Trasa nebyla zvolena náhodně, stejnou cestu po Transsibiřské magistrále absolvoval její pradědeček legionář Jan Kouba. O strastiplné cestě krutými sibiřskými podmínkami napsala knihu nazvanou Transsibiřská odysea doplněnou četnými úryvky z deníku Jana Kouby. Přesně ve výroční den ukončení 1. světové války 11. listopadu v přednáškovém sále Prácheňského muzea společně s autorkou a jejím manželem pokřtil knihu pravým ruským čajem jihočeský spisovatel Jiří Hájíček. „Je to zajímavý dokument nejen o cestě přes dva kontinenty, ale také o cestě do nitra každého z nás, abychom si uvědomili, které hodnoty jsou pro náš život důležité,“ poznamenal ke knize Jiří Hájíček.
Jan Kouba, rodák z Pasek u Protivína, narukoval do 1. světové války jako osmnáctiletý. Stejně jako jeho vrstevníci se domníval, že se domů vrátí za několik měsíců. Na rodný grunt se však vrátil až po pěti letech. „Můj pradědeček byl jedním z více než 60 tisíc legionářů, kteří na východní frontě bojovali za nezávislý československý stát. Čeští a slovenští legionáři ovládli Transsibiřskou magistrálu a po uzavření rusko – německého separátního míru znemožnili návrat statisíců německých zajatců na evropská bojiště. Zřejmě tím zkrátili první světovou válku o několik měsíců,“ uvedla Ina Píšová.
Na cestu po stopách legionářů se vydala, stejně jako její pradědeček, původně voják rakousko-uherské armády, potom dezertér a ruský zajatec a později člen formujících se československých legií z Jaroslavského nádraží v Moskvě. V nedalekém Wilkolazu Jan Kouba prožil tak strašlivý válečný zážitek, se kterým se nesvěřil ani kamarádu Setikovskému z Pasek. „Vedl jsem jednu patrolu v lesích a ocitli jsme se v ohni střel dum – dum. Rány z těchto střel byly vesměs smrtelné. Kryl jsem se přitisknut ke stromu. Věděl jsem, že tu není nikdo, kdo by pomohl, budu-li zraněn. Zaslechl jsem volání a nářek. Co dělat? Pokud se pohnu, zastřelí mě.
Vyčkávám. Ráno jsem se vydal směrem, odkud byl slyšet nářek. Na mechu ležel mrtvý rakouský voják. V ráně, do níž by bylo možné schovat pěst, měl nacpaný špinavý kapesník, jak si v posledním tažení chtěl sám pomáhat. Kolem rozházeny lístky polní pošty, pod tělem vylitá krev…,“ svěřil se Jan Kouba jen svému deníku.
Ina Píšová do knihy zařadila i pradědečkovy zápisy přímo ze Sibiře, kde se legionáři potýkali s teplotou pod mínus 40 stupňů stupňů.
Jan viděl své legionářské bratry nejen umírat v bitvách, ale také pohřbíval zohavená těla těch, které umučili bolševici. Přesto se nikdy nesnížil ke stejnému chování. „Zachovat si zdravý rozum tváří v tvář válečným běsům byl možná ten nejtěžší úkol, jaký před Janem a jeho bratry ležel. Uchránit svoji duši, svoji lidskost. Jenže jak? Vždyť anabáze trvala spoustu let a bojových střetů s bolševiky, často nejen přestřelek, ale útoků na bodák, prožili vojáci nepočítatelně. Dlouho mi nedocházelo, že odpověď na tuto otázku je celou dobu přede mnou. Že tou odpovědí je sám deník,“ poznamenala Ina Píšová. Je překvapivé, jaké množství zápisů věnoval Jan činnostem, které s válkou vůbec nesouvisely. Píše například o slavení svátku sv. Václava v táboře v Berezani, šachových turnajích, sokolské slavnosti v Mandžusku nebo zakládání rotní kapely.
Z deníku by čtenář nabyl dojmu, že anabáze byla vlastně docela zábavná ozdravovna. „Opak je pravdou. Jan tyto činnosti zaznamenával ne proto, že by byly příznačné, ale protože byly vzácné. Protože dávaly zapomenout na násilí a zvěrstva válečné fronty,“ poznamenává Ina Píšová. Strastiplná cesta Jana Kouby a dalších legionářů skončila ve Vladivostoku. Domů se dostával přes Tichý oceán a Kanadu, 3. srpna 1920 vystoupil na nádraží v Protivíně a vydal se pěšky do rodných Pasek. Přivezl si domů deník, vyřezávané šachy a legionářská vyznamenání. Za druhé světové války vše zakopal na zahradě, aby tyto poklady ochránil před německými fašisty.
Cesta jeho pravnučky po Transsibiřské magistrále končila na mořském hřbitově u pomníku čs. legionářů ve Vladivostoku, jediném dochovaném ze tří stovek hrobů československých legionářů. Cesta po napříč dvěma kontinenty nebyla jiná, než dalších československých kluků, kteří vstoupili do ruských legií. Ale pro jednu jihočeskou rodinu změnila úplně všechno.
„Dala nám velký příběh, možnost přemýšlet o sobě jako o rodině statečného muže s rovnou páteří. Takovou zvláštní ne úplně zaslouženou hrdost, jako by část Janovy odvahy byla i v nás. Existence jeho deníku se tak stala jakýmisi sebenaplňujícím proroctvím, které přetrvávalo v naší rodině i o tři generace později,“ uzavírá své vyprávění Ina Píšová.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditPo stopách československých legií v Rusku
Písek - Na cestu dlouhou 9288 kilometrů z Moskvy do Vladivostoku se v loňském roce vydala písecká rodačka, profesorka české literatury Karlovy univerzity, Ina Píšová společně s manželem Petrem.
Kliknutím zvětšíte
Křest knihy Iny Píšové
|
Foto: Deník / Libuše Kolářová