Bylo to samozřejmé, protože autorka se vyučila tkadlenou gobelínů a posléze vystudovala Střední uměleckořemeslnou školu v Praze se zaměřením na textilní techniky: tkaná tapisérie, paličkovaná krajka, výšivka, šitá krajka, restaurování textilu. „Původně jsem chtěla výtvarné umění studovat i na vysoké škole, ale vzhledem k původu mého tatínka, který spoluvlastnil firmu na zpracování ovoce a zeleniny, jsem na to musela rychle zapomenout," doplnila Irena Mašíková Konštantová.

Po mateřské dovolené nastoupila v roce 1986 do Prácheňského muzea. Na vlastní tvorbu už jí zbývá jen velmi málo času, a tak zahálí i tkalcovský stav, který má doma. I když sama netvoří, výtvarné umění neopustila. Jako kurátorka připravila v Písku na čtyři stovky výstav zahraničních i regionálních umělců. Připomeňme některá jména z posledního dvacetiletí: Jiří Kolář a jeho manželka Běla, Vladimír Franz, Ivan Medek Kopaninský, Radek Pilař, Vladimír Tesař, Jiří Kayser, Josef Drapell. Roman Erben, F. R. Dragoun, Petr Johanus, Josef Váchal, Petr Hilský, Karel Valter, Jiří Řeřicha či Josef Řeřicha. Významná výstava Jiřího Koláře byla v roce 1999 v galerii u příležitosti 85. umělcových narozenin. Zahájení této výstavy a výstavy v Trojici v roce 1993 se Jiří Kolář účastnil osobně.

Jak se Ireně Mašíkové Konštantové podařilo pro Písek získat díla hvězd výtvarného nebe? „Všechno je to o dobrých osobních kontaktech s umělci a kurátory jiných galerií. Málokterý výtvarník sám nabídne, že by chtěl v Prácheňském muzeu uspořádat výstavu. Z pětadevadesáti procent jde o výběr ze strany kurátora. Snažím se dát značný prostor místním a jihočeským sochařům, malířům a fotografům a různým žánrům. Na prvním místě je kvalita a potom náměty a technika zpracování," vysvětlila Irena Mašíková Konštantová.

Samostatnou a velmi úspěšnou kapitolou v práci písecké muzejní kurátorky jsou výstavy z tvorby českých umělců žijících v zahraničí, především ve Francii. „Usiluji o to přivést díla těchto umělců do České republiky a konkrétně do Písku. V zahraničí žije hodně českých výtvarníků a lidé u nás mají jen málo příležitostí se s nimi seznámit," uvedla Irena Mašíková Konštantová.

Vzájemná tradice českého a francouzského umění, zejména výtvarného, trvá již několik století a jak sama říká, pramení to z kulturnosti Francouzů a jejich svobodomyslnosti. Do Francie se poprvé dostala v roce 1994 a hned si tuto zemi a její obyvatele zamilovala. „Měla jsem to velké štěstí, že jsem se seznámila se synovcem Jiřího Voskovce Prokopem Voskovcem a jeho rodinou. Jejich byt je místem častých schůzek českých výtvarníků, hudebníků a dalších umělců, provedli mě různými galeriemi a seznámili s lidmi, z nichž mnozí jsou dodnes mými přáteli," řekla Irena Mašíková Konštantová.

Právě tyto osobní kontakty jí umožnily uspořádat výstavy umělců žijících v zahraničí. Velký prostor zabrala v roce 1996 souborná výstava nazvaná Paříž nad Otavou s díly Vlasty Voskovcové, Miloše Síkory, Romana Kameše, Františka Januly a dalších. „Někdy přivézt díla z Francie, to je hotové dobrodružství. Pohoda je to v případě, kdy si umělec přiveze díla sám. Vzpomínám si na přípravu výstavy jednoho českého malíře žijícího ve Francii. Byly určeny na sérii výstav v Plzni, Písku a Brně. Autor byl na místě, ale obrazy chyběly. Řidič to nějak popletl a místo do Plzně dovezl obrazy až na celnici do Prahy. A odtamtud je dostat bylo časově náročné a my jsme tento čas neměli. Výstavu jsme nakonec stihli instalovat, ale bylo to tak, že z jedné strany odcházeli ti, kteří obrazy umisťovali, a druhou stranou již přicházeli návštěvníci vernisáže," zavzpomínala Irena Mašíková Konštantová.

Návštěvníci výstav už při vernisáži vidí rozmístěné obrazy tak, aby je co nejvíce oslovili. Na instalaci se většinou podílí i sám autor. Proto každý kurátor připravuje výstavy se značným předstihem. „Když se s výtvarníkem domluví, ten řekne svoji představu a prohlédne si prostory. Některá díla jsou vhodná pro velký prostor galerie, jiná zase pro malé síně nebo chodbu knihovny. Autor se většinou přizpůsobí prostředí a podle toho vybere obrazy, dohlíží na jejich rozmístění," popsala přípravu výstavy kurátorka Prácheňského muzea a dodala: „Instalování výstav, při kterém mi vydatně pomáhají spolupracovníci Leoš Bolardt a Lukáš Faktor, je to nejkrásnější z celého výstavního projektu. Je to tvůrčí proces, který je pro každou výstavu velmi důležitý. Špatná instalace může dílu uškodit v konečném výtvarném pohledu.

