Jak dlouho bydlíte v Písku, co se vám na Písku líbí a co vám tady naopak chybí nebo přebývá?
  

Sice jsem se narodila ve Strakonicích, ale vyrůstala jsem v Písku. Ten jsem – vyjma šestiletého vysokoškolského studia, krátkého pobytu v Paříži a pak takřka šestiletého bydlení na vesnici během mateřské dovolené – vlastně nikdy neopustila a považuji se za Písečáka tělem i duší.
  Písek mám moc ráda, dle mého má své genius loci a pro život s malými dětmi mi přijde ideální. Je tu řeka i lesy, krásné historické centrum, ale hlavně – je to město, kde mám kořeny. Jsou pro mě důležité a uvědomuji si to čím dál víc, jak vyrůstají moje vlastní děti. Potřebuji mít kolem sebe místa svého dětství, uličky, které důvěrně znám, skrytá místa či fasády domů, které se někde ani lety nemění…vzpomínky mých rodičů a prarodičů na Písek jejich mládí. Nedovedu si moc představit, že bych uměla dlouhodobě žít někde jinde. Je mi tu dobře. Jediné, co mi v Písku trochu vadí, je nedostupnost levného bydlení pro rodiny s dětmi. Ale to je obecně problém i dalších měst, nejen Písku. Co mi tady chybí a co přebývá? Odpověď je společná – přebývá mi tu škaredý plavecký bazén pod hradbami, který nemá na tak krásném místě co dělat. Místo něj tam vidím odpočinkovou zelenou plochu, kterých není ve městě nikdy dost. Dala by se podle mého dobře funkčně napojit na řeku. Parčík, piknik, lodičky, koupání, pěší zóna podél řeky pod hradbami až k jezu. Písek by tím ještě víc zkrásněl a ten pověstný „stříbrný vítr" by tu vál o něco víc.

Jak u vás vlastně vzniklo rozhodnutí studovat francouzštinu a dějiny umění?
 

V Písku jsem studovala dvojjazyčné francouzské gymnázium, kde v té době učili belgičtí lektoři a já měla to štěstí, že jsem stihla ještě ty, kteří tady byli od vzniku píseckého bilingního lycea. 
V Písku strávili několik let spolu a brali to víc, než jen odučit a odjet. Založili francouzské divadlo, jezdili s námi na mezinárodní divadelní festivaly, nutili nás hodně číst a psát, vyjadřovat svoje názory, prožívat – spolu s jazykem a francouzskou literaturou jsem přirozeně nasávala i „vůni" a kouzlo frankofonní kultury. 
  Když jsem se pak rozhodovala, co studovat dál, bylo to pro mě celkem jasné. Vybrala jsem si Brno, které jsem trochu znala díky divadlu Husa na provázku a chtěla ho poznat víc. Protože na filozofické fakultě bylo možné studovat francouzskou filologii a literaturu pouze v kombinaci s jiným oborem, vybrala jsem si dějiny umění. Výtvarné umění mi bylo blízké a odjakživa pro mě bylo nejpřirozenější vnímat, prožívat a vyjadřovat se skrz výtvarný projev. Brněnský seminář měl pro mě kouzlo „starého umění", umění v širším kontextu historie Evropy. Když jsem o několik let později začala dějiny umění vyučovat, byla to pro mě příjemná možnost reflexe.

Jak složité pro vás bylo v Písku hledání místa po ukončení studia s ohledem na vaše profesní zaměření? Dá se říci, že jste měla při své konečné volbě štěstí?
  

