Bernartice – Úsměvná vyprávění i smutná. O oba druhy vzpomínek na bernartickou rodačku Vlastu Kálalovou – Di Lottiovou se podělili účastníci pátečního  setkání. V Bernarticích ho uspořádali u příležitosti 120. výročí narození Vlasty Kálalové (1896 – 1971), lékařky, která založila a vedla nemocnici v Bagdádu. Tam si získala úctu tamějších lidí. „Když můžete mluvit jejich jazykem, respekt si získáte," zaznělo v pátek z dobové nahrávky.

Písecký deník přináší vzpomínky na Vlastu Kálalovou některých pamětníků.

Eva Hofmanová, rodačka z Bernartic, nyní z Prahy:
S paní doktorkou jsem se sblížila v roce 1961. V té době můj muž odjížděl pracovně na Kubu a já jsem nemohla jet tento rok. Měli jsme malou dceru, která neměla očkované neštovice. Nepustili by ji tam. Rok jsem tady zůstala, než nám ji naočkovali. Přišla jsem na myšlenku naučit se trochu španělsky. K paní doktorce jsem chodila dvakrát týdně. Tenkrát jsem si uvědomila, jaké měla obrovské nadání na jazyky. Když přišlo na nějaké slovíčko, které se mi zdálo zvláštní, paní doktorka řekla: Co je na tom zvláštního? Takhle je to ve francouzštině, takhle v angličtině, takhle v latině,  v řečtině… Skoro se mi zdá nemožné, že se za čtrnáct dní naučila norsky.
Paní doktorka učila jazyky  hlavně děti. Od nikoho nechtěla peníze, rodičům dětí bylo trapně, takže se to většinou odbývalo formou naturálií. Já jsem nosila zeleninu a pak jídlo.

Iva Čechová, rozená Kálalová, neteř Vlasty Kálalové, z Vodňan:
Ráda bych vzpomenula na svoji návštěvu u tety Vlasty. Auto jsme nikdy neměli. Otec měl motorku, na které jsme jezdívali tři, a to tím způsobem, že já dojela autobusem do Písku a maminka jela s otcem na motorce. V Písku jsme se vyměnily a maminka šla pěšky směr Bernartice. Dojeli jsme kus cesty, otec zastavil a já šla pěšky. Poslední zastávka byla na Podolském mostě, tam otec zastavil a řekl: Děvčata, kochejte se. Otec obcházel motorku, jestli ji má dostatečně nafouknutou, a vykouřil poslední cigaretu. Podotýkám, že Vlasta byla samozřejmě zapřísáhlým nepřítelem kouření, a tak tatínek dokouřil a dal si do pusy hašlerku, kterou cucal až do Bernartic. Většinou už na nás teta čekala a první při objetí bylo: Jaroslave, ty jsi kouřil. Můj veliký, statný táta se začal zmenšovat a zmenšovat…

Pavel Klimeš, syn starší sestry Ivy Čechové Aleny:

Byl jsem jedním 
z těch, kteří nesli její rakev na hřbitov, byl to – musím říci –  úžasný zážitek. Nikdy jsem neviděl tak prostý, jednoduchý a krásný pohřeb.

Zdenka Zetková – McKenzie, dcera generála Rudolfa Severina Krzáka, někdejší sousedé Kálalových:
…Mám ty nejhezčí vzpomínky na to, co pro mě udělala. Byla velice přísná, ale na druhou stranu velice vlídná a nápomocná ve všem. Jsem ráda, že jsem ji za tetu mohla považovat.

Marie Vaňačová z Tábora, původem z Bilinky 
u Bernartic:
Asi v osmi letech jsem ji požádala, jestli by mě mohla učit německy. Tehdy jsem to nechápala, i když jsem věděla, co se jí přihodilo. (Němci na konci války zastřelili jejího manžela a obě děti. Vlasta Kálalová od té doby prý německy nikdy nepromluvila. Jak zaznělo na pátečním setkání, zlobila se, když někdo použil výraz štrúdl namísto českého závin.) Na mě se nezlobila, jen se na mě smutně podívala 
a řekla mi: Víš, učit se jazyky je velice důležité. Rozšíříš si tím nejen vědomosti kulturní, ale i povšechné. Když se budeš učit cizí jazyk, je to, jako když budeš otevírat okno do světa, ale neplatí to pro němčinu. Německy se nikdy nechtěj učit, protože by to bylo, jako bys okno před světem zavírala. Přitom zůstalo.

Dům s králíky

Dům v Táborské ulici, který zdobí králíci na fasádě, upoutá snad každého. Zde Vlasta Kálalová žila a také přišla o manžela, děti                   i služebnou. Králíci připomínají vášeň jejího otce, který je choval, přednášel o nich i psal. V domě dnes sídlí kulturní středisko.