Vedoucí vychovatel milevského domova mládeže Jindřich Zeman  uspěl v anketě Vynikající pedagog Jihočeského kraje. Porota tak ocenila jeho práci, kterou věnuje mládeži.

„Dlouhodobě dosahuje velmi dobrých výsledků v oblasti tělovýchovy a sportu. Žáky školy připravuje na různé sportovní turnaje a soutěže, na domově mládeže vede sportovní kroužek," píše se v nominačním dopise, který podepsali učitelé ze Střední odborné školy a Středního odborného učiliště Milevsko.

Čtyřiašedesátiletý Jindřich Zeman jako ocenění získal plaketu a poukazy na výběr knih v hodnotě tisíc sedmi set korun.

Jaké knihy jste si vybral?
Poukazy jsem věnoval rodině. Tři jsou po pěti set korunách. Ty využijí naše tři vnoučata, a  jeden za dvě stě korun, který jsem věnoval manželce. Dva vnuci – dvojčata ho dostanou k narozeninám, aby si koupili nějakou sportovní knížku. A vnučce Terezce jsem poukaz už dal ke čtrnáctým narozeninám.

Co pro vás tohle ocenění znamená?
Mám z něho velkou radost. Nevěděl jsem, že mě vedení školy navrhlo. Proto pro mě bylo velké překvapení, že jsem byl vybrán. Na vyhlášení ankety jsem jel spolu s ředitelkou školy Dagmar Švárovou. Bylo to slavnostní a velice příjemné posezení. Práce s mládeží mě stále baví. Je to můj koníček. K práci mám velmi dobré podmínky, které vytvořilo vedení školy.

Dále si vážím pomoci kolegů učitelů při organizování sportovních turnajů a soutěží.
V nominační listině čtu, že máte praxi třicet devět let. Vím, že jste se tu nenarodil. Co vás přivedlo do Milevska?
Přišel jsem sem za hokejem. Jsme tu od roku 1972. V prvopočátku jsem pracoval na montážích jako technik a asi po čtyřech letech jsem přešel na odborné učiliště. Udělal jsem si pedagogické minimum, které je potřeba k vychovatelství, pracoval jako vychovatel a začal jsem se věnovat mládeži u hokeje.

Proč jste se rozhodl, že budete vychovatel?
Protože se mi práce s dětmi líbila a našel jsme v ní plné uplatnění a uspokojení. S dětmi jsem neustále v pohybu.

Vy jste ještě hokejový trenér?
Ano, už zase dělám nábor u ledního hokeje. Trénuji ty nejmenší od pěti do sedmi let.

Jaký je rozdíl věnovat se malým dětem a řekněme puberťákům?
Rozdíl je ten, že ti menší víc poslouchají. Mají větší radost, snaží se.  Tady u těch, jak říkáte puberťáků, si člověk musí ke každému najít cestu, jak s ním hovořit, jak se s ním dohodnout na určitých podmínkách. Tady platí řád domova mládeže, který musí dodržovat, a někdy se jim některé věci nelíbí. Musíme se dohadovat, jak to bude. Musí to být tak, jako je to doma. Táta doma poručí a bude to podle rodinného řádu. Tady je to podle řádu školy.

Jste přísný?
Myslím, že jsem přísný, ale že jsem i kamarádský. To byste se ale musela zeptat studentů.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší je, když se v kolektivu objeví děti, které nemají zábrany a uchylují se ke krádežím. S těmito dětmi je těžké pracovat. Myslím si, že jsme tu v posledních letech  měli každý rok případ, kdy se tu začaly ztrácet věci.

Jak často na domově mládeže jste?
Máme rozdělené služby. Sloužím jednou noční a třikrát týdně odpolední.

Učíte také na učilišti?
Tam mám malý úvazek na tělocvik.

V nominačním dopise je napsáno: „Přesto, že vypadá jak mladík, v září letošního roku oslaví významné životní jubileum – 65 let." Co byste si k narozeninám přál?
Zdraví.

Jak se udržujete v kondici?
Právě touhle prací. Jsem stále v pohybu. Rád si zahraji o tělocviku s klukama fotbálek nebo basket. S malými dětmi musím na ledě bruslit, ukazovat jim jízdu vpřed, přešlapování, brzdění nebo jízdu vzad.