Letos připravuje stěhování písecké ZUŠ z historického domu 
U Koulí do nových prostor. „Každoročně vyhrávají naši žáci mezinárodní výtvarné soutěže, všichni to ví, pochválí nás. Ale aby se nám tu tlačily televizní štáby? To neexistuje," říká v rozhovoru Jindřiška Kudrlová.

Sledujete televizní soutěž Hlas Československa?

Abych pravdu řekla, nedívám se. Pár minut jsem zahlédla, ale programově pořad nevyhledávám. Důvodem ale není fakt, že bych tyto pořady zavrhovala. To vůbec ne. Naopak, považuji to za dobrou příležitost pro mladé talenty, aby se projevily.

Nedívala jste se ani dříve, když pěvecké soutěže v televizi začínaly?

Anetu Langerovou jsem asi sledovala, to byl, myslím, úplný začátek. Bylo to něco úplně nového. Dnes už je podobných soutěží a pořadů příliš a řekla bych, že už se nesetkávají s tak pozitivním ohlasem. Ale to je stejné úplně ve všech oborech lidské činnosti. Můžete nabídnout sebekvalitnější věc, ale pokud překročíte určitou míru v množství, lidem se to přejí.

Televizní soutěže dávají příležitost uspět teenagerům a starším. „Nepřivedly" vám do školy děti, které právě k úspěšným absolventům soutěží vzhlížejí. Chtějí být novou Anetou Langerovu?

U nás jsme měli převis přihlášek nad přijímanými už před podobnými soutěžemi, takže jsme nic takového nezaznamenali. Děti musíme odmítat každý rok. Pořad není ani koncipován, aby nám přivedl děti, je zaměřen na starší.

19. ročník předávání cen, které žáci ZUŠ Otakara Ševčíka Písek získali v průběhu roku, se konal v koncertní síni Trojice.Kolik dětí musíte odmítat?

Bývá to kolem dvaceti třiceti žáků, kteří se přihlásí, ale nedostanou se. Jedním z důvodů jsou pochopitelně talentové zkoušky. Děti pečlivě vybíráme, protože pak musíme pracovat s talentem. Když dítě talent nemá, jen ho pak trápíte. Jako by někdo chtěl, aby stokilový člověk skákal do výšky, ale pořád by mu váhu udržoval na sto kilogramech.
  Druhým důvodem jsou naše kapacity, dnes máme strop na 730 žácích a můžeme vzít jen tolik dětí, kolik nás opustí. Záleží na zřizovateli, ministerstvu školství, jestli nám povolí zvýšit kapacitu. Ministerstvo je pochopitelně obezřetné.

Jak lze spolehlivě poznat talent u pětiletého dítěte?
Ten pochopitelně nepoznáte, ale vidíte, jestli dobře intonuje a má rytmus. Rytmus musí mít v sobě. Hudbu tvoří noty a rytmus, noty se naučíte, ale rytmus nikoliv. Umělecké školy vznikly pro děti, které mají k hudbě a k umění předpoklad.

Pěvecké talenty jsou daleko více vidět, vy máte na škole děti, které jsou úspěšné na mezinárodních výtvarných soutěží. Není vám jich líto?

To je bohužel jednoduché. Kolem výtvarníků není show, těžko vyvolají rychlé emoce. Každoročně vyhrávají naši žáci mezinárodní výtvarné soutěže, všichni to ví, pochválí nás. Ale aby se nám tu tlačily televizní štáby? To neexistuje. Potřebují nejspíš negativní emoce, nějaký problém, přes který by pak „prodaly" úspěch dětí. Vzpomínám si na začátku devadesátých let, kdy jsme vyjeli s dětmi do Bělehradu na hudební festival. Pak se objevila informace o tom, že Američané budou Bělehrad bombardovat. Tehdy už fungovala televize Nova. Dozvěděli se, že jsme v Bělehradě, chtěli pro nás posílat autobusy. My tam přitom autobusem byli. Tehdejší český velvyslanec to velmi dobře zvládl, byl nakonec donucen dát nám jako doprovod k hranicím dvě auta. V zemi ale tehdy panoval klid a ta dvě auta by v opačném případě asi nic nezachránila. Chci tím jen ukázat, že fakt, že jsme byli jako jediná škola z České republiky na mezinárodním festivalu, nikoho nezajímal do chvíle, než se objevila hrozba bombardování.

Ještě jedna televizní otázka. Co říkáte na TV Šlágr?

Nedívám se. Ale vím, že spousta lidí to miluje, dělá jim to radost. Obdivuji lidi, kteří do toho šli, a je pravda, že dechovku dnes v televizi jinde nevidíte. Lidé by si ale neměli dělat obraz jen na průměru.