V těchto dnech je možné najít Irenu Mašíkovou Konštantovou spíše než v její kanceláři v galerii muzea. Připravuje tady výstavu z vlastních sbírek. „Nejraději bych tuto výstavu pojmenovala Umění, se kterým bydlím. Ale tento krásný název dal své výstavě rovněž z vlastní sbírky, můj vzácný přítel a historik umění Jaromír Zemina. Zvolila jsem tedy pojmenování, které obsahuje kromě historického pojmenování Pinakotéka, i ryze pracovní termín v kurátorské profesi v případě převozu výstav, a to z hřebíku na hřebík. A skutečně jednotlivé obrazy putovaly z hřebíku v mé domácnosti na hřebík do muzejní galerie," objasnila neobvyklý název Irena Mašíková Konštantová. Výstava bude v Galerii Prácheňského muzea slavnostně zahájena vernisáží ve středu 11. listopadu v 16 hodin. Úvodní slovo přednese českobudějovický galerista a historik umění Jaromír Procházka.

Kurátorka má hned tři důvody, proč výstavu pořádá právě nyní. „Ten první je velmi pragmatický. Vznikl krátký výstavní termín od 12. do 29. listopadu. Toto krátké časové rozmezí nelze nabídnout žádnému vystavujícímu umělci. Druhým důvodem je připomenutí si dvaceti let od znovuotevření Galerie Prácheňského muzea v roce 1995, a tudíž i kurátorské činnosti spojené s tímto krásným výstavním prostorem."

Irena Mašíková Konštantová připomíná historii muzejní galerie, která si zásluhou jejích předchůdců, zejména Ríši Suka, Věry Noskové a Miroslava Pechánka, získala uznání u nás i v zahraničí. Tyto snahy však byly potlačeny normalizací v začátku sedmdesátých let minulého století. Ještě krátce před tím se v Písku konala mimořádná a zcela výjimečná výstava Světové malířství 1900 – 1925 připravená ve spolupráci s UNESCO. Byla to pro Písek a celý region významná událost, v galerii byla vystavena díla umělců zvučných jmen jako Paul Cézanne, Vincent van Gogh, Marc Chagal, Henri Matiss, Claude Monet, Pablo Picasso a další.

Ještě před normalizací se ve spolupráci s Národní galerií Praha podařilo uspořádat výstavu Flámské umění a holandské zátiší 17. století. Vzhledem k srpnovým událostem roku 1968 musela být odložena výstava píseckého malíře a fotografa Jana Zachariáše Quasta připravovaná ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. Důvodem byla nejen politická situace, ale i náročnost přípravy této výstavy.

Irena Mašíková Konštantová se znovu vrací k důvodům, proč se v galerii muzea koná výstava z její sbírky: „Důvodem třetím je moje snaha podělit se s návštěvníky o radost z děl, která ke mně za dobu dvaceti let připutovala z ateliérů vystavujících umělců. Vážím si zájmu Písečanů, kterým se stalo umění neodmyslitelnou a důležitou součástí života, ale i všech návštěvníků muzea obecně."

Irena Mašíková Konštantová v této chvíli vzpomíná na dobrého přítele a kamaráda, skvělého výtvarníka a grafika Miroslava Pechánka (1945 – 2015), který tento výstavní prostor v šedesátých letech minulého století svými kurátorskými počiny uvedl mezi přední galerie tehdejší doby.

Podle názoru kurátorky za všemi v galerii vystavenými obrazy, kresbami, fotografiemi i plastikami se skrývá nespočet zajímavých a krásných příběhů. „Jsou to příběhy mnoha umělců, kteří se stali mými přáteli, kteří mne obdarovali nejenom svými originály, ale především pozoruhodným pohledem svého uměleckého a tvůrčího nazírání na svět kolem a veškeré lidské hemžení a zároveň o hluboký vhled do nitra lidské duše. Vstoupila jsem s nimi do světa umění a společně putujeme již dlouhou řadu let, poznala jsem jeho blahodárný účinek na nejrůznější životní strasti a bolesti, které prožíváme všichni bez rozdílu," zdůraznila kurátorka.

Její cesty za uměním a jeho tvůrci jí přinášejí neobyčejná setkávání, neustálé proměny, nové vjemy a impulsy a poskytují pro její život tolik potřebnou krásu. Ale zároveň dodává, že to jsou i vzácné chvíle u sklenky vína, které k umění neodmyslitelně patří, provází umělce od nepaměti, a v jehož společnosti s přáteli zažili vpravdě mnoho radostných chvil a veselých setkání.

K výstavě ještě dodává: „Přeji návštěvníkům, aby jim umění přinášelo mnohá poznání a doprovázelo je na životní pouti. Stává se tak pro nás zajímavější, nutí nás přemýšlet a klást si nejrůznější otázky po smyslu našeho bytí, někdy nás provokuje a někdy vlídně konejší, obdarovává nás krásou s celou svojí historickou pamětí a co je nejdůležitější, pomáhá člověka kultivovat a činit tak svět pro náš vymezený čas lidsky přívětivější," zdůraznila Irena Mašíková Konštantová.

Kurátorka měla v minulých dnech napilno. Vedle výstavy ze své sbírky připravila výstavu nazvanou Historii písecké pošty. Je převážně ze sbírek jejího otce Václava Konštanta, který má letos 100. výročí narození a který patřil k významným českým i světově uznávaným filatelistům. Výstava je otevřená v chodbě knihovny do 29. listopadu.