„Karel Baštýř byl strýc mého otce a do kroniky samoty Hájek u Kostelce napsal svůj zážitek ze setkání s vojáky vracejícími se z fronty," vysvětlila Petra Baštýřová, která poskytla i fotografie dědy Aloise Baštýře, který bojoval na italských bojištích.

„Nerad píši smutné příhody ze svého života, ale tuto válečnou musím přece jen napsat. Asi měsíc po vypuknutí války, bylo to někdy koncem srpna 1914, dostal jsem jakousi neplacenou dovolenou a jel jsem domů na nějaký čas, než se zase poměry trochu urovnají a obchod se hne. Jel jsem tentokrát přes Tábor, jinak jsem obyčejně jezdil přes Čimelice.

V Táboře jsem přestoupil na vlak do Milevska. Vlak tento ještě nějaký čas čekal, a tak jsem seděl u okna a díval se do nádraží. V tom přijel od Prahy vlak s raněnými vojáky z ruského bojiště. Vlak jel do Budějovic a zůstal stát na vedlejší koleji vedle našeho vlaku. V otevřených dveřích dobytčích vozů na slámě leželi ranění vojáci od různých pluků, špinaví, zarostlí, různě obvázaní špinavými obvazy, hrozně zmuchlané uniformy a smutné obličeje.

Toto divadlo působilo hrozným dojmem. Viděl jsem je, tyto obránce vlasti, odcházet z Prahy do války za řízených pochodů vojenské hudby, zpěvu, v nových uniformách s lesklou zbraní, s kytičkami za čepicemi, zdraví mladí lidé. A takto se za pár týdnů vracejí z pole. Náš vlak se již rozjížděl, když do našeho kupé vrazili dva tito ubožáci a přisedli k nám. Jeden měl obvázanou ruku a na druhém nebylo žádného obavu vidět. Rozumí se, že jsme je hned zahrnuli otázkami, nabídli jim cigarety a oni nám stručně vyprávěli o válce.

Vlak, který je vezl do Budějovic, veze těch vojáků tři sta, to jsou vlastně lehce ranění, proto je transportují tak daleko od fronty. Jsou to ranění po velké bitvě u Krasníka. Tito dva mají rodiny na Písecku, tak se jim jedou ukázat, než odejdou do budějovické nemocnice. Jeden měl prostřelenou ruku a ten druhý měl v zádech ránu od střepiny granátu, která skrze tornistru vnikla do těla. „Není to však tak zlé, jiní jsou na tom hůř. A co teprve ti, co tam zůstali, těch bylo," mávl rukou jeden z nich.

V Milevsku jsem vystoupil a šel pěšky domů. Cestou jsem viděl stále ten smutný obraz válečného utrpení, který mi utkvěl v paměti po celý život. Děkoval jsem Bohu, že mě podobný osud nepotkal díky mým nemocem. Tu se osvědčilo pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré," zaznamenal do Hájecké kroniky Karel Baštýř.

Příště: Vzpomínky obyvatel Kovářova