Do venkovského domku na Kovářovsku už jezdí jen výjimečně, když jí to zdravotní stav dovolí. Prožila tady ale krásná léta, na která ráda vzpomíná. Dvorek a zahrady jsou provoněné nejrůznějšími bylinkami – od těch vyšlechtěných až po plané. Kromě bylinek má ráda stromy, na okraji zahrady se tyčí ztepilý jasan a na dvorku rozkládá svou mohutnou korunu s voňavým listím ořešák, který Dagmar Lánská zasadila poté, kdy zdejší stavení v roce 1978 se synem koupili. V jeho stínu v horkých dnech ráda odpočívá. Společníky jí bývají přátelé, ale i rezavý kocour Blondy, který s ní na jih cestuje z Prahy.

První bylinky u babičky

S bylinkami se začala seznamovat už v dětství. „Babička selka měla na zahrádce spoustu bylinek, které pak časem zanikly. U ní jsem se něčemu přiučila. I při vaření – tam se dělaly třeba naháči – šlejšky (šišky) z dobrého bramborového těsta. Uvaří se ve slané vodě, pak se dají do pekáče a promíchají se s máslem. Dají se zapéct a pak se to zalije smetanou. Já jsem do toho pak přidávala nasekané kopřivy a časem jsme to vylepšili strouhaným sýrem," vzpomíná Dagmar Lánská.

Zájem o rostliny ji přivedl ke studiu zahradnické fakulty, kde se učila trochu i o koření. Už tenkrát dělala pro kamarády směsi koření, protože v té době tady k dostání nebyly. „Vozily se často z NDR. Můj bývalý muž Egon Lánský, který utekl do Švédska, mi posílal různá koření po různých redaktorech, kteří sem jeli," dodává.

Pomoc, která se trestala

Ale nebylo to jen koření, které od něj dostávala. „Taky mi po nich posílal peníze. Ne pro mě, ale pro paní, jejíž muž Rudolf Battěk byl zavřený na Borech. Několikrát jsem jí peníze předávala a jednou i syn. Battěk byl dobrý chlap, znal se s mým manželem, který dělal v KANu (Klubu angažovaných nestraníků). Byl z politických důvodů zavřený dva roky a rozhodně tam, co byl, neměl žádný fešácký kriminál," vzpomínala.

Ani se nebála, že by ji tehdejší Státní bezpečnost mohla sledovat. „Byli jsme dávno rozvedení a ani jsme si netelefonovali. Vždycky mi volal jen někdo z jeho kamarádů. Až po roce 1989 jsem se dověděla, že jsem měla odposlouchávaný telefon, ale to mi pak řekl až Egon, který to věděl ze Švédska. Tady bych se to nedověděla," přiznává tehdejší překvapivou informaci.

Knihu o koření vydat nechtěli

Prosadit vydání první knihy o koření bylo v době, kdy v obchodech bylo jen klasické koření, jako je třeba pepř, nové koření, bobkový list, kmín nebo majoránka, pro Dagmar Lánskou ze začátku hodně těžké. Ale nedala se.

První knížka Koření pro každé vaření jí vyšla v roce 1973 v Nakladatelství Práce. „Když jsem tam přišla s námětem, tak mi redaktorka řekla, že to je okrajová záležitost. Že to třeba ani nedovolí vydat. A šéfredaktor řekl, že se o koření nikdo nezajímá, že nepatří do žádného programu. Nevím, jak se jí to povedlo, ale ta redaktorka to tenkrát prosadila a nakladatelství knihu vydalo. Tehdy se dělaly statisícové náklady, ale má kniha vyšla na tehdejší poměry jen ve strašně malém nákladu dvaceti tisíc výtisků. A za týden byla pryč, protože tady do té doby nic podobného nevyšlo a zájem o ni byl obrovský. Pak následovalo druhé vydání v nákladu osmdesáti tisíc kusů, a to bylo za měsíc pryč. Asi za rok další v nákladu sto dvaceti tisíc a zase se prodalo," připomíná situaci, kterou jí dnes mohou mnozí autoři knih jen závidět

Směsi koření a recepty

Čtvrté vydání Koření pro každé vaření vyšlo až po revoluci. Vydala ji firma Avokádo a také se prodalo. „Majitel firmy pan Kliment za mnou tenkrát přišel na ministerstvo, kde jsem pracovala, a říkal, že četl moje knížky a jestli bych mu nepomohla. Byl to skvělý chlap a výborně se s ním spolupracovalo. Pro něj jsem udělala asi osm malých knížek s recepty, které jsem vymyslela na využití koření, které prodával.

ymýšlela jsem pro něj kořenící směsi. Zavedla jsem například koření Gurmán, Adžiku, což je skvělé gruzínské koření a dodnes se prodává. Udělala jsem na každé směsi předpisy a vzorek. Musela jsem všechno vyzkoušet. Udělala jsem asi čtrnáct vzorků. Pak se ale majitel spojil s východoněmeckou firmou, naslibovali mu hory doly a prodělal. A naše spolupráce skončila," ještě teď lituje.