Po studiu se mi narodil syn, přestěhovali jsme se na malou vesnici a já pracovala doma jako překladatelka a ilustrátorka pro jedno brněnské nakladatelství. Později jsem náhodou, díky inzerátu v regionálním tisku, objevila místo pedagoga dějin umění. Šlo o malý úvazek, který šel dobře skloubit s dojížděním a péčí o malé dítě. Zároveň to byl příjemný návrat k tomu, co jsem vystudovala a měla možnost prohlubovat dál. 
  Po narození dcery jsme se přestěhovali do Písku a já postupem času začala cítit přirozenou potřebu nějak se realizovat, věnovat se tomu, co by mi bylo nejbližší a přirozeně vycházelo z mé záliby ve výtvarném umění, kultuře. Už při studiu jsem coby Písečák se zájmem sledovala proměnu písecké Sladovny v galerijní centrum, byla mi blízká myšlenka centra dětské ilustrace – téma, které mě zajímalo už na škole a končila jsem jím svá studia – a dokázala jsem si představit, že tento krásný historický dům se promění v místo, kde se svět dětské fantazie a obrazovosti, svět příběhů a obrazů, propojí se světem dospělých a bude žít. 
  Když jsem ve Sladovně začala pracovat, uvědomila jsem si, že to tak skutečně je, že nejlépe a nejpřirozeněji fungují věci, které zažívají lidé společně, malí i velcí, momenty, které dovolí lidem setřít hranice a umění, kulturu obecně, vnímat přirozeně. Myslím, že Sladovna tuto cestu dlouho hledala, což je i s ohledem na její prostorovou náročnost logické, a těší mě, když vidím, že „nesešla" z cesty a obrazový svět dětského i dospěláckého světa se jí daří propojovat čím dál víc. Mám z toho radost a vnímám to jako velké štěstí.

Co všechno vlastně zahrnuje práce produkční galerie? Na co se můžeme v nejbližší době těšit?
  

Mým úkolem je „držet" produkci programu, koordinovat, starat se o zajištění výstav a akcí od fáze příprav po finální realizaci, komunikovat s výtvarníky a partnery. Ve spolupráci s marketingovým oddělením zajišťuji měsíční propagaci výstav a akcí a starám se o webové stránky. Částečně se podílím na dramaturgii programové části, zejména v případě doprovodných programů a workshopů. 
  Vzhledem k tomu, že Sladovna má na to, jak velký dům to je, relativně malý realizační tým, je to víc o týmové práci, o projektu, o spolupráci. 
  Nyní připravujeme další interaktivní výstavu s názvem S jídlem si nehrajem, která se realizuje ve spolupráci s Domem umění pro děti Bibiana – Bratislava. Na děti čeká skutečný příběh jídla, který si prožijí na vlastní kůži…tak jako u předchozích výstav Cesta do neznáma, PLAY a Mraveniště je i tato výstava zážitková, řekla bych až „výživná" – s ohledem na téma. Je určena primárně dětem, ale bavit, myslím, bude i náctileté a dospělé, co si rádi hrají a poznávají nové věci. Výstava začíná 23. ledna 2014. Všechny srdečně zvu.

Vím, že máte malé děti. Jak prožíváte přípravy na svátky vánoční? Co si sama přejete nejvíc? 
  

Naše přípravy na vánoční svátky se odehrávají v duchu těšení se na Ježíška, psaní dopisů Ježíškovi včetně pravidelných korektur typu „ještě jsem tam zapomněl napsat tohle …", večerního a víkendového pečení cukroví, podle toho, jak čas dovolí – čtyřletá dcera i sedmiletý syn chtějí pomáhat, takže je veselo. Děti pravidelně nosí ze školy a školky krásné vánoční výrobky, takže výzdobu máme zajištěnou. Těším se, až půjdeme k hajnému pro stromeček, až ho budeme s dětmi zdobit. 
  Vánoce trávíme na chalupě, nejvíc ze všeho si každý rok přeji, abychom se u stromečku sešli všichni zdraví a šťastní, aby nám spolu bylo dobře, a pak také, aby byly konečně bílé Vánoce jako z obrázků Josefa Lady.

Do pokračování štafety si Sylva Kofroňová vybrala Jana Němce, organizátora adventu v Písku.