Dobrý den, Milane. Jste rodilý Písečák. Vím, že zde již několik let nežijete, ale Písek pravidelně a rád navštěvujete. Vzpomenete si ještě na dobu, když jste v Písku bydlel? Na co z té doby rád vzpomínáte a naopak?
Na dobu v Písku hrozně rád vzpomínám. Písek je magickým městem s duší a leží na velmi zajímavém místě, doslova v srdci jižních Čech. Takový malý genius loci probuzený z keltských nocí. Určitě můžu s radostí říci, že jsem hrdý na místo, kde jsem strávil krásných dvacet let. Doba, kterou jsem prožil v Písku, ve mně evokuje spoustu úžasných a zábavných okamžiků, které jsem v tomto obdivovaném městě mohl od útlého dětství prožít. Zde jsem poprvé poznal své první předškolní, školní i studentské lásky, navíc ovlivněn skvělou hudbou 80. let, která byla základem pro současnou elektronickou i taneční hudbu, dále fotbal za Spartak, různé sportování, sbírání minerálů a polodrahokamů v okolí Živce a spousta dalších nezapomenutelných zážitků. Sice trvale v Písku již nežiji, ale pokud mi to čas dovolí, rád každoročně Písek navštěvuji, a jsem stále velký srdcař s vyraženým velkým P.

Na co naopak nevzpomínám rád, byly úmorné školní povinnosti, některé neoblíbené předměty na střední škole jako ruština a matematika, s těmi jsem se dost trápil. Také někdy až moc velká přísnost některých členů učitelského sboru na základní skole Maxima Gorkého, tvz. Magorce. Anebo školní povinná návštěva velmi dlouhých, velkých sovětských obrozeneckých filmů v píseckém kině.

Stejně jako já jste se před deseti lety rozhodl opustit Českou republiku. Já tenkrát odjel do Londýna a vy jste dostal pracovní nabídku v Bahrajnu. Jaké to bylo pro vás a vaši rodinu zadaptovat se v zemi se značně odlišným klimatem a islámskou kulturou?
V roce 2004 jsem poprvé dostal nabídku pracovat v zahraničí. O mé budoucí práci v oboru dekorativního light designu jsem nevěděl téměř zhola nic. V cizí zemi, daleko od domova, jsem měl první rok bez rodiny těžší, než jsem očekával. S absencí rodiny, přátel a kamarádů se vám pracovní a aklimatizační starosti překonávají hůře. V celém Bahrajnu žilo v té době pouze několik Čechů. První šok mě potkal již při výstupu z letadla, úder z horkovzdušné trouby mě na schůdkách z letadla rychle probral. Začátky s aklimatizací v arabském světě byly docela složité, nicméně si myslím, že spíše si Evropan zvykne dříve na způsob života v arabském světě než naopak. Rodina si zvykla velmi rychle, dcera i syn si tady našli nové přátele a vystudovali zde soukromou britskou školu, která jim dala do života skvělé základy nejen jazykově, ale i lidsky.

Letní žáry jsou nesnesitelné, proto jsme každý rok trávili celé léto s rodinou doma v Čechách. Nicméně Bahrajn má své osobité kouzlo, je to taková větší vesnice, rozlehlá po celém ostrově, který přejedete z východu na západ za dvacet minut a ze severu na jih za čtyřicet minut.

Na Středním východě mě překvapilo několik věcí, třeba to, že řidiči ani taxikáři nejezdí podle názvu ulic, ale podle záchytných bodů, ulice sice svá jména mají, ale skoro nikdo je nepoužívá ani nezná. Řidiči by mohli být tolerantnější a zodpovědnější. Místní domácí obyvatelé ostrova Bahrajn jsou sice obklopeni mořem, ale moc se v něm nekoupou.

Skoro každá druhá rodina v Bahrajnu si najímá ještě služky, které se starají nejen o děti, ale i o domácnost. Setkal jsem se tu bohužel s projevem rasismu, hlavně ve vztahu k jiným asijským národnostem, ale také i s diskriminací k části obyvatelstva či neetickými praktikami k najatým dělníkům na zdejších stavbách.

Náboženství je na Středním východě až příliš dogmatické a de facto je neoddělitelnou součástí politického i veřejného života. V arabském světě není slovo ne či nemůžu často vyslovované, a to z důvodu neurazit svého přítele, kolegu či obchodního partnera. Za celou dobu jsem se nesetkal s projevem agrese či útoku na mě či mou rodinu. Přitom v Bahrajnu žije více cizinců než místních Bahrajnců. Politická i ekonomická moc je v rukou místní královské rodiny, která se snaží o co nejužší vazby a spolupráci se zeměmi G8 i Ruskem, zkrátka být zadobře se všemi. Navíc v Bahrajnu je velká základna NAVY flotily, takže nehrozí takové bezprostřední nebezpečí z „rizikových" sousedních států. Dá se určitě říci, ze se v Bahrajnu cítím večer daleko bezpečněji než třeba v Londýně nebo v Praze. Pohostinnost místních lidí mě vždy mile překvapuje a i s nabídkou kulturního vyžití je to rok od roku lepší.

