V rodině se šesti dětmi se veselé historky rodí jak houby po dešti. Táborská spisovatelka Tereza Horváthová tak má denně před očima biograf, který zrcadlí do své tvorby. Koho by pak při čtení nenapadlo: Jé, to je jako u nás, to bych mohl napsat taky. Když popustíte fantazii, proč ne.

Teď se o to pro Deník pokoušeli školáci ze sedmi základní škol z kraje. Společně s Terezou Horváthovou vdechli život „obudovi" a se sourozenci trochu střeštěné rodiny prožili báječné jaro v Itálii.

Máte za sebou společnou práci s dětmi. Jaký z toho máte pocit?
Pro Deník jsem napsala čerstvou historku o Maxovi a Sašovi, jejich sestře Róze a celé jejich poněkud legrační rodině: mých hrdinech z knížky Max a Saša. Děj jsem umístila do Itálie, protože zadání od vás znělo „ jaro" a když jsem začala psát, byla u nás ještě zima. Práce s dětmi byla moc hezká.

Zpočátku se víc držely mého konceptu, ale čím víc jsme psali, tím jsem se učila, dát jim větší volnost. Takže potom už příběh dokázaly skutečně přesměrovat. Až na jednu či dvě výjimky přesně pochopily způsob i styl vyprávění. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost..

Jak moc se tedy příběh liší od vaší původní představy?
Úplně. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že vznikne tahle fantasy historka. Mé vyprávění mělo být daleko realističtější s drobnými ireálnými vstupy.

Je možné, že ten jejich děj někdy použijete?
V každém případě chci v denících Maxe a Saši pokračovat, protože samozřejmě jsou to tak trochu historky naší rodiny.

Při tomhle setkání s dětskými spisovateli jsem si uvědomila, že děti nechtějí realitu, ale obracejí se k fantazii, protože svět kolem nich je trošku pustý. Pro mne je pořád dobrodružství jít na jaře v Itálii po prázdné pláži a představovat si, že mrtvá želva mluví, ale oni už chtějí víc.

Zaujala vás některá reakce dětí tak, že si ji pamatujete? Byl někdo z dětí talentovaný?
Z jedné věty nelze rozpoznat talent, ale někdo i tou jednou větou dokázal obrátit celý děj naruby nebo ho posunout nečekaným směrem. Třeba tím, že do děje nechal přijít novou postavu.

Všimla jsem si, že používáte hovorovou češtinu. Není to tak říkajíc nevýchovné? Pak se divíme, že děti neumějí česky.

Nemyslím, právě naopak. Živý, nespisovný, hovorový i argotický jazyk je velkým bohatstvím každého jazyka. Nejde o barbarství, živá čeština k jazyku patří, a pokud je vypravěč malé dítě, přibližuje se použitím hovorové češtiny k čtenáři.

Spisovatel musí samozřejmě umět pracovat s hovorovým jazykem s mírou. Názor, že dětská kniha má být spisovná, patří do devatenáctého století, kdy literatura měla děti vychovávat. Mě na moderní dětské literatuře zajímá právě to, že otevírá dětem dveře jejich vlastní fantazie a zavádí je někam, kam by třeba samy nešly, naťukne jejich problémy, starosti i jejich obyčejný život z nečekané strany, otevře jim oči.

Byla byste pro zjednodušení pravopisu?
...... Asi ne. Ale to je spíš otázka na lidi, kteří se jazykem zabývají a vidí, jak se vyvíjí. Pro mne je nepředstavitelné, že by psaná čeština přišla o drobné odchylky, které ji dělají tak krásnou.

Myslím, že každý psaný jazyk je hodně důležitým obohacením života. Kromě toho jsme dnes svědky skutečného úpadku psaného jazyka: dopisy, dlouhé vzkazy i obchodní zprávy se zkrátily na SMS zprávy a emaily. V jazyce je přitom obsažen celý život našich předků a my tu historii přenášíme do svých životů i tím, že víme, kde napsat tvrdé a kde měkké i. Pokud psanou češtinu zjednodušíme, bude to spíš poplatné době, která tíhne k zjednodušování.