Píseckou základní uměleckou školu čeká letos velká změna. Stěhujete se do nové budovy, přibude čtvrtý obor…

Plním si tím svůj sen. Chtěla jsem najít budovu, kam bychom se vešli všichni a odpovídala by začátku jedenadvacátého století. Aby nás prostor nesvazoval v rozvoji. Druhým snem bylo dát píseckým dětem nabídku tanečního oboru. V okrese Písek bude poprvé v historii v nabídce základní umělecké školy taneční obor – klasický balet.   Děti a rodiče se po tanečním oboru už dlouho ptali. Vznikaly kroužky, což je velmi dobře, ale školu nenahradí. Ta má svá pravidla, pracuje dlouhodobě a systematicky. Je ale dobře, že kroužky existují, protože umělecké školy by nikdy nestačily pokrýt poptávku. 
  Pro potřeby tanečního oboru připravujeme v nové budově sál, který splňuje ta nejpřísnější evropská kritéria.

Dům U Koulí, ve kterém nyní škola sídlí, je v klidové části města. Nová budova ZUŠ na velmi rušné ulici. Nemáte z toho obavu?

Vůbec. Dnes jsme sice na pěší zóně, ale ta je pro děti kvůli velkém provozu nebezpečná. Už několik let píšu píseckým starostům, aby se s tím něco udělalo. Protože jsme v pěší zóně, není tu chodník. Jenže auta tu normálně parkují a další je pak musejí objíždět a dostávají se tak na velmi malou vzdálenost od dveří školy. Minimálně třetině dětí a rodičů už se stalo, že ze školy vyšli přímo před auto. Naštěstí jsou děti klidné a disciplinované a nehoda se ještě nestala. Naopak u rušné ulice všichni počítají s tím, že po ní jezdí auta. Paradoxně je to dnes pro děti méně bezpečné na pěší zóně. 
  A opět vycházím i ze zkušenosti, protože v budově už pět let učíme, chodí tam 250 dětí. Nebudeme navíc používat vchod z Nádražní, ale z boční klidnější ulice.Dům U Koulí.

To je hledisko bezpečnosti žáků, ale jak je to například s hlukem z rušné ulice?

V tom případě jsem měla, přiznám se, obavu. Byl to i důvod, proč jsem déle uvažovala, jestli na stěhování do Nádražní kývnu. Radila jsem se lidmi, co dělají odhlučnění. Když dáte kvalitní okna, tak hluku z 95 procent zamezíte, což jsem si na vlastní kůži vyzkoušela. 
  Spíš se ale obávám, že přijdeme do místa, kde lidé bydlí a nejsou úplně zvyklí na zvuk výuky v umělecké škole. Vyučujeme ale od dvanácti do sedmi hodin, takže nějaké rušení nočního klidu nehrozí.

Odcházíte z domu, ve kterém bydlel Fráňa Šrámek, z budovy, která má nezpochybnitelný genius loci…

Už mi bylo vyčteno, že je to jako kdyby ředitel Národního divadla stěhoval divadlo z budovy jinam. Jenže jeho budova se už od počátku stavěla pro divadlo. My dnes sídlíme v měšťanském domě, ve kterém byly byty. Současný genius loci tvoříme my, učitelé, rodiče a děti umělecké školy. Díky nám tu panuje atmosféra klidu a pohody, kterou lidé cítí, když přijdou. Kdyby byla budova špinavá, nevybavená a plná nerudných lidí, nikdo by o geniu loci nemluvil. A my si to přeneseme do nové budovy. Jen bude modernější a pružnější, ale i tak každého pohladí.

Přesto ale bylo rozhodování asi obtížné…
Psychologové radí sepsat si před velkým rozhodnutím na papír pro a proti. Jediné pro současné budovy bylo její klidné prostředí a náboj místa. Pak už jen samá minus. Svítíme celý den, nemůžeme topit, jak potřebujeme, protože by nás to stálo příliš mnoho peněz, ve všech spodních třídách je vlhko, takže tam běží celoročně vysoušeče, nemůžeme se rozvíjet, nemůžeme modernizovat, přistavovat, opravovat, ani budovu koupit. Celá léta platíme městu jako jediná písecká školní instituce zřizovaná kraje nájem. Léta jsme neúspěšně žádali jeho snížení a nejde o nějakou symbolickou částku. Ročně jsme platili 430 tisíc korun. Až loni město poprvé částku snížilo na 300 tisíc korun. Je nutné si uvědomit, že ministerstvo dává prostřednictvím kraje peníze na pedagogy, provoz školy ale hradíme z příspěvků rodičů a to jsou z devadesáti procent lidé z Písku.

V nových prostorách máte začít učit od září. Na co se mohou žáci nebo i rodiče těšit?

