Na první pohled je vidět, že nejste typická písecká rodačka. Jak vnímáte své přijetí místními?
Do Písku jsem přijela rovnou ze své rodné země ze Rwandy na Vánoce před třemi lety. Do té doby jsem neviděla opravdový sníh, lidi chodící v zimních čepicích 
a rukavicích. Možná to bylo
i předvánoční atmosférou, ale místní se na černošku navlečenou v péřové bundě 
a šále docela mile usmívali. Na předvánočním trhu mi jeden prodavač dokonce věnoval svazek jmelí.

Mám asi štěstí, ale za celou dobu, co bydlím v Písku, jsem nezažila jediný incident kvůli svému původu. Naopak se mi zdá, že jsou na úřadech 
a v obchodech lidé ochotnější a snaží se mi často hodně lámanou angličtinou nebo jednoduchou češtinou poradit, když je potřeba.

Trochu se obávám, jak se bude atmosféra u nás ve městě měnit v souvislosti
s děním kolem uprchlíků. Politici ve zprávách cizince vykreslují jako nebezpečný lidský druh, tak doufám, že místní zůstanou přátelští 
i nadále.

Jste matkou malého dítěte. Vnímáte rozdíly ve výchově tady a v Africe?
Ve Rwandě připadá na jednu matku průměrně 4,6 dětí, takže starší děti jsou celkem logicky zvyklé o mladší sourozence se postarat, rodiče by to sami nezvládli, navíc často pracují hodně času na poli, aby děti uživili. Takže starší sourozenci nosí mladší na zádech v šátkách, hrají si 
s nimi venku před domem.

Výchova obecně je volnější než v Evropě. Děti si přes den hrají venku a domů se vrací často na večeři špinavé, ale spokojené. Velký důraz se ve výchově klade na rodinu 
a hodnoty spojené s rodinným životem. V Čechách je výchova sofistikovanější, děti mají od mala možnost učit se v kroužcích cizí jazyky, navštěvovat různé sportovní tréninky, důraz je víc na individuální výkon už od dětství. Myslím, že obojí má své výhody i nevýhody, takže 
s manželem se snažíme pro syna vybrat zlatou střední cestu.

Zbývá vám čas na nějaké zájmy a koníčky?
Momentálně moc ne, většinu času trávím s malým synem, navíc rekonstruujeme dům, takže dovolená na maltě.

Ráda bych ale někdy zkusila jezdit na koních, ve Rwandě vůbec koně nejsou
a připadá mi to jako nádherný sport, uvidíme. Na střední a vysoké škole jsem hrála basketbal, tak třeba se k němu zase časem vrátím, je tu mnohem více možností, jak trávit volný čas než v Africe. A taky k tomu všechny zimní sporty. Pokud bude letos led na Šarláku, tak snad i prvně v životě zkusím brusle.

Jakou máte představu o svém zaměstnání?
Ve Rwandě jsem vystudovala psychologii a půl roku jsem pracovala v tamní nemocnici na psychiatrii, potom jsme se s manželem přestěhovali do Čech. V Evropě zatím nemám uznaný diplom. Psycholog, co nemluví dobře česky, je taky nepraktická kombinace, ale nevadí mi pracovat mimo obor. Nevadila by mi asi žádná manuální práce, tak uvidím, jaké budou možnosti, až budu končit mateřskou dovolenou.

Jaké je vaše oblíbené místo v Písku a proč?
V Písku mám nejraději místo, kde stála Putimská brána, protože mám ráda tu písničku a vždycky, když jdeme kolem, začnu si ji zpívat. Taky mám ráda ostrov a výlety podél řeky na oba směry.

Medailonek: Narodila se roku 1986 ve Rwandě. S manželem, píseckým lékařem, se poznala během práce na rozvojovém projektu v Africe. Poslední tři roky žije v Písku, vychovává ročního syna Antonína.

Marlene Umugiraneza předává štafetu faráři Cyrilu Havlovi.