Co mě docela mrzí, je nezájem o životní prostředí a čistotu. O tu se tady nikdo moc nestará, přestože každé bahrajnské auto je uvnitř vypucované, o to, co je za okny auta, už tak zájem není. Pokud bych mohl srovnat ostatní země na Středním východě – určitě Omán je místo, které mě uchvátilo. Země, kde bych určitě nechtěl žít, je Saudská Arábie – tvz. Temné království, na rozdíl od pohostinnějšího Bahrajnu. Už při přejíždění hraničním přechodem na mostě ze Saudi do Bahrajnu se na vás saudský celník mračí jako „kakabus" a naopak bahrajnský celník má milý úsměv na tváři. I tak malý detail vám okamžitě vytváří různé dojmy.

Přes některé věci, které stále těžko chápu a přijímám, se mi jeví Bahrajn jako kosmopolitní ostrovní stát, který má bohatou historii a nejen Alexander Veliký (v této helenistické době se říkalo ostrovu řecky Tylos) či mořeplavec Sindibád tu určitě zanechali pozitivní stopu. A na závěr si neodpustím jednu zajímavou událost – v jaké islámské zemi by se muslim šel převléknout a namaskovat za čerta na mikulášskou party pro děti ze zdejší česko-slovenské komunity? Odpověď zní v Bahrajnu.

Pracuji jako kuchař a musím konstatovat, ze perskou či arabskou kuchyni mám velmi rád. Jak to máte vy? Trvalo vám dlouho, než jste si na tamní pokrmy zvykl? Dokázal byste vybrat a blíže popsat dva, které máte opravdu rád a proč?
Ano, Stanislave, i já mám rád místní kuchyni, ale upřímně hlavně arabské studené předkrmy jako hummus, mutabel a falafel, které údajně přišly ze středomořské oblasti, respektive ze země původního Libanonu, lamb chops – neboli nakládané marinované jehněčí kotletky připravované na dřevěném uhlí jsou také moc chutné…ale upřímně v Bahrajnu převládá hlavně asijská kuchyně, především indická a z té mám moc rád byriani po nepálsku (dušené kuře v aromatické spicy omáčce s rýží), které se k úplné dokonalosti naučila vařit má manželka. Dokonce někteří indičtí přátelé zůstávají zcela konsternováni a v úžasu z té dobroty, kterou u nás ochutnávají.

Díky vašemu zaměstnáni přijdete do styku s předními českými designéry a skláři. Jak byste hodnotil jejich nápady a tvorbu ve srovnáni se zahraniční konkurencí? Máte někoho oblíbeného a co se vám na jejich dílech tolik líbí?
Tak nejprve bych chtěl podotknout, že takové zázemí a tradice v oblasti sklářského průmyslu či výroby dekorativních svítidel dává slušný odrazový můstek v současné tvorbě. Málokdo třeba ví, že v Kamenickém Šenově je nejstarší Střední sklářská škola v celé Evropě, takže zřejmě na celém světě. Bohužel některé sklárny vyhasly, určité firmy vytunelovaly část toho sklářského know how, čínský mega drak se probouzí čím dal více, ale i tak vidím budoucnost českého sklářského designu i light designu stále optimisticky. Díky naší společnosti (jsme jediná stoprocentně česká firma v celém Bahrajnu) jsme vytvořili pro naše skláře, výtvarníky a subdodavatele řadu nových pracovních příležitosti a desítky projektů, které se mohly realizovat na území Středního východu. Československo, respektive Česka republika měla a má stále co nabídnout, cítím, že „mladé pušky" budou určitě úspěšné i v zahraničí. Z „mladých pušek" bych rád zmínil několik jmen, jako např. výtvarník a sochař Bohumil Eliaš jr., designérka Jitka Skuhravá, a to hlavně pro její hravost a přístup k jednoduchým objektům a komponentům – přesto, že její umění je výrazově minimalistické jako např. formování bublin a kapek.

Ale ke komu mám obrovsky respekt – tak to jsou dva velcí klasici českého ateliérového skla – profesor, malíř, výtvarník a designer Jiří Šuhájek (nar. 1943) a profesor Stanislav Libenský (1921-2002) – jeden z průkopníku sklářského moderního umění v celosvětovém měřítku. Jeho zoformní skleněné kameny z taveného skla do formy po právu patří mezi nejúžasnější plastiky minulého století. Bohužel pana Libenského jsem nestačil osobně poznat, nicméně každoročně se setkáváme s jeho posláním v rámci unikátní výstavy a celosvětové soutěže – Cena Stanislava Libenského, kterou naše společnost produkuje již šestým rokem.