Podobně jako bychom měli přijít o korunu a platit eurem?
(smích) To nevím, proti euru rozhodně nejsem. Zlato i stříbro byly vždycky nadnárodní. Nevěřím, že by se jazyky nějakým úředním rozhodnutím zcukly na jeden evropský a zapomnělo se na kořeny. Naštěstí je pořád dost nadšenců, kteří jazyky studují a živé jazyky si dál žijí svým způsobem v různých nářečích a polohách, navzdory veškeré unifikaci i globalizaci. A že to tak zůstane navzdory našim představám.

Říkala jste, že je pro vás důležité rozvíjet fantazii dětí. Byl to důvod, proč jste pro ně začala psát?
Nevím, jestli jsem začala psát pro děti z nějakého důvodu. Daleko dřív jsem psala poezii a krátké novely, psaní pro děti přišlo samovolně s rodinou. Většinou nepíšu se záměrem, spíš z potřeby. A zajímá mne literatura, která promlouvá k dětem i dospělým.

To znamená, že nepíšete klasické pohádky?
Fascinuje mě ten věk, kdy se dětem prolíná skutečný reálný život s jejich fantazií. Kdy se jim ještě svět jeví zázračný. To vidím na svých dětech, ony skutečnost vnímají úplně jinak.

Co se nám zdá neskutečné, je pro ně zcela obyčejné. Nemají žádné naučené bariéry, prostupují ty dva světy úplně hladce. Pak dospějí a nastane zlom. Zajímá mě i ten okamžik, kdy k tomu zlomu dochází.

Váš Modrý tygr vstoupil do kin, co jste si prožívala před plátnem a jaké byly reakce diváků?
My jsme byli u vzniku filmu velice blízko, takže žádné velké překvapení se nekonalo. Ale díky té práci jsem poznala, jak obrovský kolos je film.

Hluboce se obdivuju všem dobrým režisérům, kteří dokážou dojít ke svému cíli i když výsledek závisí na tak ohromném množství lidí. Také jsem pochopila, jak je úžasné, že můžu svobodně a bez podobného koloběhu psát a vydávat knížky. O to víc obdivuju dobré režiséry. I Petra Oukropce, který tímto filmem debutoval a podařilo se mu udělat hezký film.

Mluvila jste do výběru herců?
To jsem ani moc nechtěla, mohla jsem se akorát tak vztekat.

A vztekala?
Občas jo, ale teď ho zpětně chápu. Neříkám, že kdybych tygra režírovala já, že bych postupovala úplně stejně. Mně se líbí, že ho udělal po svém a našel si v knížce svůj vlastní příběh. V jisté fázi se musíte toho svého vzdát a nechat to režisérovi, který pochopitelně nenatočí přesně vaši myšlenku, ale tu svoji. A to je na tom to zajímavé, rozvíjí to, co někdo jiný vymyslel.

Abychom nezapomněly na ty reakce diváků.
Jo, tak ty mě opravdu překvapily. První přišly od několika novinářů, ale ty nebyly moc příznivé, někteří psali, že se film nebude dětem líbit. No, a my máme naprosto opačné reakce. Některé děti na něj šly i pětkrát, protože si Modrého tygra zamilovaly. Publikum při promítáních reaguje velice spontánně, píše nám spoustu neznámých lidí, kterým se film líbil. A samozřejmě, že už vyšly i dobré recenze. A víte, co mne ještě překvapilo?

Že do soutěže, která byla součástí kampaně, děti poslaly patnáct tisíc svých vlastních scénářů. Porotci sice vybrali dvacet tři výherců, ale svorně tvrdí, že by si výhru zasloužilo nejmíň tři sta dětí… A že bylo vybírání skutečně složité. Tři hlavní výherci si pak s profesionály natočili pode svých scénářů minifilmečky. Překvapilo mne, jak svobodně, chytře, netuctově dokázali ty příběhy vymyslet. Na výsledek se můžete podívat na www.modrytygr.cz.

Doufám, že film bude ještě chvíli v distribuci, teď už taky jezdí po festivalech, před čtrnácti dny byl v Kanadě a před týdnem na prestižním festivalu v Norsku vyhrál právě Cenu diváků. Teď poputuje do Mnichova a do Zlína.

