?
Julius Lukeš.Posledních pět let jsem se věnoval také vědě, genetice dětských leukémií, pracoval jsem v laboratoři. V prosinci nastupuji do do Thomayerovi nemocnice v Praze. Vracím se do kliniky a budu dělat oční lékařství.
Aktuálně vyšla vaše první kniha, čím je zajímavá?
Je to takový bizár. Odlišuje se od klasických cestopisů. Jde o příběhy, které se mi skutečně staly při návštěvě 105 zemí světa během posledních 30 let. Začal jsem cestovat poměrně brzy díky rodičům. Za dobrodružstvím jsem vyrážel také hodně během studia. Není to popis cesty, ale výběr největší podivností, každé z 35 vyprávění je maximálně pětistránkové. Popisuji zajímavá setkání s domorodci, nemoci, které jsem chytil, či země, kam se běžný turista nedostane. Jsou to takové momentky bez fotek doplněné ilustracemi, každý má tak prostor pro fantazii.
Přiblížíte některé konkrétní zážitky, co se vám přihodilo nejhoršího?
Měl jsem horečku dengue, ale tu ročně chytnou statisíce lidí. Asi nejhorší bylo žahnutí medúzou, čtyřhrankou smrtelnou. Celkově jde o nejjedovatějšího živočicha světa, protože ona má tolik jedu, že by dokázala zabít až 60 lidí a zabíjí nejrychleji. Působení jejího jedu na lidské buňky je specifické v tom, že rozvrátí metabolismus tak, že se srdce zastaví i do dvou minut. Tato medúza se vyskytuje v místech, kam jezdí běžně i cestovky. Lze ji najít v jihovýchodní Asii, na Filipínách, v Thajsku, Malajsii, Indonésii i Austrálii v různých ročních obdobích. Já se s ní setkal v Malajsii na ostrově Langkawi, který je hodně vyhledávaný turisty. A to na tom bylo strašidelné, vedle mě se normálně koupaly malé děti. V těchto státech o tom schválně nemluví, aby neodradili návštěvníky, takže to může být i varování. Neměl jsem ponětí, když mě žahla, že to bude tak vážné. Těžko jí rozeznat od běžných medúz, není moc vidět, je asi metr dlouhá a průhledná. Reakce na jed vypadala tak, že jsem najednou nemohl dýchat. Dostával jsem svalové křeče. Místo žahnutí ukrutně bolelo. Byl jsem v takovém polodeliriu. Okamžitě jsem putoval do nemocnice. V sanitce jsem jen viděl, jak do mě píchají všechny možné injekce. Dva měsíce před tím na stejné pláži někdo umřel ještě ve vodě. Nadopovali mě prášky na bolest a morfiem a chtěli se mě zbavit, potom jsem měl ještě několik dní bolesti, nemohl jsem jíst, sedět, spát. Zhubnul jsem 15 kilogramů. Naštěstí to dobře dopadlo.
Máte tam nějaký další příběh, který byste rád vypíchnul. Dostal jste se někam, kam nikdo jiný?
V severní Keni jsem byl očkovat psy proti vzteklině. Ačkoliv je to závažné onemocnění mělo to i jiné pozadí. S sebou mě vzali Veterináři bez hranic, protože jinak bych se tam nedostal. Jde o neturistická místa kolem hranic se Somálskem. Podíval jsem se do malých vesnic přímo k domorodcům, kde mají jen pět až deset chýší. Ráno posbírali všechny své psy, kteří hlídají stáda koz a velbloudů a my jsme je očkovali. Tam jsem vzteklinu nechytil, ale měl jsem na ní podezření zase jinde (smích). V Thajsku mě kousla kočka a já to trošku podcenil. Nakonec jsem to nějak odpískal a zapomněl jsem na to. A asi po měsíci, už jsem byl v Čechách a měl jsem takové divné neurologické příznaky, rozjela se mi jedna zornička. V nemocnici se báli, že to je vzteklina, ale naštěstí jsem ji neměl.