Dnes čekají rodiče na děti v bráně, děti se přezouvají v mokru na chodbě, pak sedí na schodech. To jsou degradující podmínky. V nové budově budou mít rodiče k dispozici čekárnu, kavárnu, toalety, prostě zázemí, kde budou moci počkat. Bude tam malá knihovna, televize, dvůr s lavičkami v zeleni. 
V současné době už se dodělává dlažba, malují zdi. Jednalo se o velkou rekonstrukci, z budovy zůstaly pouze obvodové zdi. Velké místnosti se musely zmenšit pro potřeby školy. Celá budova je bezbariérová s velkým výtahem, což je opět velký rozdíl proti současným prostorům. Budeme tak otevření i handicapovaným dětem, což bylo dnes prakticky neřešitelné. 
I kdyby to přivedlo v budoucnu tři handicapované žáky, jejichž rodiče se nebudou muset potýkat s tím, jak dostat dítě do školy, budu šťastná.
Na kolik celá rekonstrukce přijde?
Dohromady jde o necelých devatenáct milionů korun. Jsem ráda, že to dělá písecká firma Casta, která vyhrála výběrové řízení. Pracuje poctivě a je vidět, že jim na rekonstrukci budovy záleží.

Ovlivní nějak stěhování výši školného?

Musíme si vyzkoušet, kolik nás provoz budovy bude stát. Dnes víme, že na provoz školy vydáme ročně přes 800 tisíc korun, k tomu dalších tři sta tisíc korun na nájem. V nové budově nebudeme platit nájem, ušetříme za energie. Pokud bychom se nestěhovali, museli bychom školné brzy zvýšit, to nyní nehrozí. Za ušetřené peníze chci dopřát dětem komfort v podobě nových a lepších nástrojů.

Počítáte kromě tanečního oboru i s rozšířením dalších oborů o nové předměty?

Budujeme nahrávací studio, při jehož přípravě jsme spolupracovali s píseckou filmovou školou. Studio nám dá možnost rozšířit výuku o další předměty – animaci, režii, natáčení krátkých filmů. Jako prezidentka Asociace uměleckých škol ČR jsem měla loni možnost podívat se do bratislavské školy, kde mají pátý obor umělecké školy, a to multimédia. Viděla jsme úžasné věci, které rozšiřují dětem obzory. U nás se nebude jednat o obor, protože ten v Česku na rozdíl od Slovenska nemáme, ale pouze o jednotlivé předměty. České školy nejsou na podobné předměty vybavené.

V pozici prezidentky Asociace uměleckých škol ČR působíte už osmým rokem. Změnilo se něco v přístupu státu k uměleckým školám?
Minulý týden jsem byla u ministra školství Marcela Chládka představit ZUŠky a byl to můj osmý nebo devátý ministr. Budu nyní mluvit za sebe, ale mám z ministra velmi dobrý dojem. Chce řešit věci na základě informací z terénu. Otázkou je, na co bude mít ministerstvo peníze. Velmi dobrý dojem na mě udělal už jen pro to, že se o školství i náš segment zajímá. Víte, každý ministr cítí prioritu jinde, u něj bych řekla, že tu chce být pro všechny.

Panovaly snad dříve horší časy pro umělecké školy?

Padaly myšlenky, zda vůbec potřebujeme základní umělecké školy. Zažila jsme už vyhrožování, že nás odstřihnou od státního rozpočtu a budeme si vše platit. My přitom máme rámcový vzdělávací program i školní vzdělávací program a plníme tak státní zakázku. Bojovali jsme o holou existenci a dokonce uvažovali i o stávce, mobilizaci rodičů.

Zánik uměleckých škol nehrozí, je potřeba něco měnit například v jejich financování?
V současné době takříkajíc nejdou peníze za žákem. Je jedno, jestli je v kraji patnáct umělecký škol nebo padesát. Stát peníze přidělí podle toho, kolik v kraji je dětí ve věkových kategoriích. Je tedy potřeba, aby byl stanoven normativ, který v současné době neexistuje, a některé školy tak mají problém odučit například i povinné předměty. Velmi špatná situace je například v Pardubickém nebo Plzeňském kraji. Na jihu Čech přerozděluje kraj peníze rozumně a spolupráce s ním je velmi dobrá.

Učíte hru na klavír, zahrajete jsi ale ještě někdy jen tak pro radost?
Přiznám se, že už ne. K hraní se dostanu při hodině, abych dětem skladbu přehrála, nebo když hledám nové skladby. Touhu sednout si a hrát pro radost nebo pro žal, aby člověk změnil své duševní rozpoložení, už nemám. Ale to souvisí s věkem, starší člověk, který se vyjádří ve své profesi, už to na rozdíl od mladého nepotřebuje.