Přestože nepocházíte z Písku, žijete tu už dlouho. Jak vás sem osud zavál?
Pocházím z Moravy, z úrodné Hané, což je krajina plochá, pro oko nezajímavá, a tak pro mě jižní Čechy mají kouzlo, které nepřestávám obdivovat, ani když jdu na každodenní všední procházku s pejskem.

Do Písku jsme rádi jezdívali jako studenti brněnské textilky na festivaly Filmového klubu, které se tu konaly každé léto. Bylo to ještě v totalitním režimu, a tak byly pro nás prázdniny v Písku s kvalitními a jinak nedostupným filmy ve znamení umění a svobody. Bylo to, jako když se tím filmovým okénkem díváte do jiného světa…

Chtěla jsem, aby se tu narodily moje děti, aby je formovalo inspirativní prostředí už od dětství a myslím, že to ocenily. Nejmladší syn zatím studuje francouzštinu na gymnáziu. Nejstarší dcera sice bydlí v Praze, ale vlastně neustále cestuje za přáteli po celé Evropě, a mladší dcera se rovnou usadila v Paříži.

Písek mě nezklamal, má svoji atmosféru, pro mě největší kouzlo má řeka, která městem protéká a přináší stále něco nového. Čas, který ve velkoměstě proklimbáte ve veřejné dopravě, se dá v Písku strávit mnohem příjemněji. Často se vžívám do role turistky z nějaké vzdálené země a dívám se na Písek jejíma očima. Cítím velkou vděčnost, že zde mohu žít.

Blíží se konec roku, co vám tento rok přinesl?
Tento rok mám ve znamení konců a nových začátků. Ukončila jsem poslední ročník studia v Atelieru arteterapie na Pedagogické fakultě JČU v Českých Budějovicích, druhý stupeň trénování paměti v České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging a také rekvalifikační kurz EFT – techniky emoční svobody v ACHC v Praze. Odešla jsem ze zaměstnání do předčasného důchodu. Na začátku příštího roku mě čekají závěrečné zkoušky z arte i z trénování paměti a jsem docela zvědavá, jak to bude dál a jak dokážu své nabyté vědomosti uplatnit.

Vím, že studujete arteterapii. Můžete v krátkosti osvětlit, čeho se tento obor týká?
Arteterapie, která se více začala rozvíjet u nás i ve světě asi tak od 90. let minulého století,vychází z předpokladu, že změnu výtvarného výrazu následují změny i v ostatních oblastech projevů člověka. Znamená to, že když se budete věnovat malování pod vedením poučeného arteterapeuta, může vám to pomoci nahlédnout do podvědomí, které, jak víme, dosti značně ovlivňuje naše chování. A že změnou způsobu, jakým se vyjadřujete barvou a štětcem na papír, dokonce můžete změnit i ta svoje podvědomá nastavení. Postupy tzv. rožnovské arteterapie, která je v podstatě jedinečná a nenajdete ji v této podobě jinde ve světě, vynalezl Milan Kyzour, malíř a učitel z Kaplice.

Může vám arteterapie pomoci s vašimi současnými problémy?
Moje problémy, s kterými se právě potýkám, pramení z vyhoření, které jsem si dlouho nechtěla přiznat. Pracovala jsem osm let jako ergoterapeut s klienty se syndromem demence a Alzheimerovou chorobou a myslím, že jsem se vnitřně nedokázala vyrovnat s faktem, že se demence nedá nijak ovlivnit. Ale každé minus má své plus, tak doufám, že když dokážu svoje problémy překonat a najdu způsob, jak znovu začít v důchodu, budu umět pomoci lidem se stejnými těžkostmi. V současné společnosti, až příliš zaměřené na výkon, je vyhoření docela časté. Přemíra stresu, což všichni dobře známe, brání správnému fungování mozku a paměti, a může podle mého názoru vést až k demenci. A nemusí to být ani stres z okolí, záleží na našem vnitřním nastavení, jak si ho umíme vytvářet v sobě.

Arteterapie nejlépe pomáhá lidem, kteří tzv. „neumí malovat". Takoví lidé dokáží docela velkou a viditelnou změnu ve svém projevu. Já trochu malovat umím, a tak jsem byla netrpělivá a pro svoje „přeprogramování" jsem si ještě našla doplňující techniku EFT. Zatím se mi spojení obou velmi osvědčuje. V současné době jsem se při přípravě na státnice ponořila do myšlenkových map, což je zase technika trénování paměti. Vše souvisí se vším.

Kromě arteterapie se tedy zabýváte také trénováním paměti. Co si pod tím můžeme představit?
Písek nabízí zdarma kvalitní trénování paměti pro seniory v pečovatelském domě na nábřeží, je o ně velký zájem. Máme tu množství aktivních seniorů, kteří se starají o svoje mentální i fyzické zdraví, navštěvují Univerzitu třetího věku, chodí cvičit nebo tančit. Myslím, že by si zasloužili nějaké komunitní centrum, větší prostory, kde by se scházeli, ale ne tak, že budou odděleni od ostatního života. Bude nás přibývat, nás v důchodovém věku, a záleží na tom, jak budeme aktivní a zapojení do veřejného života. Měli bychom asi více nabízet, než čekat, co dostaneme. Ve světě se například prosazuje dobrovolnická činnost seniorů, kteří navštěvují školy a v družině pomáhají s doučováním žáků.

Pod trénováním paměti si nepředstavujte nějaké zkoušení z vědomostí, návrat do školy… je to spíše seznámení s našim mozkem, abychom se naučili ho lépe používat. Také bychom to neměli nechávat až na ten důchod. V důchodu se teprve ukáže, jak jsme se o něj starali celý život. Tady platí to známé- co nepoužíváš, ztratíš – ale také- nikdy není pozdě. Už je vědecky dokázáno, že nové mozkové buňky se nám mohou tvořit až do posledního dne našeho života. Paměť nesídlí v jednom místě mozkové tkáně, je to vlastně takový prostorový vzorec, který se rozsvěcuje v naší hlavě. A jak je ten vzorec bohatě utvářený a vzájemně propojený, záleží na tom, jak si tam vytváříme a stavíme jednotlivá spojení. Děláme-li věci pořád stejně rutinně (sem patří třeba luštění křížovek), posilujeme pořád jen ty stejné dráhy a nevytváříme nové. Jenže ke konci života se nám už nechce zažívat neúspěch a dělat věci, které nám nejdou. Proto by správný trenér paměti měl umět nabídnout podnětné činnosti takovou formou, aby byla přitažlivá, i když bude obtížná. Zdá se mi, že by bylo zajímavé spojit terapeutické a paměťové metody tak, abychom si bez obav chodili trénovat mozek jako chodíme do tělocvičny trénovat svaly.

Čeká vás období plné změn, jaké máte plány a očekávání?
Plánování a dodržování plánu mi moc nejde. Spíš se snažím používat představy a vizualizace a dělat věci tak, aby mě bavily, a čekám, jak se věci vyvrbí a co život přinese.

Dáša Švecová předává Štafetu Píseckého deníku historičce umění Emilii Blahoutové.