Sedmnáctiletá studentka Kristína Nídlová z Protivína má před sebou ale ještě velké cíle – dostat se na muzikálové herectví na JAMU a hrát v muzikálu s Jirkou Kornem.

Soutěže Dětská Porta jste se zúčastnila už potřetí. Předloni a loni jste si odvezla zlato, letos to bylo „jen" stříbro. Nemrzí vás to?
Abych se přiznala, tak mě to docela mrzelo, protože jsem si strašně přála vyhrát potřetí a obhájit to. Celý rok jsem si říkala, že až pojedu do Prahy, tak to musím dát. Bylo to docela zklamání, ale na druhou stranu si říkám, že jsem mohla dopadnout daleko hůř.

Čím myslíte, že to je? Zvyšuje se snad konkurence na soutěži, nebo se vám to nepovedlo tak, jak by mělo?
Sama nevím, nějakou zásadní chybu si neuvědomuji. Možná ten, co soutěž vyhrál, hrál lépe na kytaru. Kromě toho hrál jen své písničky, tak možná zaujal i tím.

Na letošním ročníku se hodně zpívala písnička Cesta od Richarda Krajča a Tomáše Kluse. Bývá výběr účinkujících vždycky ovlivněn tím, co je zrovna hit?
Je pravda, že když jsme jeli do Prahy, tak jsem v rádiu slyšela Cestu a říkala jsem si, že to tam bude určitě hit a nemýlila jsem se. Hodně to tam znělo. Naproti tomu mě ale překvapilo, že se často hrála Radůza a Čechomor. Jinak mi nepřišlo, že by se tam písničky nějak hodně opakovaly. To je spíš v soutěžích, kde je daný žánr, třeba lidovka. Tady žánr nijak omezený není.

Co jste zpívala vy?
Já mám moc ráda Karla Plíhala a jeho album Nebe počká. Má několik písniček, které nazpívala Zuzana Navarová, a z nich jsem si jednu vybrala. Jmenuje se Deštivý den. Druhá píseň byla anglická.

Kolik bylo na Dětské Portě soutěžících?
V mé kategorii nás bylo šestnáct a celkově tam prý bylo kolem tří stovek účinkujících. To je, myslím, docela dost. Je to velký rozdíl oproti krajskému kolu, které se koná v Českém Krumlově. Tam býváme dvě a když se poštěstí, tak tři čtyři.

Takže jižní Čechy nemají tolik pěveckých talentů?
Spíš bych řekla, že je to tím, že tady soutěž není tolik známá.

Skládáte si vlastní písničky?
Ano, skládám a loni jsem dokonce vydala své první album Nač se hudby bát. Skládám občas také písničky k narozeninám.

Vystupujete se svými nebo i s převzatými písničkami?
Pravidelně hraji na protivínských městských slavnostech, letos to bude už po čtvrté. Kromě toho jsem vystupovala na Ražickém pražci. Zpívám také se sborem Gymnázia Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích ve sboru Mendík a s kapelou NIC MOC ze Základní umělecké školy ve Vodňanech.
Kromě toho vystupuji i sama, jezdním po soutěžích a teď se mi dokonce naskytla možnost hrát na svatbě. Bude to asi náročné, ale těším se.

Studujete gymnázium. Jakým směrem chcete jít dál? Bude vás hudba živit, nebo bude jen koníčkem?
Uvědomuji si, že je hodně náročné se v hudbě prosadit, ale určitě bych si chtěla aspoň zkusit dostat se na JAMU na muzikálové herectví. Jinak ale samozřejmě přemýšlím i o nějakém praktickém oboru, ve kterém se uplatním.

Zazpívala jste si s orchestrem Jihočeského divadla. Jaké to bylo?
Bylo to úplně super. Byl neskutečný zážitek, když vás doprovází lidé, kteří se hudbou živí a dělají to výborně. Navíc jsem zpívala krásnou písničku od Adele Someone like you. Šel mi mráz po zácech, když jsem zpívala.

Čeho byste ráda v hudbě ještě dosáhla?
Můj sen je zahrát si jednou ve stejném muzikálu jako Jirka Korn, protože toho obdivuji úplně nejvíc.

Zlákala vás někdy nějaká televizní soutěž typu superstar či talent?
Byla jsem v Československo má talent. Dostala jsem se do Brna před porotu – před Lucku Bílou, Jaro Slávika a Martina Dejdara. Čekala jsem asi jedenáct hodin na jednom místě a pak další hodinu a půl v malém krcálku pod pódiem, kde bylo hrozné vedro, protože to bylo v červenci. Bylo to šílené. Bylo nás tam hrozně moc, blázinec, pořád chtěli něco natáčet, pořád nás někam stěhovali, chtěli abychom něco říkali. To čekání bylo strašné.

Pak když jsem přišla na řadu, tak jsem byla tak strašně nervózní, že se mi pletly prsty a udělala jsem při hře na kytaru strašně chyb. Od Jaro Slávika a Martina Dejdara jsem dostala křížek. Dohrála jsem a pak mi bylo řečeno, že to sice bylo dobré, že jsem šikovná, ale že to není pro ně. Asi nejsem ten správný komerční typ. Myslím, že kdybych řekla, že mi umřela nejoblíbenější moucha, tak se všichni rozbrečí a pošlou mě dál. Takhle to chodí, bohužel.

Takže už nikdy víc?
To neříkám. Možná bych ještě jednou zkusila nějakou čistě pěveckou soutěž. Tady to bylo spíš o kouzelnících, komediantech, tanečnících, ale zpěváci by měli chodit spíš do pěvecké soutěže než do talentové. Myslím, že takových příležitostí ještě bude spousta, tak to třeba někdy zkusím.

Co považujete za největší zážitek v hudebním světě, čeho si nejvíc vážíte?
Měla jsem možnost zazpívat si s Bohušem Matušem a zúčastnila jsem se jeho oslavy 40. narozenin na pražském výstavišti. Byl to docela zážitek. Musela jsem se tvářit, že se stává každý den, že sedím třeba vedle Dana Hůlky a kolem pobíhají novináři. Když mi přišla od Bohuše Matuše osobně pozvánka, bylo to neuvěřitelné.

Pokud jde o to, čeho si nejvíc vážím, mám svojí srdcovou kapelu, a to jsou Nezmaři. Poslouchám je snad od doby, co jsem byla ještě v břiše, a mám je moc ráda. Měla jsem s nimi společný koncert, kde mi pokřtili desku.

Když jsem byla poprvé na Dětské Portě v Českém Krumlově, moderoval to Pavel Jim Drengubák z Nezmarů a v porotě seděl Pavel Zajíc ze stejné kapely. Já jsem dohrála, dozpívala a když přišel Pavel Jim, řekl, že v Protivíně máme nejen dobré pivo, ale i muzikanty a že kdyby měl klobouk, tak by ho smeknul. To bylo pro mě upřímně asi největší vyznamenání.