Teprve kolem jedenácté hodiny večerní si chvilku  oddychla a svolila s následujícím rozhovorem.

„Ale budeme se bavit pouze o této soutěži, ano?" řekla na úvod Lejla. „Určitě," svolil jsem, ale stejně jsme se pak dostali na témata, o kterých nemělo původně padnout ani slovo. Tak už to prostě bývá…

Můžete říci, jaký je váš vztah k Písku, potažmo k jižním Čechám?

Celou moji rodinu z maminčiny strany mám v Černovicích u Tábora. Moje maminka je dokonce narozená na mezi, jako jediná má místo narození Černovice a ne Pacov, protože její maminku nestačili odvést do porodnice. Takže celá moje česká rodina žije v Černovicích.

Byla jste už někdy v Písku?

V Písku jsem byla kdysi dávno v rámci plnění svých pracovních povinností. A musím smutně podotknout, že město moc neznám. Nicméně maminka dnes byla ve městě s mým synem na procházce a hned mi referovala, jak je to zde krásné. Říkala, že byla na Kamenném mostě, u hradeb a u řeky a podotkla, že jí bylo moc líto, že jsem nebyla s nimi. Já mám hrozně ráda česká města a až tady budu příště, určitě si Písek prohlédnu.

Měla jste ve finále soutěže Dívka  Šumavy svoji favoritku?

Přiznám se, že mi byla velmi sympatická dívka, která nakonec soutěž vyhrála. Z ní čišela upřímnost, skromnost, nestrojenost, nebyl na ní vidět extrémní zájem být tou nejlepší, ale spíše snaha zvládnout  finále se ctí. To se jí počítalo k dobru a i proto se stala vítězkou.

Řekněte, jaké jste měla dětství?

Musím říci, že moje dětství  nebylo jednoduché. Na druhou stranu, když to beru s odstupem času, dětský věk je milosrdný v tom, že si člověk spoustu věcí neuvědomuje. To všechno přijde až zpětně, když se na to ptají novináři (smích).

Máte exotický zevnějšek. Jak vás braly děti ve škole? Dokázaly být i zlé?

Moje výhoda i nevýhoda byla v tom, že jsem přišla do školy a už jsem uměla psát i číst. A výrazná jsem byla i svým zjevem. Bohužel moje třídní učitelka v té době nevěděla, co s takovým dítětem dělat, jak se k němu chovat. Prostě se k tomu nepostavila zrovna ideálně. Ale jak říkám, dětská paměť je milosrdná v tom, že spoustu věcí vytěsňuje a další věci vidí růžovějšími brýlemi, než tomu ve skutečnosti bylo.

O ženách narozených ve znamení Vodnáře se říká, že jsou to silné a nezávislé osobnosti, které dokáží působit velmi žensky a šarmantně. Nedokáží žít bez svobody a mají široký okruh nejrůznějších, často velmi neobvyklých zájmů. Jak je to ve vašem případě?

Na to by měl odpovědět asi někdo povolanější, kdo mě dobře zná, ale řekla bych, že to asi odpovídá.

Žena ve znamení Vodnáře má i silné stránky – je upřímná, inteligentní, tolerantní a její myšlení není zatíženo předsudky. Můžete si s ní povídat o čemkoliv. Co vy na to?

Kdybyste nebyl novinář, tak spolu můžeme mluvit o čemkoliv. Obecně jsem člověk, který si velice rád povídá. Mám ráda debaty, diskuze a jsem ráda konfrontována i s odlišnými názory, protože si myslím, že to přebíjí můj intelekt, pokud o něm mohu mluvit v souvislosti s mojí osobou. Jsem upovídaná, někdy až moc, takže to asi odpovídá.

Dále se říká, že žena Vodnář se ráda nechá okouzlit čímkoliv novým a netradičním, a to ve všech oblastech života. A také ji baví překvapovat své okolí…

Tak to sedí. Já ráda překvapuji, někdy možná až moc. Moje maminka by určitě byla ráda, kdybych ji tolik nepřekvapovala, především v období mé puberty. Ale jo, asi jsem neřízená střela v mnoha ohledech. Na druhou stranu se dokáži zklidnit. Nemám  ego na to, abych nedokázala poznat, kdy je vhodné být dominantní, a kdy ne.