Guláše a Egypt ve fotografii

Recepty s využitím nejrůznějších koření se ale dostaly do mnoha domácností také prostřednictvím kalendářů, na kterých spolupracovala deset let se svým druhým mužem Milanem Zeminou pro Tiskárny Kolín. Každý rok vymýšlela právě na chalupě na Kovářovsku nové recepty.

„Vzadu máme místnost, které říkáme Liberka, protože v ní prvně spali kamarádi Libka a Berka. Dodnes slouží jako pracovna a zároveň jako pokoj pro hosty. A tam Milan fotografoval. Připravit padesát osm jídel pro kalendáře byla pěkná dřina. Já je vymyslela, uvařila a pak jsme je vyfotili a snědli," vysvětluje.  Její muž Milan Zemina pracoval jako fotograf v Egyptě při archeologických průzkumech. Říkalo se o něm, že egyptské nálezy na jeho fotografiích ožívají.

„Jednou dostal zakázku pro tematický sešit receptů na guláše. Bylo to od jiného autora. A teď jak to udělat, aby měl dvacet fotek gulášů. Tak jsem udělala jen jeden guláš a doplňovala jsem ho tak, jak bylo potřeba. Guláš Severín, se smetanou, s celerem… A on si to masíčko podkládal oblázky a někdy používal i matice od šroubů, aby to dobře vyniklo. Už se nám to nechtělo jíst, tak jsme to dali do hrnce a odnesli to sousedům pro psa. Postavili si to na kraj kamen a v noci přišly hladové děti z tancovačky, našly guláš a snědly ho. Pes nedostal nic. Oblázky a matice jsme předtím samozřejmě vyndali. Pak přišla ráno jejich dcera a chtěla vysvětlit, jak jsme to uvařili. Pořád se dožadovala receptu," směje se ještě dnes.

Plané rostliny na talíři

Zároveň s kořením si začala všímat Dagmar Lánská také planých rostlin, které kdysi hospodyně využívaly. „U vepřína roste třeba česnáček. Jeho listy po rozemnutí voní jako česnek, a dokonce má víc vitamínu C než česnek. Vyhledala jsem si k tomu různou literaturu. Zabývala se tím třeba i Úlehlová – Tylšová, nastudovala jsem i Mattioliho. Ale ve starých knihách jsou někdy i nesmysly – jako například, že černý rybíz je jedovatý. Třeba kontryhel je také zajímavý, v jeho listech se drží rosa a používali ji alchymisté, což byl samozřejmě nesmysl, protože to byla obyčejná voda bez zázračných účinků. Proto člověk musí vědět víc a umět si to, co se kde uvádí, rozdělit," připomíná. Navštívila ze zvědavosti i některé kurzy a přednášky o vaření z planých rostlin. „Bohužel je dělaly v tomto oboru nevzdělané ženy, které si z toho udělaly kšeft. Zazněly tam i různé nesmysly. Plané rostliny mají být jen přídavkem do jídla až na závěr a nemělo by jich tam být mnoho, protože mají léčivé účinky. Ale krmit děti třeba bršlicí, jak tam zaznělo, je hloupost. Navíc bršlice je ve větší míře jedovatá. Také mě překvapuje, že vycházejí i knížky, kde autorka neumí správně pojmenovat rostlinu – dává jí jen lidové názvy. Pro přesnou identifikaci by tam měla být zároveň latina," upozorňuje.

Každý by si podle ní měl dát v přírodě pozor především na vraní oko, lilek potměchuť nebo blín, které se nedají splést. Ničím nepřipomínají jedlou rostlinu. Ale také je třeba se vyhnout rulíku zlomocnému, který má poměrně velké bobule. U nich je třeba hlídat hlavně děti.

Na talíři neuškodí ani větší množství
Mezi rostliny, které se mohou jíst ve větším množství, patří například kopřiva nebo sedmikráska. „Může se dávat třeba do polévek nebo do salátu. Pak jsou takové, které zvýrazní chuť jídla. Žádné bylinky by se neměly příliš vařit, ale jen nechat přejít varem. Zjistila jsem, že mi na zahradě vyrostl merlík všedobr, příbuzný lebedy. Má poměrně velké listy a dřív ho používali jako špenát. Například v Japonsku šlechtí lopuch a používají jeho kořen, ale jeho mladé listy se dají také jíst. Dokonce jsem vymyslela předpis na lopuchový kořen s mandlemi a je to dobré," konstatuje.

Mezi oblíbené plané rostliny patří také medvědí česnek, který se začíná i pěstovat nebo přidávat do uzenin. „Kdysi jsem četla, že za druhé světové války si medvědím česnekem jugoslávští partyzáni vyléčili střelné rány, protože má dezinfekční účinky. Má 170 mg vitaminu C, například citron má 45 a papriky můžou mít přes 100. Má chuť jen po česneku a žádnou jinou," vysvětluje.

