Pamětníci chodili do píseckého kina Svět, dnes je zde Divadlo Pod čarou, u jehož vzniku jste byl. Kdy a proč vzniklo a kam divadlo kráčí?
Divadlo Pod čarou vzniklo v roce 2000 a u jeho zrodu jsem stál, protože jsem byl členem šermířské a divadelní společnosti Rival. Byli jsme jednou z nejstarších šermířských skupin v Československu a za svá léta působení jsme nashromáždili spoustu kostýmů, zbraní a rekvizit, které bylo potřeba někde skladovat. Také příprava vystoupení vyžadovala zázemí – do té doby jsme trénovali po tělocvičnách a naše věci jsme měli uskladněné na několika místech.
Vystupovala s námi také parta muzikantů Řez dřevem a někteří z nich hráli v dalších skupinách, takže jsme takový prostor potřebovali. Když nás ovšem poprvé v únoru 2000 pozval kamarád a kolega – „Rival" Míra Pokorný na prohlídku již několik let opuštěného a zdevastovaného bývalého slavného kina Svět, přebudovaného po roce 1989 na rockový klub, nevěřil jsem, že to myslí vážně. Míra se však mojí skepsí nenechal odradit a díky schopnosti přenést na nás své nadšení dosáhl toho, že jsme se všichni pustili svépomocí do rekonstrukce. Vytvořili jsme občanské sdružení Pod Čarou a pojmenovali tak i náš nový domov.
V té době nás bylo téměř čtyřicet šermířů, muzikantů, divadelníků a lidí, kteří se k nám přidali. Naším cílem bylo vybudovat zázemí pro všechny – hudební zkušebny, kostymérny, sklady věcí. Prohloubili jsme jeviště, zprovoznili oponu a osvětlovací a zvukovou techniku. Po několika měsících společné práce bylo najednou vše nové a čisté.
Rozhodli jsme se tento krásný prostor otevřít znovu pro veřejnost a v létě téhož roku jsme uspořádali první koncert, kde vystoupil náš kamarád Roman Dragoun, který chtěl naši snahu také podpořit. Přišlo si ho poslechnout tolik lidí, že divadlo doslova praskalo ve švech. Měli jsme všichni velikou radost a Divadlo Pod čarou začalo dostávat obrysy své budoucí pozice na písecké kulturní scéně. Vzhledem k našemu širokému záběru jsme se rozhodli vytvořit multi-žánrovou scénu. Dramaturgem a ředitelem se stal Míra Pokorný, měl za sebou zkušenosti z velké pražské agentury a okolo sebe měl tým lidí jako například špičkového muzikanta Pavla Malinu, zkušeného šermíře a divadelníka, moderátora a scénáristu Romana Čadu, muzikanta a divadelníka architekta Karla Petro, muzikanta, technika a zvukaře Romana Vachule a další.
Zpočátku jsme produkovali především vlastní tvorbu – koncerty našich kapel, šermířská představení a také divadlo. Založili jsme dramatický kroužek pro děti. Později začalo akcí a návštěvníků přibývat a my jsme otevřeli v přední části malou scénu a také na léto přibyla venkovní restaurace s malým pódiem. Ve třetí etapě se nám před nedávnem podařilo otevřít velký bar a zahájili jsme denní provoz. Do budoucna chceme být moderním klubem, který má nejenom Písečákům co nabídnout.
Vrátili jsme této budově účel, pro který byla kdysi postavena a to mě jako patriota těší.
Jakými obory činnosti jste si
v životě prošel a jak se vám zkušenosti hodí v divadle?
Mojí první profesí byl spojový mechanik pro spojovací zařízení. Do roku 1994 jsem pracoval u píseckých telekomunikací, kde jsem prošel téměř všemi provozy. Poté jsem se vydal na cestu živnostníka, nejprve v oboru – stavěl jsem telefonní a poplachové ústředny, dělal jsem telefonní tarifikaci a stavěl rozvody sdělovacích sítí. Byla to práce, která mě bavila
a vlastně přivedla i k mé druhé profesi.
U Rivalů jsem totiž začínal jako technik, když však kluci odhalili můj komediální talent, začal jsem s nimi trénovat a po čase i vystupovat. V roce 1988 uspořádala agentura Pragokoncert v Praze profesionální přehrávky pro šermířské skupiny, na které jsme byli pozváni.
