Ráda by Domov sv. Alžběty pro matku a dítě ve Veselíčku, kde bydlí od dubna, co nejdříve opustila a začala znova.

„Mým přáním je samostatné bydlení. Je mi jedno, zda na vesnici nebo ve městě. Hlavně, abychom měli střechu nad hlavou a byli pohromadě já, manžel a dvě nejmladší děti, ty dvě ostatní už jsou dospělé, je jim dvacet a dvacet jedna. Jeden syn žije v Broumově a druhý v Úpici," říká Vladimíra.

Její manžel pracuje ve vedlejší vesnici a oba shání společné bydlení. I s tím Vladimíře pomáhají pracovnice domova. „Podáváme žádosti a čekáme, jak to dopadne. Je to ale těžké. Jsou Romové, kteří něco pokazí, a ukazuje se na všechny," vysvětluje s tím, že musí bojovat s předsudky většinové společnosti.

Vladimíra pochází z Náchoda a pracovala tam jako učitelka ve školce. „Bývalý manžel si na mě bral úvěry, protože jsem byla pracující. Celou dobu je platil, ale pak mi řekl, že když jsem ho opustila, že přestane platit," vysvětluje a doplňuje, že jí chybí posledních několik splátek a bude mít klid.

Před bývalým manželem, který ji týral, se doslova skrývala v azylových zařízeních. „Hledal nás všude. Pokud jsme nebyli pod utajením, tak se mu to povedlo," vypráví Vladimíra, která strávila nějaký čas například v zařízení v Blansku. „Tam jsem se seznámila s pánem, kterého jsem si vzala a s ním mám tu nejmenší, jsou jí čtyři roky," ukazuje na dceru. „Zatím jsme nesehnali žádné bydlení, tak jsem se s dcerami ocitla v domově ve Veselíčku," dodává.