Přijde nějaká další spolupráce s Petrem Oukropcem?
Nějaké plány máme, ale zatím jsou v plenkách, takže o nich nemůžu mluvit.

Ve filmu je příběh, kdy „zlý" starosta města chce zlikvidovat zahradu a postavit místo ní novou čtvrť. Jak vás znám, tak v tom vidím váš pohled na městský život.

Určitě, ale to poselství není takhle primitivně aktivistické, jak si někteří novináři myslí. Jednou z hlavních myšlenek toho příběhu je, že i když člověk ztratí to nejkrásnější a nejmilejší co má, tak vždycky může začít znovu a jinak a třeba i lépe. Že nejkrásnější nejsou věci, ale vnitřní život a přátelství. Samozřejmě je to film o dnešní době, jak se lidi ve městě chovají, jak zapomínají na obyčejný lidský věci, jak jsou města narvaná auty a vytrácí se místo pro život. A to i v menších městech, jakým je Tábor.

Moc se mi líbí iniciativa Slow city starostů malých italských měst, kteří vyhánějí auta z měst, snaží se oživit centra malými obchody, galeriemi a kavárnami, nedovolí například, aby na Silvestra bouchaly petardy. Snaží se, aby z města neprchal obyčejný život. 

V jednom rozhovoru jste na sebe prozradila, že jste dostala facku od školnice. Považujete se dodnes za rebelku?
Nevím, jestli rebelka je to pravé slovo. Řekla bych, že jsem byla dostatečně svá, spíš drzá, a to jsem dodnes. Nebojím se říct, co si myslím. Ale rebélie je už něco jinýho, já jsem v podstatě konzervativní osoba.

Kterou je hodně slyšet.
No jo, protože jsem to vždycky já, kdo něco řekne, byť spousta lidí si myslítotéž. Už ve škole jsem taková byla, a ne proto, že bych pořád chtěla mluvit, ale že nikdo jiný nemluvil. V Táboře teď ale vidím, jak se to mění. Přišla generace vychovaná v úplně jiný atmosféře po osmadevadesátým roce, a ta se nebojí mluvit. Navíc, jak jsou mladí propojeni přes sociální sítě, tak to, co říkají, má úplně jiný dosah než to, co já drze říkám pro pár lidí.

Než jste přišli z Prahy do Tábora, tak jste měli mezizastávku v Bechyni. Proč zrovna tam?
Čekala jsem čtvrté dítě a Praha se pro nás už stala nesnesitelnou. V Praze je život s dětmi náročný, nemůžete je nikam pustit samotné. Věděli jsme, že chceme jinam a tenkrát mi moje kmotra nabídla, že má v Bechyni dům a že se do něj můžeme nastěhovat. Jenže nakonec nám byl malý i dům i Bechyně. Přece jen jsme chtěli žít ve městě, kde se něco děje. Tak jsem hledali a padlo to na Tábor.

Můžete říct, že jste už zakotvili?
Teď máme děti ve věku, kdy je pro ně Tábor dokonalý. Všude dojdou samy, jsou tu střední školy. Takže pro tuto chvíli ano a dál nevím. Vždycky říkám, že není důležitý, kde bydlíme, ale že jsme spolu. Tak uvidíme, kam nás život odnese.

Jak si organizujete čas mezi rodinu se šesti dětmi, psaní a nakladatelství?
Kromě jednoho všichni chodí do školy nebo školky, takže to se dá, i když mám i hospodyni. Tím získám dny s volným dopolednem a můžu vyřizovat pracovní záležitosti. No, a pak se o děti střídáme s mužem.

Takže píšete dopoledne?
Teď ano, dřív jsem psala hlavně večer, ale nejsem už nejmladší, tak je znát únava (smích).

Máte v téhle chvíli něco rozpracovaného?
Teď dvě nebo tři věci, z nichž jedna by měla být knížka pro starší děti. Pak mám nějaké nápady a doufám, že by něco mohlo uvíznout i jako film. K tomu vymýšlíme koncepty knížek v Baobabu, v červnu mne zase čeká Baobabí léto v Táboře a na podzim chystám Tabook, neboli dvoudenní festival malých kvalitních nakladatelů.