Bylinky jako podpůrný lék

Homeopatikům a léčitelství moc nevěří. „Dokonce mého muže se držel jeden léčitel a jezdil za ním do Egypta a vykládal něco o působení pyramid. Něco na tom může být, ale není to nijak vyzkoušené, že by to někomu pomohlo. Jednou mi telefonoval a mě tenkrát zlobil žlučník, tak mi řekl, že mě vyléčí po telefonu. Ale nevím dodnes, co si o tom mám myslet. Ono to vždycky nějak přešlo. Homeopatika jsem viděla několikrát. Já mám pocit, že tam pomůže psýcha a velká důvěra. Ale ty malé koncentrace ani nemohou mít velký účinek. Neodsuzuji tyhle věci, ale nemám k nim plnou důvěru. Ale pokud to někdo zkouší, proč to zakazovat. I tohle je svým způsobem návrat k věcem, co byly kdysi vyzkoušený," svěřila se.

Vzpomínky na práci na univerzitě

Když si ji druhý muž odvedl ze Stříbra do Prahy, tak pracovala na ústředním výboru zahrádkářského svazu jako vedoucí odborného úseku. No 
a pak přišel kamarád a přemluvil ji, aby šla pracovat do Průhonic. Pak jí zase další kamarád oznámil, že jede do Vietnamu a jediný, kdo by mohl vykládat o koření na zemědělské univerzitě, je jen ona. „Tak jsem učila černochy, Araby, Vietnamce. Vzpomínám si na jednu omluvu: „Já nepřidu na přednášku." A já se ptám: „Proč?" „Já mám nová holka a ona by na mě nečekala." Co na to můžete říct? Ale člověk se tam dozvěděl i o národních zvyklostech. Učila jsem tam asi dva roky, než se kamarád vrátil a pak mě z Průhonic z výzkumného ústavu poslali na ministerstvo zemědělství. Tam jsem byla jedenáct let. Měla jsem tam pod palcem zahradnictví, ovocnářství, zelinářství, vinařství, aromatické a okrasné rostliny. Byla jsem bojovník za nitráty a další. Mě to bavilo, protože se mi do toho nikdo nepletl. Je zajímala pšenice a řepa cukrovka, a to dělali jiní. Zájem byl jen o hlavní plodiny," zavzpomínala.

Píše rukou, i když ovládá internet

„Tablet mám, umím poslat krátký mail, ale není to úplně ono. Jsem ze staré generace a neumím ani psát na stroji. Nefunguje mi s tím mozek – nejde mi to. Nejradši píšu všechno rukou. Vzpomínám si, že Arnošt Lustig to tak měl taky. Nechávám si to přepisovat. Snažím se psát čitelně. Byla bych ráda, kdybych nikomu nepřidělávala práci, ale nejde mi to. Nikdy jsem v úřadě psát na stroji nepotřebovala – stačilo rukou a šikovná sekretářka to bleskurychle přepsala. Zdenička vždycky říkala: „Dejte mi to takhle, vždyť hezky píšete…" Já bych to přepisovala snad dva dny," svěřila se autorka jednačtyřiceti titulů.

Jak to s psaním začalo…

Titulů vyšlo celkem čtyřicet, ale jsou v tom i monotematické sešity. Začala je psát asi ve 35 letech, kdy pracovala u zahrádkářů a tam musela psát o ovoci a podobně. Tak si ji našli ze Státního zemědělského nakladatelství a tam vydala několik knížek. Pak další vyšly v nakladatelství Práce a v současné době je to nakladatelství Aventinum, kde vyšly její knížky nejprve 
v sedmdesátých letech asi v pěti cizích jazycích. První české Koření bylo trochu jiné. Teprve před několika lety vyšlo nové přepracované. Manžel, když jezdil pracovně do Egypta, jí vozil pro inspiraci i knížky a kuchařky z americké knihovny z Káhiry. Byla mezi nimi třeba i kubánská kuchařka.

Knihy vyšly v němčině, francouzštině, holandštině, dánštině, švédštině a polštině. Ve španělštině poprvé vyšly i Jedlé rostliny z přírody. „Stalo se ale i to, že mi jednou známý přivezl moji knížku Z lesů a zahrady v ruštině. Někdo si ji přeložil a vydal bez mého vědomí. Ale úplně jim to neprošlo, Dilia si to uhlídala a vyřešila," připomněla s úsměvem Dagmar Lánská.

Recept pro inspiraci

Okurkový salát s česnekem medvědím
1 okurka, 1-2 bílé jogurty, několik listů česneku medvědího, 1 lžíce citronové šťávy, 
1 lžíce posekaných čerstvých listů máty peprné, špetka soli a pepře, 3 lžíce mletých ořechů
Okurku omyjeme, případně i oloupeme a nastrouháme. Bílé jogurty smícháme 
s jemně usekanými listy česneku medvědího, citronovou šťávou, mátou, přidáme sůl, pepř a cukr. Smícháme s okurkou a vychladíme. Podáváme posypané ořechy.
Z knihy Jedlé rostliny z přírody