Jaký máte vlastně vztah k Písku? Je místo, kde byste chtěla bydlet, kdyby to nebylo v Písku?
Do Písku jsem se přistěhovala v mládí, když mi bylo dvacet let s tím, že tu dlouho nepobudu. Prostředí se mi tenkrát zdálo maloměstské, uzavřené do sebe. Dá se ale říci, že jsem nakonec přišla na to, v čem je jeho kouzlo, zvykla jsem si a nakonec se i usadila a dnes jsem tomu ráda.

Písek se víc otevřel světu a je dnes svými rozměry a strukturou přesně takové město, v jakém se dobře žije. Dokonce musím říci, že když mne tady navštívila moje kamarádka z Bratislavy, tak byla Pískem přímo nadšena, a to samozřejmě nejen jeho polohou s blízkými lesy a četnými památkami v nedalekém okolí, ale také uměřeným centrem města, jeho čistotou a úpravností, dobrou infrastrukturou a podobně. Takový pohled člověka samozřejmě potěší a utvrdí v tom, že si zvolil dobře.

Jediné, co mi v této zeměpisné šířce v bydlení vadí, jsou čím dál delší zimy a inverzní počasí, a tak si občas říkám, že by nebylo špatné odstěhovat se někam na jih – alespoň na zimu – ale zas by mi tam chyběla středoevropská kultura.

Vím, že jste během života několikrát změnila profesi – jak to vlastně bylo?
Mojí původní profesí po studiu bylo výtvarné zpracování textilií a oděvu a tomuto oboru jsem se jako oděvní návrhářka věnovala dost dlouho. Přesto, že jsem si vedla relativně úspěšně, přišlo období, kdy jsem začala mít dojem, že potřebuji změnu, že už jen tak kloužu po povrchu a že mi ta práce nedává žádný hlubší smysl.

V té době jsem se už ale zajímala o restaurování a začala také studovat při Národním muzeu v Praze konzervátorství a restaurátorství. Tomuto druhému oboru jsem se potom několik let věnovala a restaurování mne také přivedlo k tomu, že jsem pomáhala založit v Písku tehdy první střední odbornou školu restaurátorskou v České republice pro užité umění. To už jsem ale také studovala obor kulturní historie se zaměřením na dějiny užitého umění, což je oblast, které se věnuji dodnes.

Vedu semináře a přednáším dějiny užitého umění, ikonografii a historické sbírky na dnes už Vyšší odborné škole restaurátorské v Písku a pomáhám tak budoucím restaurátorům připravovat se na restaurátorskou praxi a věnuji se také badatelské činnosti v oblasti dějin hmotné kultury se zaměřením na některá mně velmi blízká témata.

Cestujete ráda?
Ano, cestuji velmi ráda a spíš bych ale řekla, že když mi to čas dovolí, tak se ráda toulám po světě. Patřím patrně k těm lidem, kteří občas rádi odcházejí někam daleko, aby se mohli těšit na návrat domů, v mém případě do Písku. Paradoxně se mi také zdá, že pobytem ve vzdálených, pro nás zcela odlišných kulturách, poznávám více svoji vlastní zemi. Myslím, že mimo jiné je to občas i změnou úhlu pohledu na domácí prostředí, když se člověk vrátí z cest tj. porovnáváním toho, co je podstatné jinde a co u nás.

Kde se vám zatím líbilo nejvíc?
Bude to znít asi trochu úsměvně, ale mně se zatím líbilo všude – opravdu. Ale jsou místa, která mne v poslední době překvapila a opravdu okouzlila a kam bych se chtěla v nejbližší době ještě vrátit. Jedním z nich je Al Maghrib, tedy Maroko. Je to po všech stránkách pozoruhodná země obdařená podivuhodnou a místy až bizarní přírodou, je plná historie, barev, vůní, struktur a taky moc dobrého jídla. Je ovšem zapotřebí zvolit správný, ne zrovna pasivní způsob cestování, aby člověk zblízka poznal a uviděl to podstatné.

Naše malá skupina vyjížděla z Casablanky starou tatrovkou, která dříve sloužila na Rallye Paris-Dakar a byla přebudovaná na expediční vozidlo. S tím jsme také se zastávkami projeli celé impozantní pohoří Atlas. Občas jsme se brodili přes řeky, občas prolézali kazby a hliněná města a nahlíželi do umělecko-řemeslnických dílen. Tam všude jakoby se čas zastavil snad někdy na konci starověku.

Bylo pozoruhodné vidět tradiční technologické postupy při výrobě, zdobení a povrchových úpravách předmětů ze dřeva, kovu, kůže, textilu, keramiky a kamene. Cestovali jsme Západní Saharou na velbloudech a spali v poušti, kde bylo nebe tak nízko, že měl člověk dojem, že když zvedne ruku, dotkne se hvězd. Chtěla bych se tam ještě vrátit. A lidé, zejména Berbeři, co jsme je potkávali, byli tak usměvaví a vstřícní a přitom zároveň tak chudobní.

A další místa?
Mám ráda taky New York a Paříž pro tu intenzivní koncentraci energie z umění a historie a ráda se tam vracím, ale větším zážitkem pro mě byla cesta do hornaté oblasti středního Turecka, do Kappadokie. Těžko se ta místa dají popsat slovy. Myslím tím tu zvláštní směs dojmů z úctu budící tvořivosti přírody, která splývá v jedno s artefakty stavební tvořivosti pradávných civilizací, často z dob, kdy se tvořily biblické dějiny. Jsou tam na první pohled neviditelná a nedobytná města systematicky vybudovaná hluboko pod zemí a nebo naopak těžko přístupná skalní města i s ranně křesťanskými svatyněmi vysoko nad zemí – to vše v zapomenuté bukolické krajině a většinou bez lidí.
Vlastně všechny moje cesty, i když jsou soukromé, jsou zároveň obohacením mojí profese i mých přednášek a seminářů. Zkrátka pořád je co objevovat, poznávat a učit se chápat jiné alternativy života.

Blíží se konec roku. Bilancujete? Co považujete za důležitou lidskou vlastnost?
Nebilancuji a ani předsevzetí si už velmi dávno nedávám, ale na Vánoce a konec roku se vždycky těším. Jako asi každý, mám radost z toho většího množství světel, když se stmívá, je to podle mě ale předkřesťanský atavismus – člověk, zvlášť v zimě a nejistotě, určitě vždycky uviděl rád ve tmě zářit světla.

Oba svátky si tedy hezky užívám – vůně, chutě, pocity, ale jen tak jednoduše a s malými, spíš jen symbolickými dárky a vánoční shon mi už proto nic moc neříká. Jen si každý rok přeji, aby na Štědrý den ráno začal tiše padat sníh a padal celý den a noc a potom ráno, na první svátek vánoční, aby se nebe vyčistilo a den byl zářivý a svět bezpečně ukrytý pod sněhovými peřinami. A teď si říkám – kdy naposledy se mi vlastně tohle „skromné" přání splnilo – už ani nepamatuji.

A co považuji za důležitou lidskou vlastnost? Těch vlastností je víc, protože doba je náročná. Patří sem ale určitě schopnost člověka mít dobrou vůli – a to nejen o Vánocích.

Do pokračování štafety si Emilie Blahoutová vybrala produkční písecké Sladovny Sylvu Kofroňovou.