Máte i nějaké pozitivnější zážitky, nespojené s nemocemi, či úrazy?
Když jsme žili v Kalifornii a přestěhovali se do Los Angeles do chudé čtvrti. Tak jsem přišel do školy a byl jsem takový natěšený, že už umím anglicky, protože jsme tam chvíli žili. Když jsem nastoupil do třídy, rozhlédl se a viděl kolem sebe samé Afroameričany a Mexičany, byl jsem jediný běloch nejen ve třídě ale v celé škole, kterou navštěvovalo asi 300 lidí včetně učitelů, tak jsem se vyděsil. Tam se trochu šikana obrátila opačným směrem, tam jsem zažil takový rasismus naruby. Vtipné bylo také to, že jsem si řekl, tak to nějak zvládnu, a když mě učitelka představila a pak přepnula do španělštiny, tak jsem byl úplně ztracený. Vydržel jsem pár měsíců a pak mě rodiče raději přesunuli jinam. Možná je to škoda, uměl bych teď španělsky.
Kolik tedy umíte jazyků, když jste procestoval tolik zemí?
Kvalitně umím anglicky i německy, protože jsem chtěl jít do Německa pracovat. Rok jsem tam také strávil během studia medicíny. Španělsky se nakonec také domluvím, protože jsem projel i střední i jižní Ameriku. Vždycky se snažím naučit pár frází v každé zemi, protože to vám otevře dveře. To doporučuji každému cestovateli, protože vás to spojí s místními lidmi nejvíce. Pomohou vám, někam vás odvezou, pozvou na čaj a rozšíříte si obzory.
Která země vám nejvíce přirostla k srdci, kam byste chtěl vrátit?
Moje srdcovka je celá jihovýchodní Asie. Na prvním místě je pro mě Barma. Chtěl jsem se tam vrátit, ale bohužel je v současnosti díky krutému politického režimu zavřená. Barma byla můj velký sen už od dětství. Z těch, co jsou dál a rád bych je znovu navštívil, je to Nikaragua. Tam můžete dělat úplně všechno na relativně malém prostoru. Můžete surfovat, je tam krásné moře. Místní jsou velmi vřelí k návštěvníkům, protože nejde o a priory turistickou zemi. Mají skvělé jídlo a sopky, které stále vybuchují. Můžete tak pozorovat tekoucí lávu, najdete tam koloniální města a krásnou architekturu.
Co vás na cestování nejvíce baví?
Nejraději poznávám kultury jako celek. Nejezdím za jednou určitou věcí. Chci stihnout od každého trošku. Rád se bavím s místními obyvateli, ale chci také vidět zdejší zajímavosti a památky, poznat lokální tradice i přírodu. Všechno ochutnám, už mě to také stálo pár návštěv zdravotnických zařízení (smích). Rád jím na ulici, v nejchudších restauracích a stáncích, to vás hodně sblíží s místními. Právě tam nejvíce poznáte zemi i její negativa. Člověk si uvědomí, jak dobře se má a z toho můžete žít i několik měsíců.
Jaké jste viděl nejexotičtější zvířata?
