V roce 2015 vydal Pavel Sekyrka svou románovou prvotinu Bez soudu, o dva roky později další román Nedosáhneš na dno. Oba příběhy se odehrávají na jihu Čech, první v Dubu, druhý přímo v Písku. Letošní novinka Ve spárech Afrodity je nejen jiného žánru, ale změna je také v tom, že se autor vydal mimo Jihočeský kraj. O tom, jak se mu kniha psala i co chystá dál, pohovořil Pavel Sekyrka v následujícím rozhovoru.

Po dvou románech jste se nyní pustil do detektivky. Jak se vám v tomto žánru zalíbilo a v čem vidíte zásadní rozdíly mezi psaním románu a krimi?

Základním stavebním kamenem románu je vždy zajímavý příběh s uvěřitelným hrdinou, zasazeným do situace. Udělal v jednání třeba chybu, za kterou ho stihne trest nebo neudělal a stal se obětí msty či násilí. Na konci příběhu, ať bude jeho osud jakýkoliv, by měl být lepším, zajímavějším a čtenář se s ním bude chtít ztotožnit. A ačkoliv by hlavní hrdina měl dosáhnout smíření se sebou, celkově román nemusí skončit dobře. Detektivka potřebuje samozřejmě dobrou zápletku. Lehčí je ale podle mě v tom, že stvoříte jednoho hrdinu, nejlépe policistu. Musí být chytrý, nesmí být nudný jako Mirek Dušín, musí mít velký smysl pro spravedlnost. Nároky na pointu jsou také lehčí. Na konci musí vždy dobro zvítězit nad zlem. Ale zkombinovat linii vyšetřování dobře, nechávat třeba čtenáři nenápadně na stránkách indicie, kterými by i on mohl vraha objevit, to už je umění. Napsat tedy dnes v obrovském množství konkurence detektivku, která nebude spotřebním zbožím, je opravdu náročné. Slavná autorka detektivek P. D. Jamesová řekla, že je těžké vytvořit dobrou detektivku, ale snadné napsat špatnou, a proto je jich tolik. Celosvětově první ligu dnes kope severská detektivka, která nastoupila po francouzské a anglické, díky tomu, že je vsazena do zemí s menším slunečním svitem, prostředí vyšetřování je ponuré, vyšetřoval je sám o sobě temnou postavou a samotný vrah není prvoplánový magor. Jeho choutky jsou prostě jiné, než jaké známe z předešlých kriminálek. Děsí nás a my se děsíme rádi.

Anotace knihy:
Poručík Daniel Braný je na podzim roku 1989 převelen k pražské mordpartě. Krátce po jeho nástupu dojde k vraždě, vyšetřování přebírá Státní bezpečnost. Daniel naráží v souvislosti s jiným případem na nelegální obchodování řecké mafie, navíc musí řešit také osobní problémy. Může věřit aspoň tajemné Řekyni se záhadnou minulostí, která je jeho cenným zdrojem informací? Nebo otci, který se po letech vrací z exilu v Rakousku a kterého i nadále činí odpovědným za rozpad rodiny?

Který žánr nejčastěji vyhledáváte vy sám jako čtenář?

Já sám mám dnes na četbu již zoufale málo času. Někdy to souvisí i s nechutí, protože z titulu své práce musím neustále něco číst. Od obsahu hutné pošty přes vyhlášky, věstníky. Zbylý kradený čas patří hlavně literatuře faktu. Ale teď dočítám Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové, která na sedmi stech stránkách popisuje zajímavý příběh zapomenutých řeholních sester, které komunisti násilím odvlekli a internovali v klášteře Bílá Voda na česko-polské hranici. Tematicky to souvisí s historickým obdobím, které zkoumám. A krom toho Tučková je skvělá románová autorka. Je jedničkou v řemesle.

Ve vašich knihách dodržujete maximální autentičnost, co se týče dané lokality nebo historických událostí, trávíte čas v archivech, sbíráte informace… Nyní jste se dostal do prostředí kriminalistiky. Snažil jste se čerpat například přímo z policejní práce nebo konzultovat s někým z oboru, aby i po této stránce byl příběh co nejreálnější?

Ano, napsaný thriller se odehrává na Kladně, v Praze, Šumperku, Krnově, v Sudetech. Ve většině těch lokalit jsem nikdy nebyl. Protože se ale potřebuji opřít o místo, trávím dost času v mapách či ve fotogaleriích. Když potřebuji zachovat autentické názvy ulic, zjišťuji v archivních dokumentech, zda se ta ulice jmenovala stejně. Tento postup je těžší v tom, že se můžete seknout. I proto někteří autoři píší o „městě“, všichni ví, že je to třeba Praha, ale to abstraktní označení nabízí větší ochranu pro autora, že nebude nařčen, že to popisuje třeba v době, kdy ta čtvrť prošla stavebními zásahy. A je tam navíc prostor pro větší imaginaci lokality u čtenáře. Dále jsem četl policejní časopisy, sleduji celosvětové kauzy, policejní postupy. Thriller jsem poslal oběma spolužákům, kteří pracují v Praze jako vyšetřovatelé, k připomínkování. Samozřejmě klasické policejní vyšetřování nemá s pravidly detektivky mnoho společného. Na místo činu se nejdříve dostaví technici v bílých kombinézách, kteří zajistí stopy, a po nich mordparta, což je několik lidí, a seznamují se s místem činu. Pak začíná klasické prosívání osob. Zjišťuje se, kdo byl propuštěn z výkonu trestu, kdo utekl z léčebny. Vrah může být objeven až po měsících či letech a vůbec nebyl nikdy mezi podezřelými. Kriminalisté neřeší na pracovišti svoje osudy, nebývají to vyšinutí detektivové. Nejvíce realitě odpovídá filmové ztvárnění postav v Malém pitavalu z velkého města či Příběhů 1. oddělení. Kdybyste to skutečně popsali podle praxe, nikdo to nebude číst. Takže pravidlo je reálný příběh, ale protože čtenáři musíte nabídnout více než policejní věstník, je vám dovoleno ve vypjatých případech či vypjaté době jít až na samou hranici hrdinových možností.

