Povedlo se to u Keclíků v Písku.

Otec Josef Keclík proměnil své trenérské schopnosti, hráčské zkušenosti a talent dcery Kateřiny v reprezentantku v házené.

Kateřina Keclíková vlastně ani jiný osud mít nemohla. Maminka Helena hrála házenou, otec Josef jí propadl už v raném mládí.

Na sklonku aktivní činnosti se dal Josef Keclík na trenérskou dráhu. „Když se narodila Kačka, tak se mnou začala chodit na tréninky, jezdila na všechna soustředění. S manželkou jsme předpokládali, že u házené skončí jako my. Zadrápne se," říká písecký trenér házené.

Zadrápla se rychle

A Kateřina se 'zadrápla' rychle. Prostředí a probuzené házenkářské geny po rodičích udělaly své. „Zatím to vypadá dobře. Dneska už je jí sedmadvacet, i ze zdravotních důvodů se dá říct, že je ve druhé půlce kariéry, ale musím zaťukat, je to opravdu dobré," dme se pýchou šťastný táta Keclík.

Kateřina to svými schopnostmi tatínkovi se sportovní výchovou hodně ulehčila. Prostě byla k házené jako stvořená. „Už od nejmenších dětí bylo vidět, že talent má. I když byla nejmladší v kategorii, tak vždycky patřila k nejlepším. Má spoustu titulů Nejlepší hráčka mistrovství republiky z mládežnických kategorií, což svědčí o tom, že hrála opravdu dobře," míní Josef Keclík.

Keclíkovi jsou sportovně založená rodina, takže Kateřina, dlouholetá česká reprezentantka v házené, měla cestičku k aktivnímu pohybu prošlapanou. „Manželka také hrála házenou, volejbal… Dá se říct, že jsme oba dělali spoustu sportů, takže jsme to asi předali i dceři," uvažuje otec a trenér v jedné osobě.

Házená vyhrála

Házená ale vítězí v písecké rodině na plné čáře. „Ta u nás jasně dominovala," přitakává Josef Keclík.

I proto bylo od začátku jasné, že k jinému sportu ani Kateřina inklinovat nebude. I když… „To je těžké. Když ji dneska vidím v reprezentačním dresu, tak jsem samozřejmě rád a jsem šťastný, že jsme ji vedli k házené. Ale když jako rodič vezmu Kateřininy zdravotní problémy, ať jsou to operovaná kolena nebo ramena a jiné bolístky, tak si kolikrát říkám, že jsem ji nedal na tenis. Nebo na nějaký jiný sport, který není tak kontaktní a nebezpečný. Ale nakonec musím přiznat, že jsem pyšný na to, že hraje házenou a jak se jí daří," pochvaluje si tatínek Josef Keclík.

Nesnáší cyklistiku

Přesto. Dát děvče na házenou, jeden z nejtvrdších sportů, to musí mít oba rodiče plný pytel odvahy. „Jak jsem házenou dvacet, třicet let sám hrál, tak vím, co obnáší. Samozřejmě, že je to tvrdý sport, ale tak to prostě je. Sama chtěla házenou hrát. Tak jsem si říkal, že když se dala na vojnu, tak musí bojovat a s tou tvrdostí se srovnat. Až dosud jí to problémy nedělá," zdůrazňuje Josef Keclík.

Jen talent často nestačí. Kolik talentovaných sportovců skončilo v propadlišti zapomnění. Ať už vinou zranění, nebo, a to je častější jev, leností… U Kateřiny Keclíkové ale naštěstí kariéru neovlivnila ani jedna zmiňovaná věc. „Bavilo ji trénovat, bavilo ji hodně běhat. Jediný sport, který absolutně nesnáší, je cyklistika. Jízda na kole, to je pro ni utrpení. Jinak veškeré sporty dělá ráda, a na co sáhne, to se jí poměrně daří. Problémy s tréninkovou morálkou neměla nikdy. Že bych ji musel přemlouvat do tréninku, to jsem nikdy v životě nazažil. Ba naopak! Já jsem musel Kačku odhánět od tréninku v momentech, kdy měla nějaký zdravotní problém. Nadával jsem jí, ať zranění doléčí. Ale ona je taková, že neumí chvíli sedět v klidu, neumí jen sedět na střídačce a jenom se na hru koukat," zlobí se na oko otec na dceru.

Dnes už převažuje radost nad Kateřininými úspěchy, s dospělou dcerou už Josef Keclík příliš práce nemá. „Trénoval jsem ji až do dvaceti let. Než přestoupila do Slavie. Do té doby jsem byl její jediný trenér. Určitý vliv to tedy samozřejmě mít muselo," vrací se v myšlenkách do minulosti.

Ale ne vždycky bylo všechno ideální. Sem tam i přes modrou oblohu Keclíkovic rodinné idylky přeběhl nějaký ten mráček. Skloubit roli otce a trenéra a na druhé straně dcery a svěřenkyně není vůbec jednoduché. „Nějaké slzičky tam někdy byly. Bez toho by to asi nešlo. Ale nějaké konflikty při trénincích nebo zápasech? To vůbec. To jsme neměli. Zvládali jsme to, když se dnes ohlédnu, velice slušně," míní Josef Keclík.

Ale stejně připouští, že byl na dceru častokrát přísnější, než na ostatní hráčky v týmu. „V momentě, kdy trénujete vlastní dítě, tak na něj musíte být přísnější. Ten kolektiv by to jinak vnímal tak, že má úlevy. A to nejde," zdůrazňuje dosud aktivní trenér házenkářské mládeže Sokola.

Bez maminky ne

Ale jednu důležitou okolnost nesmíme zapomenout zmínit. Nebýt maminky Heleny, která sportovní dvojici vytvořila skvělé zázemí, možná by Kateřina dneska ani nebyla tam, kde je. „To bylo v pohodě. Manželka se o nás starala skvěle, to je pravda," přikyvuje Josef Keclík.

A úctyhodné také je, že házenkářsky trenér nepověsil tohle řemeslo na hřebík, když vychoval vlastní dítě, ale pokračuje v Písku dál. „Já jsem začal trénovat ještě předtím, než se Kačka narodila. Pak jsme své cesty spojili. Když odešla do Prahy, tak jsem se vrátil od interligových házenkářek k mládeži. Mám plné vytížení," nestěžuje si na nějaké větší množství volného času Josef Keclík.

Jestli se mu podaří vychovat i z cizích dětí nějakou další Kateřinu, to se uvidí. Ale třeba Veronika Malá, kterou léta vedl v dorostu, má namířeno tím správným směrem. Reprezentačním.