Znamená to, že vaše puberta maminku hodně vzala?

Já myslím, že moje maminka je v tomto směru světice…

Jste modelka, moderátorka a v neposlední řadě maminka malého syna. Která role je vám nyní nejbližší?

Tak to je jasné, role maminky. Mám tady syna na hotelovém pokoji, hlídá ho babička. Role maminky je teď nejdůležitější, té podřizuji úplně všechno.

Jak váš partner, muzikant Michael Kocáb, prožívá návrat kapely Pražský výběr na hudební scénu?

Na to byste se měl zeptat hlavně jeho. Pro Michaela jsou tyto dny velkou přípravou na nadcházející koncerty. Kapela neustále zkouší a intenzivně se připravuje. Kromě přirozených obav panuje i velká euforie z návratu na hudební scénu. A je zde samozřejmě i velké rozechvění a očekávání, jak to všechno dopadne.

Máte nějaké ohlasy fanoušků Pražského výběru, jak se na nadcházející koncerty těší?

Určitě.  Pražský koncert je už téměř vyprodaný a podobně je tomu i v dalších městech. Hlavně skalní fanouškové Pražského výběru kvitují návrat kapely s povděkem a jsou ve velkém očekávání, čím je kapela při koncertech překvapí. Pražský výběr byl určitým mementem doby pro spoustu lidí, kteří ho měli rádi.  A v roce úmrtí Václava Havla je návrat kapely určitou symbolikou.

V čem?

Na pohřbu Václava Havla se doslova hnuly ledy, protože po šesti letech se začali usmiřovat členové kapely Pražský výběr, která psala v osmdesátých letech minulého století hudební dějiny. Určitě pro všechny lidi, kteří měli a mají rádi Pražský výběr, to má určitou symboliku.

Svého partnera jste poznala v době, kdy jste zastávala funkci mluvčí na ministerstvu pro lidská práva a národnostní menšiny ČR. Byl na vás Michael Kocáb přísný?

On byl přísný na všechny zaměstnance ministerstva. Pokaždé očekával od lidí plné nasazení, nedělá rád věci polovičatě. Pokud mám použít termín „přísný", tak byl jenom dobře přísný.

Co jste dělala v době, kdy Michael Kocáb inicioval odchod sovětských vojsk z území bývalého Československa?

(smích) V té době jsem ještě za sebou tahala dřevěného kačera. To tam ale nepište. Prostě jsem byla ještě dítě. Já si Michaela pamatuji jen z televizní obrazovky a tehdejší dobu jsem samozřejmě nijak zvlášť neprožívala. To mi až s odstupem let docházely souvislosti, když si člověk uvědomoval svoje okolí, které za komunismu bylo pro aktivní nebo proti aktivní. A i úloha Michaela v té době mi dochází až zpětně.

Jakým je Michael Kocáb otcem vašeho syna Davida?

Já jsem se opravdu na toto téma nechtěla bavit. Michael je skvělým otcem a myslím si, že si malého Davida hodně užívá. On miluje nejen svoje děti, ale miluje i děti obecně.

Jste známá svojí charitativní činností. Co máte v tomto směru letos za sebou a jaké akce připravujete na rok 2013?

Vzhledem k tomu, že jsem porodila syna loni v prosinci, nebyla jsem schopna odjet na svoji pravidelnou lednovou cestu do Keni. Když mí to syn dovolí, odjela bych tam v lednu 2013. Nicméně teď máme v plánu velkou akci. Před rokem jsme otevřeli e-shop s originálními šperky a doplňky ze Zambie a z Keni, který se jmenuje Imana.cz. A vzhledem k tomu, že nadační fond Asante Kenya společně s neziskovou organizací Njovu, jež se zaměřuje na rozvojovou pomoc v jihoafrické Zambii, slaví s tímto e-shopem úspěch, rozhodli jsme se udělat velkou akci.