Mým dlouholetým hlavním oblíbencem je Jiří Šuhájek – patří mezi nejoriginálnější světové umělce, výtvarník bez jakýchkoliv kompromisů, věčný bohém, kterého múza určitě moc a moc zbožňuje. Jeho tvorba má obrovsky záběr a je jedním z mála designerů, který si své vlastní plastiky a objekty na sklářské huti vyfoukne a vytvaruje úplně sám. V nešťastném roce 1968 se zrovna učil foukat sklo na Royal college of London.

Jiří Šuhájek mohl na západ od Prahy velmi snadno již zůstat a stát se tak úspěšným designerem v zahraničí, ale místo toho se vrátil ke svým kořenům a pokračoval se svoji tvorbou doma. Mezi mé nejoblíbenější skleněné plastiky, které Jiří Šuhájek navrhl a vyrobil, patří série 3,5 metru vysoké originální skleněné plastiky Four Seasons, které připomínají tvarem kombinaci samuraje, hmyzu, vegetace, brnění, síly a fascinujících optických efektů, které se odrážejí od povrchu vystříbřeného skla a dynamicky rozrážejí daný interior. V roce 2004 na vernisáži v Chodovské tvrzi, kdy jsem se poprvé setkal s Jirkou Šuhájkem, se mi stalo setkání osudovým. Tam někde vzniklo naše dlouhodobé přátelství, které se promítlo do naší nové spolupráce na mých předchozích i současných projektech, např. při realizaci Korálového keře a právě zmíněných plastik „samurajů". A také musím prozradit, ze mě Jirka Šuhájek naučil pít slivovici…a to před pár lety, kdy jsem Jirku vozil celé léto do skláren a placatice slivovice nám auto vždy naplnila příjemným odérem, který ve mně vždy vyvolával chuť na výtvarníkův nejoblíbenější destilát.

Ze sklářů řemeslníků bych rád zmínil dvě jména: Jiří Pačinek a Petr Novotný. Petr Novotný je duchovním i fyzickým kmotrem sklárny Ajeto, Jiří Pačinek byl původně dvorním sklářem pro arch. Bořka Šípka. Jiří Pačinek neboli Pačas má úžasnou vlastní sklárnu s hutí v Lindavě u Nového Boru. Jeho domácká atmosféra vás okamžitě pozitivně pohltí. Navíc je radost s těmito lidmi pracovat, řemeslu rozumí a nebojí se stále a znovu experimentovat s tak úžasným materiálem, kterým sklo je a v budoucnosti stále bude.

A ještě k té konkurenci: Česká republika má trochu nevýhodu v tom, že nás výrobců a designerů je stále málo a Itálie, Francie a další země mají své fashion style & design nábytkářské značky a butiky, které jsou na Středním východě velmi rozšířené a uznávané. Také jsem velmi znepokojen, že česká zahraniční vládní podpora našeho designu, výroby i propagace je minimální a žalostně tristní.

Často pracovně cestujete po Středním východě. Je velký rozdíl jednat se zákazníkem například v Saudské Arábii oproti Dubaji? Vaši zákazníci jsou většinou velmi zámožní lidé a firmy. Cítíte z jejich strany velké nároky?
Ano, rozdíly jsou i mezi jednotlivými státy Středního východu. Můžu říci, ze nejlépe se mi jedná s lidmi z Bahrajnu, poté v Doha, v Dubaji, v Abu Dhabi to taky není špatné. Nejhůře se mi jedná s lidmi v Saudské Arábii – cítím z jejich strany někdy takový větší odstup než od ostatních. Navíc občas na mě koukají jako na „exota", když se tam objevím autem přímo z Bahrajnu, vetšinou vyžadují maximální dostupnost v zemi, kde provozují své firmy, a nejlépe, abych byl kdykoliv k dosažení, se zastoupením v kanceláři v Saudské Arábii. Dá se říci, že očekávají daleko větší pozornost a péči než v ostatních zemích. Stále přetrvává feudální způsob domlouvání cen jako na tržišti, což mi vždycky vadilo. Bohužel i s neupřímnosti a různými intrikami jsem se zde setkal vícekrát. Zámožní zákazníci, které jsem mohl osobně poznat, byli vetšinou velmi vzdělaní a otevření lidé, kteří měli sice také vysoké nároky, ale přesto byli příjemnými společníky během našich schůzek. Setkávám se během mítinků s lidmi z celého světa, někdy vás nemile překvapí i evropský, anglický nebo americký manažer či architekt, který vám to může někdy také trochu „zavařit". Prostředí v oblasti stavebnictví a interior design na Středním východě patří mezi nejkonkurenčnější trh. Profesně si nejvíce rozumím s architekty a interierovými designery než s obchodními manažery.

ODPOVÍDÁ: Milan Špiller
Narozen 2. července 1969. Projektový ředitel společnosti Foibos Design a regionální ředitel pro oblast Středního východu ve společnosti Foibos Middle East od r. 2004. Je ženaty a má dvě děti. Mezi jeho největší záliby patří hudba a Djing, Art design a zájem o emočně inteligentní psychologii.