Písek není vaším rodným městem. Kdo nebo co vás přivedl k řece Otavě?
 
Máte pravdu, mým rodným městem je východočeská Chrudim. Po studiích v Praze jsem nastoupila do zaměstnání a měla jsem tam jednoho kolegu z Písku. A teď už to není kolega, ale manžel (smích). V Praze jsme rodinný život vést nechtěli, a tak jsem teď už sedmým rokem Písečačka.
  Postupně jsem se tady opravdu začala cítit jako doma, Písek se mi velice líbí. Dokonce už na sobě vidím známky patriotismu. Těch dvě stě kilometrů do Chrudimi jezdíme za mými rodiči ale docela často.



Z Chrudimi jste si do Písku přinesla vztah k folklóru a před několika lety jste se stala uměleckou vedoucí folklórního souboru Písečan. Co vás na folklóru baví?
  
Ano, stále jsem členkou Národopisného souboru Kohoutek z Chrudimi. Na tom našem malém českém folklórním „rybníčku" se řadí mezi ty nejlepší. Má šikovné vedoucí, maká na sobě, připravuje nové a zajímavé pořady, spolupracuje s řadou v oboru renomovaných lidí. Jsem ráda, že jsem si postupem času mohla vytvořit nějaký svůj názor na to, jak by mohl kvalitní český soubor vypadat a co na pódiu předvádět tak, aby to zajímalo a bavilo i běžného folklórem nezasaženého diváka. 
 

Když mě před více než třemi lety Písečan požádal o spolupráci, docela mě to překvapilo a upřímně řečeno, musela jsem si vzít čas na rozmyšlenou. Ráda dělám věci pořádně a nebyla jsem si jistá, zda to s malými dětmi budu zvládat. Hudební a taneční bohatství jihočeského regionu mě však zlákalo, zkušenosti s tvorbou choreografií jsem měla. A v neposlední řadě – rodina mi nebránila. Práce na zkouškách, nových pořadech i krojích mě baví, ale jako všechno – vyžaduje čas a energii. 
  

V Písečanu je skvělé, že lidé hodně pro soubor a také organizaci Mezinárodního folklórního festivalu dělají. Není to jen na jednom člověku. Takže už je v Písečanu štvu čtvrtým rokem (smích). Možná to bude znít jako klišé, ale hodně mi jde o to, aby Písečan dobře reprezentoval své město a na zahraničních zájezdech také Českou republiku. Snažím se, aby si i člověk folklórem nedotčený mohl při pohledu na Písečan říct: „Hele, to vůbec není špatné…"
  

Baví mě hudba, zpěv a tanec. Když v nějaké staré knize objevím krásnou píseň, říkám si něco jako: „Když tuhle písničku teď nevezmu a nezačneme s ní v Písečanu pracovat, už ji třeba nikdo nikdy neuslyší, bude jen na téhle stránce v knize…". Stejné je to třeba i s krojovými součástmi – zajímá mě, jak chodili před lety lidé oblékaní. Neméně důležitý je pro mě fakt, že jde o naši českou historii, naše tradice a kořeny. Všechno to pochází od našich předků a podle mého názoru bychom si těchto věcí měli vážit a v dnešní době si je dokonce i svým způsobem střežit.

Zkuste si tedy představit, že byste měla někoho „nalákat" na folklór? Co byste mu asi řekla?
 
To je pěkná otázka. Zajímejte se o své kořeny, ať z nás nejsou jen takoví neslaní – nemastní „Evropané". Zabýváme se všemožnými exotickými rytmy, tanci, uměním, tradicemi, tak proč nedělat na dobré úrovni to naše české? 
  Folklór jako koníček dokáže být celkem protipólem k dnešní době. Zatancujete si, zazpíváte, podíváte se s fajn lidmi na zajímavá místa. Při té příležitosti se vlastně můžete podílet na uchovávání své vlastní minulosti. A máte tu možnost ukázat, jak obrovsky národopisně bohaté jižní Čechy jsou. To si moc lidí neuvědomuje. 
  Pro mě z neznámého důvodu si řada lidí myslí, že folklór je dost „nepopulární" zájem. Ovšem folklórní organizace v České republice má nejpočetnější základnu ze všech amatérských zájmových hnutí. Jsem ráda, že v tom nejsem sama…

Medailonek Lucie Pokorné: V současné době je na rodičovské dovolené. Má syny Adama (4) a Jakuba (1). Narodila se v roce 1979 v Chrudimi a po studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze pracovala v pražském nakladatelství. Od roku 2007 žije v Písku, působila ve firmě Schneider Electric v oboru personalistika. Je umělecká vedoucí folklórního souboru Písečan.

Příště bude ve Štafetě Píseckého deníku odpovídat učitelka zpěvu Darina Vrbová.