Co byste k ní řekla?

Na této akci se budou navlékat speciální korálky, které jsou ze západní Afriky vyrobené z recyklovaného skla. Tyto korálky budou navlékat významné české VIP osobnosti a my je pak budeme prodávat v setech, které budou obsahovat krátké korále na krk, náramek a náušnice.

Z výtěžku pak budeme platit nový projekt, který plánujeme na příští rok, a to je založení vlastní značky šperků a oděvů. Ty se budou šít v krejčovské dílně právě v Zambii, kde je partnerská organizace Njovu. Pracujeme na novém projektu, který pomáhá masajským dívkám, jež utíkají před ženskou obřízkou. Teď máme starostí nad hlavou, neboť v pondělí 5. listopadu to všechno začne. Jsme ve velkých přípravách a v očekávání, jak to všechno dopadne. Máme to hezky promyšlené, otázkou je, jestli budou lidé tyto věci kupovat.

Proč je podle vás současná situace v Africe tak složitá? Lidé se bouří v Tunisku, Alžírsku, v Egyptě i v dalších zemích. Jak to tam dopadne?

Musím podotknout, že severní Afrika není úplně Afrikou. Já by ji rozdělovala. Sever Afriky je muslimská část tohoto kontinentu, kde je situace diametrálně odlišná od centrální Afriky. To se nedá dost dobře srovnávat. Obecně Afrika se potřebuje zbavit vedoucích hlav jednotlivých států a projít obnovou. Otázkou je, zda se k moci nedostanou ti samí převlečení lidé.

Často přemýšlím o tom, zda je, nebo není dobré, aby v těchto otázka intervenoval západní svět, protože by tam byly prosazovány zájmy určitých států. Kdybych znala odpovědi na tyto otázky, neseděla bych tady, ale určitě někde jinde.

Přestože je teprve říjen, zeptám se: Jak se těšíte na Vánoce?

Víte, já jsem typ ženy, která Vánoce nijak vážně neřeší. Nejsem příznivcem předvánočního šílenství a nakupování v obchodech. Patřím k lidem, kteří  nakupují dárky 24. prosince odpoledne. Pro mě nejsou Vánoce o nakupování dárků, ale o tom, že se sejde rodina pohromadě.

Vím, že to zní jako otřepané klišé, ale tak to prostě je. My jsme tyto svátky trávili vždycky pohromadě a jezdili jsme za příbuznými. O tom to prostě je. Někdy moje dárky byly vtipnější a praktičtější, protože časový pres mě donutil koupit takové šílenosti, že měly větší úspěch než plánované dárky. Věřím však, že narozením syna se bude tato situace radikálně měnit a Vánoce budeme slavit tradičněji.

Nicméně,  my jsme ještě od loňska neodstrojili vánoční stromeček (smích). My to máme tak kontinuálně, nám se stromek líbí jako doplněk. Máme černý se stříbrnými šperky a ozdobami, které se k němu moc hodí. A tak máme Vánoce a vánoční náladu po celý rok.

A budete letošní Vánoce slavit doma?

Mockrát v životě jsme chtěla na Vánoce odjet do teplých krajin, protože zimu nemám ráda. Nemám tyto svátky spojené s tím, že musí být na sněhu. Pravdou ale je, že maminka je v tomto velkou tradicionalistkou a nedokáže si představit, že bych se na svátky sebrala a někam odcestovala. Kdybych ji tady nechala samotnou, asi by to nerozdýchala.

A co závěr roku, tedy oslavy Silvestra?

Musím říci, že jsem dlouhé roky trávila Silvestra pracovně. A když mám volno, slavím poslední den roku doma v kruhu svých přátel. Nikam nechodím, a už vůbec nepořádám žádné bombastické párty. Pokud si dobře vzpomínám, byla  jsem naposledy samovolně a z vlastní vůle na silvestrovské párty někdy ve dvaceti, možná ještě dřív. A jeden Silvestr jsem dokonce zůstala sama doma, ani jsem nikam nešla. Prostě jsem si u televize otevřela šampaňské a nijak zvlášť  jsem to neprožívala.