Naše vystoupení slavilo úspěch a my jsme se stali profesionály. V té době nebylo pro šermíře a kaskadéry zařazení a my se dostali pod Cirkusy a varieté Praha, v profesním průkazu jsme měli napsáno: zařazen jako „pozemní artista". Později jsem prošel ještě dalšími obory, například v roce 1995 jsem se svým bráchou dostal příležitost rozvážet zboží jedné firmě, dali jsme tenkrát dohromady nějaké peníze a koupili si velkou dodávku. To nám ale vydrželo pouhé dva měsíce, než nám ji ukradli.
Zůstala mi po ní jenom ulomená klika a pěkný dluh. Také jsem to zkoušel s Mírou Pokorným jako drogista, měli jsme tenkrát na obchodě motto: „ Jsi-li špinav a odporný, utíkej k firmě Kunt a Pokorný", ale to byla spíš větší legrace než byznys. Také jsem několik let provozoval plakátovací službu v Písku a prodával rybářské potřeby, lodě a lodní motory. Zkrátka jako správný blíženec jsem prošel spoustu profesí, které jsem vždy dělal s vervou. Dnes provozuji malou dopravní firmu v průmyslové zóně a myslím, že se v divadle každá zkušenost hodí.
Prodělal jste těžký život ohrožující úraz a vrátil jste se do života i do práce Jaká to byla zkušenost?
V říjnu 2010 jsem kvůli své nerozvážnosti spadl z výšky
a přivodil si tak těžký úraz páteře a některých orgánů. Duchapřítomnost a pomoc mých kamarádů mi tenkrát zachránila život. Byl jsem převezen do krajské nemocnice na neurochirurgické oddělení. Když jsem si začal uvědomovat svoji situaci, cítil jsem zoufalství a neviděl jsem žádnou budoucnost. 63 dnů jsem jenom ležel a poté jsem půl roku pouze stál, nebo ležel. Bylo to v době, kdy probíhala kampaň lékařů „Děkujeme-odcházíme" a já neměl do té doby s nemocničním prostředím téměř žádné zkušenosti.
Když jsem však viděl to obrovské nasazení a péči lékařů, sester a ostatního zdravotnického personálu kvůli mé osobě, ale také k ostatním pacientům, tak jsem chtěl svoji snahou co nejvíce situaci ulehčit a snažil jsem se dělat všem okolo sebe radost. Sám jsem si najednou začal uvědomovat každé zlepšení, byť bylo nepatrné. Velikou roli v mém návratu do života sehráli také moji nejbližší a především moje manželka, která rok udržela chod naší rodiny bez mého přispění. Cítím vůči všem dluh, který zřejmě nedokážu nikdy splatit. Bylo to v mém hektickém životě zastavení, které mi v mnohém změnilo náhled na život.
Po roce jsem se vrátil ke své práci a díky výborným neurochirurgům v Budějovicích a následné rehabilitaci v písecké nemocnici jsem se s jedním nahraženým obratlem dokonce vrátil i k šermu. V roce 2013 jsem se mimo jiné filmové projekty zúčastnil natáčení seriálu Borgiové, který v ČR točila zahraniční produkce. Já se dostal mezi dvanáct šermířů a kaskadérů do závěrečného souboje s hlavním hrdinou Cesare Borgia, kterého hrál irský herec Mark Ryder.
Proč byste město Písek nevyměnil za jiné, co pokládáte za jeho největší potenciál?
Narodil jsem se tady a své dětství jsem prožil na Jiráskově nábřeží. Plácek, řeka Otava, skály, stará prachárna, Sulanov – to byla místa, kde jsem prožíval svá první dobrodružství a to mám nesmazatelně zapsané ve svém srdci.
Jsem na Písek hrdý a pyšný. Když za námi přijedou kamarádi odjinud, tak se rád chlubím tou nádherou, například pěkně zrekonstruované Fügnerovo náměstí nebo Tř. Národní svobody, hradní příkop a další místa. Miluji píseckou historii a velice mne například potěšilo odhalení pamětní desky na počest panovníků, kteří u nás ve městě pobývali. Myslím, že je v dnešní době dobré si připomenout, kdo jsme a kde žijeme. Písek je prostě pěkné město na pěkném místě a žije zde spousta výborných, rozumných a slušných lidí.
Když vás lidé potkávají, jste vždy usměvavý, jaký máte recept na dobrou náladu?
Myslím, že nejsem pokaždé v úplně dobré náladě, ale čím jsem starší, tím si více uvědomuji, že není nutné rozčilovat se kvůli kdejaké maličkosti a pak se na své okolí mračit. Mám rád legraci a lidi, kteří se umí zasmát. Vždyť smích je to, čím se nikdy nepřesytíme.
Od Martina Kunta přebírá štafetu Tomáš Galko, manažer společnosti Schneider Electric.
