Na začátku bylo veliké přátelství dvou mladých lidí, které rozdělili zákeřní estébáci, co se neváhali uchýlit k těm nejpodlejším praktikám. Následoval boj o život i lidskou důstojnost. Vše naštěstí vyvrcholilo až nečekaným happy endem.

Ota Sekyrka se narodil v lednu 1928. Vyrůstal v Terezíně, kde byl jeho otec za první republiky velitelem vojenské posádky. Když Němci zabrali Sudety, přesunula se rodina do Písku. Tady žil Otův dědeček, významný stavitel.

Tady se pak začal psát příběh, který ovlivnil Otův další život. Několik posledních let jej rozkrýval Otův syn Antonín Sekyrka, pedagog a ředitel Gymnázia Česká v Českých Budějovicích. Společně s píseckým spisovatelem Janem Měšťanem letos všechna zjištění uspořádali do knihy Ještě jsme tady. Vyšla před pár dny, je k dostání v píseckých obchodech nebo budějovickém Kanzelsbergeru. A směle by se mohla stát látkou pro hollywoodský velkofilm.

Z vojenské akademie k černým baronům

Ota po přestěhování do Písku nastoupil na tamní gymnázium, kde se seznámil s Dagmar Šimkovou. Dcera bankéře žila s rodinou v Písku v honosné vile nad městem. S Otou chodívali tančit do hotelu Bílá růže, oblíbeného místa setkávání prvorepublikové mládeže. Společně se přátelili, měli i společné názory na režim, který se chopil moci v roce, kdy oba maturovali. „Jak se začala roztáčet kola komunistické perzekuce, tatínek ani Dagmar Šimková si pro sebe nenechávali nesouhlasné názory na popravu Milady Horákové nebo likvidaci národního hokejového týmu. Dagmařina sestra navíc emigrovala do Austrálie, takže ani jeden z nich neušel pozornosti estébáků,“ vyprávěl Antonín Sekyrka. Doplnil, že kvůli svým názorům musel jeho otec po dvou letech opustit vojenskou akademii, kterou začal studovat po gymnáziu. Putoval k „černým baronům“ do kladenských dolů, pak musel pracovat v Písku jako lesní dělník.

Mladou dvojici navíc požádali o pomoc jejich spolužáci, kteří se rozhodli emigrovat. Ukrývali se v lesích kolem Písku. Ota s Dagmar jim nosili jídlo nebo cigarety, Dagmar coby zdravotní sestra také léky. Pomoc trvala jen pár dní, i tak se pro komunistickou tajnou policii stala dostatečnou záminkou k tomu, aby dvěma mladým lidem zničila životy.

Útěk zastavily čtyři výstřely

Bylo mrazivé ráno 16. února 1953, půl osmé ráno. Ota Sekyrka se z domu vydal do lesa, kde pracoval. Bylo hodně sněhu, a tak si jako zdatný sportovec bral s sebou lyže. Když měl připnutou jednu lyži, v místě u Budějovické kapličky v Písku k němu přistoupili tři estébáci a oznámili mu, že je zatčen. „Tatínek se jim vysmekl a dal se zimní krajinou na útěk. Čtyřikrát po něm vystřelili, čtvrtá kulka ho zasáhla do stehna. Bylo to na velkou vzdálenost, stříleli z běhu. Štěstí, že ho nezabili,“ popisoval Antonín Sekyrka, co zjistil v archivech.

Následovala operace, pak výslechy plné fyzického i psychického utrpení. Pod krutým nátlakem Ota Sekyrka doznal, že poškozoval zájmy lidově demokratické republiky. Byl odsouzen za velezradu. Dlouhých 14 let svého tehdy mladého života tak prožil v uranových lágrech a komunistických vězeních. Ani po propuštění mu režim nedal pokoj, byl neustále pod drobnohledem STB. Odsouzena byla i Dagmar Šimková, po níž je dnes v Písku pojmenována lávka. Dagmar útlaky režimu nechtěla dál snášet a roku 1968 emigrovala za svou sestrou do Austrálie.

Dva dávní blízcí přátelé, Ota a Dagmar, se ještě předtím nakrátko setkali. Oba se naposledy objali s vědomím, že už se nikdy neuvidí. Osud jim ale po pádu režimu dopřál ještě jedno shledání, nedlouho před Otovou smrtí v roce 1990.

Chovali je na klíně, pak na ně donášeli

Dagmar Otu přežila o necelých pět let. Hrozná léta svého dlouhého, rovněž čtrnáctiletého věznění, sepsala roku 1980 v knize Byly jsme tam taky. Antonín Sekyrka s Janem Měšťanem nyní na vyprávění navázali, ovšem víceméně náhodou. Setkali se relativně nedávno u dnes už zchátralé vily Šimkových v Písku, jež je podle Antonína Sekyrky jakýmsi mementem lidských osudů, které minulý režim dokázal zničit.

Jan Měšťan o vile jako Písečák dobře věděl, mnohé o ní četl, znal její někdejší podobu. Ale nikdy objekt neviděl zblízka. „Když jsem se k němu vydal, náhodou jsem tam potkal Antonína Sekyrku. Začali jsme si vyprávět. Jméno Sekyrka jsem samozřejmě znal, stejně jako jméno Dagmar Šimkové. Ale netušil jsem, že je pojil společný osud. Žasl jsem nad tím, co se v Písku, kde si lidé žili i za minulého režimu relativně poklidně, mohlo všechno stát,“ řekl Jan Měšťan.

Natrefil Antonín Sekyrka při bádání v archivech na informace, které neznal z vyprávění svého otce? „Ano, třeba na jména lidí, kteří taťku sledovali. Zpětně mi přijde až neuvěřitelné, že k nám chodili na návštěvy, maminka je vždy pohostila. Mně a moje bratry, když jsme byli děti, chovali na klíně. A přitom svým donášením naši rodinu ohrožovali. Další věznění by tatínek kvůli podlomenému zdraví už zřejmě nepřežil. Nevím, jak si to v sobě ti lidé dokázali srovnat. Ale že bych si vytvořil černou listinu a začal se mstít, to ne,“ uzavřel smířlivě Antonín Sekyrka.