Rychlejší byli jen osadníci v Myšenci, kteří si malé stavení s doškovou střechou postavili v roce 1793, a to z vlastních prostředků bez pomoci vrchnosti. Už před tím se ale děti učily různě po chalupách.

Také v Záboří se malí obyvatelé učili hlavně číst, psát a počítat po domech a od roku 1831 ve zvláštní budově. Ta stála na kopci za vsí, později byla přestavěna na bydlení a už tak zůstala.

O čtyřiadvacet let později dostala obec konečně povolení mít veřejnou školu a byla pro ni na návsi postavena přízemní budova s jednou třídou a bytem po učitele.

„Prvním řídícím učitelem byl Jan Lacina. Dříve učitelé ve svém působišti vydrželi mnoho let a znali tak nejen děti, ale celé rodiny. Nebylo výjimkou, že učili děti a někdy i vnuky svých původních žáků. Například šestadvacet let, od roku 1879 do roku 1905, byl řídícím učitelem František Dunovský a devatenáct let Rudolf Johan," podělila se o poznatky Marie Burdová, kronikářka Záboří.

Počátkem minulého století jednotřídka přestala stačit a tak druhá třída byla dočasně umístěná v areálu statku Vojtěcha Pavlíčka.

Počátkem školního roku 1904/1905 bylo povoleno v Záboří otevřít druhou třídu. Tehdy bylo v obci 57 domů a žilo zde 363 obyvatel. Jenže počet dětí školního věku se neustále zvyšoval, a tak v roce 1910 byla přistavěna nová učebna z materiálu, který věnovali zdejší občané.

Období druhé světové války nebylo pro zábořskou školu ani obyvatele obce jednoduché. Na určitou dobu se sem nastěhovala „Hitlerova mládež" a zábořské děti po tu dobu chodily do školy v nedalekých Číčenicích. Vzpomínky na dobu protektorátu nejsou příjemné.

„Malí Němci napadali zábořské kluky, vyváleli je v blátě a měli z toho ohromnou legraci. Ale celkově na školu vzpomínám ráda. U velkých kamen na uhlí se konaly různé besídky a programy, na které se přišli podívat i rodiče," uvedla Marie Burdová.

Po válce se školáci do Záboří vrátili. Kronikářka Marie Burdová z řady řídících učitelů ještě připomněla Boženu Buchtelovou. Šlo o bývalou jeptišku, která na zábořskou školu přišla po zrušení jejich řádu. Potom se tady postupně vystřídaly řídící učitelé Karvánek, Kosmatová a Urbanová a až z Moravy sem přišla paní učitelka Doupovcová. Po určitou dobu byl ve střední části školní budovy útulek pro nejmenší děti.
Po skončení školního roku 1973/1974 byla vzhledem k malému počtu dětí škola v Záboří uzavřena.

„Když jsem začal dojíždět do úplné ákladní školy ve čtyři kilometry vzdáleném Protivíně, jezdil tady autobus, ale v zimě to nebylo jednoduché. Silnice byla občas plná sněhu a než ji cestáři dokázali prohrnout, autobus nabral různě dlouhé zpoždění. Ale sněhové závěje byly pro školu dostatečnou omluvou za pozdní příchod," říká Josef Kovářík, bývalý žák zábořské školy a nyní starosta sboru dobrovolných hasičů.

Také on potvrzuje, že dětí školního věku bylo opravdu málo. Když nastoupil do prvního ročníku, byli tam pouze dva žáci.

„Tehdy jsme byli žáci všech čtyřech ročníků v jedné třídě, prvňáci seděli úplně v první lavici. Pan učitel se postupně věnoval každému ročníku zvlášť. Pamatuji se, jak jsem poslouchal výklad pro starší spolužáky, protože se mi to zdálo všechno moc zajímavé a snažil jsem se co nejvíce si zapamatovat. Taky jsem pořád chtěl domácí úkol," zavzpomínal Josef Kovářík.

Přechod do páté třídy Základní školy v Protivíně nebyl pro zábořské děti zrovna jednoduchý. Byly zvyklé na téměř rodinné prostředí i například na to, že na oběd chodily domů.

„Když jsem do Protivína nastupoval poprvé, nevěděl jsem vlastně, do čeho jdu. Byla to obrovská patrová budova, kde jsem se zpočátku těžko orientoval. Navíc noví učitelé a noví spolužáci. Ale zvládli jsme to všichni," dodal Josef Kovářík.

Po ukončení vyučování v Záboří patřil objekt školy místnímu jednotnému zemědělskému družstvu. To postupně budovu rekonstruovalo na byty pro své zaměstnance. Dnes je to soukromý objekt, protože počátkem devadesátých let si nájemníci byty odkoupili.