První, na které jsem se nejvíce těšil, byli orangutani. V Indonésii před 15 lety jsem se k nim dostal a šlo o silný zážitek. Osobně mě nejvíce zasáhlo potápění s velrybím žralokem, obřím býložravým kolosem. Podobně úžasné vzpomínky mám na potápění s kapustňáky. Pak mi samozřejmě velice učarovala Afrika, když se přiblížíte k nosorožcům, nebo ke lvům a podobně velkým zvířatům, to nenechá nikoho chladným. V Keni jsem sbíral na expedici s veterináři hady, ještěrky, či štíry. Naše skupina tam popsala i řadu nových druhů, z té oblasti je spousta plazů, které popsala naše výprava. Nechyběly příběhy o uštknutí. V jedné z dřívějších expedic kamarád lezl na strom, něco chytal a kousnul ho přitom jedovatý had. Tam je dobré si zajistit předem pojištění Flying docktors (létající doktoři), když jde o život, tak se pro vás dostanou skoro všude letecky. Museli je kontaktovat satelitním telefonem, protože se nacházeli týden pěšky od civilizace. Vyklidili pole od kamenů, aby mohli přistát, a tak mu zachránili život. Na Kubě a jinde jsme zase sbírali ploštice, které jsme pitvali, táta je parazitolog, a tak jsem byl na hodně výpravách s ním. Sběry jsem prováděli (polo)ilegálně, protože získat povolení od Kubánců je téměř nemožné. Nešlo o žádné vzácné druhy, ale museli jsme je potom pašovat. To byl také akční moment, nicméně nás celníci nekontrolovali a nevšimli si, že máme krosny plné divných krabiček.
Jak vám do cestování zasáhl covid-19?
Nijak zásadně mi co se cestování týče neuškodil. Narodil se mi prcek, měl jsem více času na psaní knížky a dodělání Ph. D. Chtěl jsem s rodinou jet karavanem na Balkán, to nám covid zhatil. Nakonec jsme místo toho jeli na Krétu. Malý si užíval moře, my jsme měli čas na sebe, díky tomu, že byl covid, vše jsme navíc sehnali levněji. Ubytování jsme sehnali i za třetinovou cenu.
Jak je tento koníček finančně náročný?
Do 18 let jsem cestoval s rodiči, táta jezdil na služební cesty, bral nás s sebou, a tak jsem v podstatě nic neutratil. To bylo asi prvních 50 zemí. Jinak jsem vždy cestoval levně, s batohem na zádech, spal pod širákem, na nejlevnějších místech. Když se mě na to ptali kamarádi, tak jsem jim říkal, že jsem utratil asi tolik, jako oni, když jeli do Chorvatska. Nejdražším faktorem je letenka, ale dá se sehnat i za polovinu, když ji kupujete na poslední chvíli. Musíte být ale časově flexibilní. Třeba jsem si jednou bezmyšlenkovitě koupil superlevnou letenku do Chile. Až pak jsem zjistil, že to bylo za hubičku, protože tam bylo -20 ˚C a závěje sněhu. Naopak cestování po Africe je drahé, i když je chudá, když chcete vidět zvířata, musíte si často najmout džíp a průvodce, protože tam nejsou cesty. Po vysoké jsem cestoval po Asii půl roku, a tam jsem si vypočítal, že jsem se měsíčně vešel hodně pod 10 tisíc se vším všudy, ubytování, jídlo, cesty.
Kde jste ještě nebyl, a kam byste chtěl jet?
Nebyl jsem ještě v asi 120 zemích, takže jsem tak v necelé polovině. Můj největší sen je jemenský ostrov Sokotra, kterému se přezdívá Galapágy Indického oceánu. Jsou tam zajímavé rostliny i zvířata, nádherná příroda. Jemen je ale rozvrácená a nebezpečná země, kam se nedá jet. Nicméně na Sokotru se ještě dostat dá, a je to relativně bezpečný ostrov, protože se tam nepřesunuly boje z pevniny.
Děláte nějaké turné, či přednášky? Kde lze vaši knihu koupit?
Už jsem to rozjel, byl jsem na festivalu Obzory, chystám se na festival Kolem světa, přednáším v městské knihovně v Praze, Brně, na jaře bych měl být i v Českých Budějovicích v Metropolu. Jde o takové stand-up vystoupení ke knize i s promítáním bizarních fotek z cest. Ukázku knížky a recenze na ní od Marka Ebena, Daniela Stacha, Jirky Kolbaby a další informace o mě si mohou lidé přečíst na mém webu www.juliuslukes.cz. Většina knih je v distribuci. Nyní jsou dostupné skoro ve všech pevných i online knihkupectvích, nebo právě na mé webovce.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