Jaký podle vás bude rok 2013?

Já vím, že to zase bude znít jako klišé, ale nám Čechům už nějakou dobu chybí tolerance, pokora, soudnost vůči sobě a ke svému okolí. Lidé jsou neustále naštvaní, nepřátelští, a i když nemám ten výraz ráda, musím ho říci: blbá nálada prostě mezi lidmi je, to musí vidět každý.

Myslíte si, že to souvisí se současnou politickou situací u nás?

Když to řeknu slušně, tak to, co se u nás nyní děje, je pěkný chlívek. A jediné, co mi připadá, že se alespoň trochu daří, že odkrývání a stíhání lidí, kteří ve velkém podvádějí a nestydí se korupce. Kéž by byl tento Audiášův chlév brzy vymeten! Přesto se trochu obávám toho, že na některé lidi to stejně nedopadne.

Já jenom doufám, že když se nepodaří poslat je do vězení, tak je stihne, ač nejsem věřící,  boží trest. Prostě dojdou svého rozhřešení někde jinde.

Myslíte si, že je lidem u nás měřeno stejným metrem?

Ne! Shodou okolností jsme se na toto téma bavili před několika dny mezi známými. Říkala jsem, já bych strašně ráda věřila tomu, že lidem, kteří se chovají jako krysy, se někde váhy pomyslně přehoupnou a nebudou třeba šťastni v osobním životě nebo se jim nebude dařit v práci.

Spousta lidí z mého okolí tomu nevěří a říkají, že když je někdo svině, tak mu v České republice  pšenka vždycky pokvete. A já chci strašně věřit, že tomu tak není. Nechci na někoho posílat bič boží nebo přát někomu něco špatného, ale myslím si, že by spravedlnost prostě měla být. A je jedno, o koho se jedná.

Člověk si kolem sebe vytváří nějakou svoji auru a  já říkám, že kdo s čím zachází, tím také schází. Já tomu chci věřit. Kdybych to měla vzdát, tak tady nemohu být.

Co byste na základě těchto slov vzkázala čtenářům Deníku?

Ačkoliv je současná situace složitá, vzkázala bych jim, aby přemýšleli pozitivně. Negativní energie a negativního přemýšlení  je kolem nás až dost. Už jenom tím, že se budeme snažit být vůči sobě vstřícní a přátelští, můžeme míru tohoto naštvání a nespokojenosti zlomit.

Tím, že všichni budeme přemýšlet negativně, se u nás nic nezmění. A hlavně bych si přála, aby se lidé na sebe usmívali. My jsme zřejmě jediný národ na  světě, kde, když se člověka zeptáte, jak se má, tak vám odpoví: „Ani se neptej, mizerně. Líp už bylo." A to nás strašně sráží do kolen. 

Lejla Abbasová: Narozena: 14. února 1980 v Praze jako dcera súdánského otce a české matky. Otec však s rodinou nežil a matka byla samoživitelka. Již v dětském věku projevovala Lejla Abbasová velké sociální cítění, pomáhala v domě sester františkánek, které pečují o opuštěné děti.

A od osmnácti let se začala věnovat moderátorské profesi. Prošla několika televizními stanicemi (Galaxie, TV3), které již zanikly. Na hudební stanici Óčko se uplatnila také jako autorka scénářů. Poté přešla na obrazovku veřejnoprávní televize a moderovala pořad pro ženy Sama doma. Pak  dostala nabídku, která se neodmítá. V roce 2009 se stala mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny ČR Michaela Kocába.

O jejich milostném vztahu se veřejnost dozvěděla v roce 2010. Michaelovi a Lejle se v prosinci 2011 narodil syn David. Lejla Abbasová založila nadační fond ASANTE KENYA.