Na operace křečových žil používají lékaři písecké nemocnice nový laser. Dokáže pracovat daleko přesněji než starší technika.
Stačí malý vpich a za pár hodin jdete domů. S křečáky si poradí nový laser

Máte na kontě tři knihy s neotřelým příběhem, tématem. Kde čerpáte nápady?

Možná trochu je mou výhodou, že jsem houba, která nasává informace. Co mi lidé sdělí nebo co vidím kolem sebe, si většinou pamatuji. A pak je další inspirace. Arnošt Lustig bez ohledu na jeho strhující životní příběh, ze kterého se potřeboval v několika knihách vypsat, četl každý den noviny a zaškrtával si zajímavé události a příběhy. Kateřina Horovitzová je jedním z takových příběhů, který se stal. Geniální Jaroslav Dietl chtěl po divácích, aby mu posílali své příběhy. Z plného pytle dopisů mu předčítala jeho rodina a když to považoval za zajímavé, stopl je a chytil se toho. Vedle věcí, které jsem já zažil či vyslechl, pracuji s historickými zprávami, sleduji příběhy, co se objeví na internetu. Když chci k dané problematice pochopit mentalitu, čtu i diskuze pod řešenou problematikou. Například objevovat mentalitu ženy v diskuzích týkajících se třeba partnerských vztahů mužského spisovatele neomrzí nikdy.

Jste povoláním pedagog, ředitel obchodní akademie. Jak vnímáte vztah současné generace studentů k literatuře a českému jazyku vůbec?

Většina dnešní generace studentů čte čím dál méně. Je to způsobeno hlavně digitální dobou, která nastoupila. Vydržet u knihy, která chce svůj čas, je pro většinu z nich v mobilové době nadlidský výkon. V souvislosti s maturitou bývá pro ně i problém stáhnout si obsahy čtenářských deníků u děl, která si mohou sami vybrat. Je to škoda, protože jejich kreativita, imaginace se smrskává na schopnosti natočit krátké video pro uživatele na sociálních sítí. Pak ale buďme spravedliví. Oni méně čtou, ale učební plán v jiných předmětech jim s ohledem na rychlost doby bobtná neustále. Chceme po nich, aby tam přelili svou energii, ale neumíme ubrat z výuky jinde. Pořád ale platí, že zapálený učitel češtiny dovede pozitivně ovlivnit cílovou skupinu. Vysvětlit jim, jak dovedou knihy mezi sebou komunikovat. A v čem mají tu konkrétní výpověď pro dnešní dobu, pokud mají. Jedna naše kolegyně češtinářka třeba roky uplatňuje ve výuce dramatizaci. Studenti zahrají obsah díla před svými spolužáky a pak následuje rozbor. Neříkám tím, že díky tomu budou více číst, ale aspoň si pamatují, že s Maryšou by na kafe nikdy chodit neměli a je to posun.

Vernisáž obřích pískových soch na náplavce řeky Otavy v roce 2022.
Na pískové sochy se můžeme těšit i letos. Na náplavce u řeky jich vyroste pět

Při našem povídání v roce 2015 o vaší prvotině Bez soudu jste ocenil jako velkou výhodu, že se psaním neživíte, a tak vás nic netlačí chrlit další knihy. Pořád to tak vnímáte, že je psaní jen příjemným koníčkem, nebo máte po třech titulech ambice věnovat se psaní víc?

Vnímám to tak pořád. Pokud byste byla spisovatelem na plný úvazek, i kdybyste měla dostatečnou finanční základnu, je to vaše past. Musíte do určitého termínu pokaždé vyplodit knihu a předat nakladateli? Co když ale prožíváte z různých důvodů momentálně tvůrčí období temna? Jsou spisovatelé, původně fenomenální, kteří si na chrlení nových románů zkazili jméno nebo se zařadili do šedého průměru.

Na závěr se samozřejmě musím zeptat…už máte v hlavě další knihu a kdy se na ni mohou čtenáři těšit?

Já už jsem ji skoro dopsal. Ale teď ji odložím, protože mám před sebou projekty a úkoly, které vyžadují mou plnou koncentraci. V létě, kdy bude na chvíli hlava o něco méně zatížená, bych to vyčistil a pak dal zase přečíst jako prvnímu mému nelítostnému kritikovi, kamarádovi Pavlovi. V případě pozitivní reakce dalším čtyřem lidem. Pokud mi dají všichni pozitivní zpětnou vazbu, chtěl bych se opět ucházet o přízeň čtenářů detektivkou a opět s nějakým přesahem. Tím se dostávám k odpovědi, v čem je detektivka oproti románu svým způsobem lehčí. Pokud jste stvořili hrdinu, nemusíte v dalším pokračování vypracovávat znovu jeho profil. Jen ho třeba necháte o něco zestárnout a pak mu akorát zase hodně zatopíte. Výjimkou je, pokud vám hlavního hrdinu popraví sami čtenáři. Podle prvních reakcí to vypadá, že můj nový hrdina u čtenářů přežije, takže pro něj mohu snad s klidem chystat nástrahy, za které mě určitě nebude mít rád, ale on si to přebere.