Klid a prázdno panovaly v sobotu ráno na ledové ploše jezera, přesto nebyla docela pustá. Po tříkilometrovém oválu osamoceně kroužila šestikolka a po každém kolečku se šířka od sněhu umetené dráhy zvětšila o další pruh. Před vstupem na led u přívozu cedule na zábranách hlásaly, že vstupovat na led je nebezpečné, ale jak se brzy ukázalo, přicházející běžkaři a bruslaři jako by je neviděli.

Šestikolka, malé živé vozítko, přistálo u břehu a objevila se usměvavá tvář dobrovolného ledaře Antonína Labaje. „S přípravami jsme začali ve čtvrtek. To měl led sílu kolem devíti deseti centimetrů,“ líčil. „Tak jsme po ledě běhali s ruční frézou. Nadělali jsme si proužky, aby led zesílil. Druhý den měl led přes deset centimetrů, takže jsme na to vjeli se šestikolkou. Od pátečního rána tady postupně připravujeme ovál. Měli jsme naznačené i hřiště, ale bohužel na něj natekla voda. Sníh je pro nás velká zátěž, protože tvoří izolant a led nepromrzá, jak bychom potřebovali. Proto musíme sníh z dráhy neustále odhazovat.“

Na led nastoupili první běžkaři. Po chvíli mizeli v dáli směrem k Lipnu nad Vltavou. „Samozřejmě, že je vstup na led pořád nebezpečný,“ říká Antonín Labaj. „Pro hromadné bruslení máme stanovený limit sedmnáct centimetrů. Každý vstupuje na vodní plochu na vlastní nebezpečí. Nikomu to ale nemůžeme zakázat. Kousek od nás vidíte pořád lagunu, kde plavou kachny, lipenské jezero je stále zrádné. Led tlustý deset centimetrů jedince unese, ale nemusí unést skupinu lidí. Vzadu na pravé straně led praská, začíná tam vyvěrat voda. V ten moment sníh začíná do sebe vodu vsakovat jako houba, těžkne a led jde pod vodu. Tam, kde je malá prasklinka, se během jednoho dne může udělat i velký otvor. Jak se voda valí nahoru, díru zvětšuje. V tom je to nebezpečné.“

U břehu si nazouvá brusle tatínek se sáněmi, na kterých si hoví zachumlaná dcerka. „Já myslím, že snad není proč se bát,“ míní Jiří Tlustý z Kladna. „Včera jsem tu viděl jednoho pána jezdit a pak jsme si ten okruh prošli s manželkou. Myslím si, že v noci to trochu promrzlo. Přijeli jsme za známými.“ Tatínek malé Nelinky je bývalý hokejista. „Po návratu do Čech jsem si také chtěl vyzkoušet projet se na přírodním ledu, podobně jako jsem to viděl v Kanadě. Vždycky se mi to líbilo. Žena také přijde, chceme si to společně užít.“

Vybavena plovací vestou usedám do šestikolky k Antonínu Labajovi. „Když se nebojíte, že se proboříme…,“ krčí rameny. Netušíme, jak blízko jsme pravdy. Šestikolku to skutečně později ještě ten den potká. Vozítko vyráží vpřed jako střela. Po cestě míjíme bežkaře, pár chodců a než objedeme ovál, je u vstupu na led už docela živo. Čtyřkolka rámusí, od radlice stříká do stran sníh. V jednom místě Antonín Labaj zastavuje. „Před námi je jedno ze zrádných míst. Tady byly v ledu díry, kudy vyvěrala voda ven,“ ukazuje. „Naštěstí se mi podařilo tu díru najít, ucpat ji sněhem a do dnešního dne krásně zamrzla, takže tu můžeme normálně projíždět. A nedělá se tady laguna a nepraská led.“

Frymburský ovál je dlouhý zhruba tři kilometry a široký deset metrů. „Široký je tak proto, že když přijde obleva, dráhu postupně zavíráme a zužujeme, protože pak už prostě rozšiřovat nejde,“ vysvětluje frymburský ledař. „Navíc, když na to vstoupí lidi, dojde k destrukci a sníh z ledu už nestrhneme. I z tohoto důvodu musíme ovál připravovat a udržovat. Je to prostě taková alchymie a velký boj.“

Bruslaři přibývají. Mezi nimi jsou členové dvou generací rodiny Svobodových, kteří mají u Frymburku rekreační chalupu. „Obavu nemáme. My se otužujeme, kdybychom se propadli,“ smějí se. „Myslíme, že když už pět šest dnů mrzne, nemůže to být nebezpečné. Přece nebudeme sedět doma. Bruslit tu je pecka. Uvidíme jestli to bude hrbolaté, ale to nám nevadí. Pamatujeme si, že jsme tu kdysi byli po dešti, bylo to nalepené, že to po ledě úplně skákalo, ale nechalo se dojet až na Lipno a zpátky.“ Velmi si považují práce, kterou pro lidi ledaři dělají. „Moc děkujeme všem, kdo led upravují,“ zdůraznil Marcel Svoboda.