„V muzice se mi líbí energie, kterou člověk může dát skrz kapelu nebo festival. Líbí se mi, když se lidé přijdou bavit. To mě na tom fascinuje," říká Josef Kašpar, který zpívá a hraje na kytaru. Jeho devatenáctiletý syn Filip, který chodí na gymnázium, hraje na bicí. Uměleckým směrem se vydali i další členové rodiny. Filipova starší sestra Šárka studuje píseckou filmovou školu a jejich matka Jitka Tereza také hraje ve skupině Elizabeth.

O hudbě jsme hovořili s Josefem a Filipem.

Ve vaší pracovně, kde si teď povídáme, visí obraz Elvise Presleyho. To je váš společný idol?
Josef: Náš idol to není, spíše se mi líbila černobílá fotka. Obecně si mi líbí černobílé věci.

Máte tu i ocenění za přeštěnický festival, jenž patří ke stálicím jihočeských festivalů a který pořádáte. Jaké ceny si vážíte nejvíc?
Josef: Cením si všech, ale nejsou pro mě nic směrodatného. Pro mě je daleko důležitější, když na festival nebo na náš koncert a zábavu přijdou lidi a baví je to.



Filipe, chodíte na přeštěnický festival?
Filip: Nevynechal jsem ani jeden rok, byl jsem pokaždé.

Mluvíte tátovi do toho, které kapely by měl na festival pozvat?
Filip: Každý rok se snažím radit, jaké kapely by tam měly vystupovat. Doporučuji   spíše ty, které jsou pro moji generaci a které poslouchají mí vrstevníci. Třeba Vypsanou fixu, ale ta tam asi letos nebude.
Josef: To ještě nevím, o tom bychom museli jednat.
Filip: Nebo Mig 21, Wohnouti a podobné kapely.

Máte společný hudební styl?
Josef: Někdy se shodneme, někdy ne. Není to ale tak, že bychom se kvůli tomu poprali. Filip se na muziku dívá vzhledem ke svému věku. Někdy je to pro mě inspirativní, někdy je to těžké přijmout. Muzika, která se mu líbí, se třeba úplně nelíbí mně. Myslím si ale, že se 
v zásadě shodujeme.
Filip: Také si myslím, že se shodujeme ve většině kapel.
Josef: Pro nás zásadních kapel tady v Čechách není tolik. Spíše se dohadujeme o zahraničních kapelách a nových směrech a žánrech. Filip si na rozdíl ode mě najde více času na poslouchání hudby a řekne mi: Tohle je zajímavé.

Proč jste se, Filipe, rozhodl hrát v kapelách, kde je i váš táta?
Filip: Protože to byla možnost hrát vůbec v nějaké kapele. Máme tady zkušebnu a máme možnosti hrát, tak jsme si řekli, že uděláme nějaký projekt. Vymysleli jsme třeba Escape 2 the Jungle, se kterou vystupujeme.
Josef: Escape 2 the Jungle, musím říci, byla z mé strany trochu znouzecnost. S Elizabeth hrajeme na zábavách 
a většinou převzaté písničky. Ale já vymýšlím i své. Děti, Filip nebo i Šárka, zkoušely založit kapely, které fungovaly nějaký čas, ale většinou se rozpadly. Když jsem viděl, jak se Filip muzice věnuje a hraje na bubny, tak jsme si zkusili zahrát písničky, které by na zábavách nehrál, protože by lidi asi nezajímaly. Takto vznikla skupina  Escape 2 the Jungle.

Nikdy jste  v kapelách neřešili nějaký rodinný problém, konflikt?
Filip: To asi ne. Když jsme hráli někde poblíž, tak jsem se ze začátku trochu styděl, protože nás lidé znají, ale teď mi přijde normální hrát s rodiči.
Josef: Možná to vychází z toho, že pocházím z hudební rodiny. Můj děda i táta hráli. K muzice mě přivedl táta, který založil kapelu, ve které jsem také hrál.
Tomu, že hrajeme společně, se samozřejmě smějeme a říkáme, že to je cirkus. Filip v kapele hraje dobrovolně a není to tak, že bych mu něco nařizoval. Díky Elizabeth má možnost se vyhrát a zahrát si na spoustě akcí. Získává zkušenosti i tím, že hraje různé styly.

Není hraní v kapele příliš časově náročné?
Filip: To ne. S Elizabeth hrajeme většinou o víkendech, 
a to mám čas. V týdnu občas dáme nějakou zkoušku. Není to tedy tak, že bychom pravidelně zkoušeli.

Může být někdy nevýhodou, že hrajete se svými rodiči?
Filip: Myslím, že ne. Přijde mi to normální.
Josef: Dneska  je více dětí, které hrají s rodiči. Třeba Adam Koller bubnuje se svým tátou Davidem.
Skupina Elizabeth, kterou jste zmínili, hraje na zábavách.

Nemáte pocit, že tyto akce upadají, protože na ně chodí stále méně lidí?
Filip: To si nemyslím.
Josef: Také bych neřekl, že chodí méně lidí. Musím to zaklepat, třeba v sobotu jsme hráli v Komárově a přišlo téměř dvakrát tolik lidí co loni. Nedávno jsme měli společnou akci s Fantomem 
a přišlo 350 lidí. To je docela slušná návštěva na normální kapely, které vystupují na zábavách. Nemůžeme si úplně stěžovat, že by chodilo málo lidí. Mohlo by to  být lepší, ale z druhé strany mladých lidí moc není.

Máte nějaké hudební přání, nebo jste si ho už splnili?
Josef: Kdybych chtěl vtipkovat, tak bych řekl, aby do Přeštěnice přijelo třeba U2, což se samozřejmě nemůže stát a také to neplánuji. Pro mě je důležité, že dávám během koncertů a vystoupení energii, pokud možno pozitivní, a lidi ji vrací.
Filip:  Žádné přání vyloženě nemám. Jsem spokojený 
s tím, co teď mám.

V televizi byly soutěže, kde vystupovali rodiče a jejich děti. Troufli byste si na to?
Josef: Mě tohle neláká. Problém byl už odhodlat se k tomuto rozhovoru. Medializace je hezká věc, ale že bychom toužili jít jako rodina do nějaké soutěže se předvádět, to ne.
Filip: Do televize určitě ne.

Takže nejlépe se cítíte na jevišti před živým publikem?
Filip: Přesně tak.