První řidičák měla už v patnácti, na babetu. Pak přidala větší motorku, traktor, náklaďák a nakonec autobus… Řídit ji vždycky moc bavilo, chvilku jezdila jako brigádník pro budějovický dopravní podnik.„U nás byla auta či dopravní prostředky vždy nedílnou součástí rodiny. Taťka nás třeba do školky vozil traktorem nebo nás učil jezdit na pionýru u babičky na louce,“ říká Michaela Votrubová. S bráchou uměli vyjmenovat značky aut podle znaku ještě dřív, než se naučili číst. Totéž se teď opakuje u jejich nej-menšího sourozence. Jakmile to šlo, sedla za volant, ale vždy pod tatínkovým dozorem. Hlavně kvůli průpravěa v rámci výcviku. Kromě aut ji baví běh a další jízdy – na koni a silničním kole. „Jezdit na koni je můj životní koníček. Věřím, že se k němu někdy vrátím,“ uvádí.

TYKÁNÍ A EMPATIE

Sama špatnou zkušenost z autoškoly nemá, protože všechen výcvik absolvovala u svého taťky. Když ale občas slyšela historky svých spolužaček, nestačila se divit. Pak už se ptala cíleně i starších ročníků a zjistila, že autoškola je zážitek, na který spousta lidí nezapomene celý život, v pozitivním i negativním slova smyslu. I její babička si totiž vybaví, jak instruktor vypadal a co říkal…

„Došlo mi, že když dívka slyší nějaké narážky, chodí tam nerada a nakonec ji to třeba od chuti do řízení odradí úplně. Občas se můžete doslechnout, že ženy řídí hůř než muži. Věřím, že to není pravda. Jsme opatrnější, to je naše velká výhoda,“ dodává Míša.

A tak se zrodil nápad zaměřený převážně na ženy a dívky. „Ráda bych, aby má autoškola byla jiná v tom, že u mě holky najdou větší pochopení,“ vysvětluje. Se všemi si tyká, hodiny se konají v přátelském duchu. S každou žákyní se snaží vyjet mimo město, na dálnici, zajet do parkovacích center, učí je tankovat a zajet do myčky a všem umožňuje jezdit v různém provozu – ve špičce, o víkendu i potmě.K dispozici má auto s automatem nebo velký jeep, a tak si každá může vyzkoušet, cokoliv ji láká.

RODINNÁ FIRMA

Zatím je jedinou lektorkou a pořád pomáhá v tátově autoškole, kde učí i kluky. Táta provádí výcvik všech skupin, Míša zatím jen auta. Plánuje, že v budoucnu se do týmu přidá i její brácha. Ten je automechanikem a stará se o údržbu vozového parku.„Pak už to bude kompletně rodinná firma, protože pokud vám přijde od nás faktura, nejspíš ji udělala naše mamka,“ směje se Michaela.

Přípravy Autoškoly pro holky trvaly skoro rok. Od prvotního nápadu, přes nákup auta, tvorbu webu a složení zkoušek. „Byla to dlouhá cesta, kterou mi teď trochu pokazil koronavirus, ale já se nedám,“ dodává.

Teď je v posledním ročníku navazujícího studia na Jihočeské univerzitě, obor dopravní a zemědělská technika. Pokud to bude možné, ráda by pokračovala v doktorandském studiu. Věří, že kombinace s autoškolou bude možná. „Mám teď aspoň prostor pro psaní diplomky a pak se do toho zase vrhnu naplno,“ uzavírá Michaela.