Jedním z jejích zakladatelů je Roman Čada. Co musí mít šermíř a kam skupina Rival směřuje? Odpovídá v rozhovoru pro Písecký deník.

Co musí mít člověk, aby se z něj stal šermíř?

To je stejné jako když se někdo ptá, zda může být instalatér nebo malíř. Musí pro to pochopitelně mít určitý talent. Bylo zažitým pravidlem, že trvalo rok, než se šermíř dostal před lidi. Není problém naučit někoho souboj, přesně mu ukázat, co má dělat, ale vychovat opravdového šermíře, to je proces, který trvá mnoho let a vlastně nikdy nekončí. U nás k tomu patří i divadelní nadání. Nikdy jsme se nezaměřovali na to, abychom předváděli hlavně zabíjení.

Čím se lišíte od ostatních šermířských skupin?

Snažíme se zachovávat historickou věrnost kostýmů, stylu boje i zbraní. Vadí mi, když vidím scénu, kdy dva šlechtici potkají žebráka, ten jim vezme rapír a šermuje s ním. To je nesmysl, šlechtici měli šermířské školy, zatímco žebráci se uměli prát, bránit tyčí, ale ne používat takovou zbraň. Podle mého názoru by skupiny historického šermu měly mít jak historickou věrnost zbraní i kostýmů, tak i techniky boje.

Na svém webu uvádíte, že nemáte evidovaná vystoupení. Dá se alespoň odhadnout, kolik jich bylo?

To nedokážu říct, neděláme šerm kvůli statistikám, ale kvůli tomu, že nás to baví a užíváme si to. Ale vystupovali jsme v Itálii, v Německu, ve Švédsku, v Anglii nebo ve Francii. Podařilo se nám tady vytvořit fantastickou partu, která spolu je nejen na pódiu, ale podniká i mnoho dalších akcí. Myslím si, že je důležité, že jsme to dokázali. Je to stejné jako u horolezců.kteří si musí navzájem věřit. Všechno je nacvičené, ale jsou situace, v kterých člověk musí spoléhat na to, že ten druhý to udělá přesně tak, jak má.

Neevidujete ani zranění, ale stala se v Rivalu vůbec nějaká?

Pochopitelně ano. Nejvíc se jich samozřejmě stane, když se nacvičuje něco nového. Ale když to porovnám s běžnou lidskou činností, je to relativně bezpečné, bezpečnější než chodit po ulici, kde je stále nebezpečí, že člověka přejede opilý šílenec v autě. To je jako když hokejista chodí léta na tréninky a zápasy. Když má za tu dobu vyražený jen jeden zub, je to skoro zázrak.

Oslavili jste 35 let, jaký je vás cíl do budoucnosti?

Oslavit čtyřicet (smích). Čtyřicátiny bychom chtěli oslavit venku, nejlépe v historických parkánech. Ale abych se vrátil k naším cílům: podařilo se vychovat následovníky, a myslím, že Rival je v dobrých rukou. My starší nešermujeme, ale pomáháme scénáristicky nebo dramaturgicky, děláme choreografii. To, kam bude Rival směřovat, bude tedy na nich. Ale myslím, že půjdou v našich šlépějích, budou dávat důraz na divadelní pojetí šermu, aby to nebylo jen prachsprosté mlácení se do hlav a jen šerm pro šerm.