Jak název rubriky Štafeta napovídá, ti, kteří se v ní objevují, si otázky předávají jako štafetový kolík. Na otázky dnes odpovídá romský student Michal Mižigár z Písku.

Jste Písečák? Jaké máte vzpomínky na dětství v tomto městě?


Jsem z Písku a jsem rád, že jsem se narodil v tak krásném městě. Když přijíždím do Písku a vidím jen věž Děkanského kostela, v duchu si říkám, jsem doma… Vzpomínky na dětství v tomto městě jsou krásné.



Setkal jste se už v dětství s rasovými předsudky svých stejně starých spolužáků? Jak jste se s nimi vyrovnal?


S rasovým předsudkem jsem se setkal již ve školce. První den mě děti mezi sebe přijaly pěkně. Druhý den, když jsem  si chtěl hrát s dětmi, mi jeden chlapec pověděl, že mu maminka zakázala hrát si s cikánem. To byla moje první zkušenost. Samozřejmě jsem nevěděl, co to cikán je, a bylo mi to líto. Moc jsem to ale neřešil. Po letech jsem si uvědomil, že ono to dítě by to samo ani neřeklo, ale děti jsou učeny svými rodiči, kteří je silně ovlivňují.
  Na základní škole na prvním stupni jsem to vůbec nemusel řešit. Potom jsem nastoupil na jinou školu, kde jsem měl chodit do 6. třídy. To už bývá takový věk, kde se objevuje i šikana .  A já „vlezl" do cizího kolektivu, kde mi dost dávali najevo, kdo jsem. Mohu říci, že jim to ani nezazlívám a jsou to oni, kdo mi dali podnět na sobě pracovat a ukazovat, že všichni Romové nejsou stejní.

Základní škola pro vás jako neslyšícího musela být hodně obtížná. Jak jste ke svému handicapu přišel?


O tom, že neslyším, jsme nikdo z naší rodiny do mých pěti let nevěděli. Všimla si toho paní učitelka ve školce. Rodiče jí nevěřili a urazilo je její tvrzení. Když jsme ale  přišli s rodiči k lékaři, výsledky audiogramu učitelčino tvrzení potvrdily.   Problémy měli rodiče s tím sehnat  pro mě základní školu, která by přijala handicapovaného. Naštěstí v té době existovala základní škola Jana Amose Komenského, kde jsem byl přijat milou paní zástupkyní Texlerovou.
  První léta byla pro mě těžká, nezvládal jsem psaní diktátů. Až později to šlo díky mikroportu zapůjčenému ze Speciálně pedagogického centra v Českých Budějovicích. Jeden přístroj nosil učitel s přívěsným mikrofonem a já měl ten přístroj na sobě s indukční smyčkou. Pak už bylo vše lepší.

Studujete nyní třetím rokem Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Co bylo pro vás rozhodující, že jste se rozhodl získat nejprve středoškolské a nyní i vysokoškolské vzdělání? Kdo vám nejvíce pomohl?


Na střední školu jsem se rozhodl jít po tom, co jsem psal do školního časopisu Enyky Benyky na základní škole E. Beneše, také na to mělo vliv občanské sdružení Naděje, kam jsem docházel jako do nízkoprahového zařízení na volnočasové aktivity. Na střední školu mi hodně pomohl Petr Hladík z Naděje, který mě na přijímací zkoušky nepřipravil jen s matematikou, ale dodával mi sebedůvěru. Pro mě bylo nepředstavitelné, že bych mohl studovat vysokou školu. Já to pořád říkám, mně Bůh poslal do cesty lidi, kteří mi pomohli. Přijetím na střední školu jsem si začal více věřit. Potom jsem absolvoval výcvik o laedershipu ve Spojených státech a tam jsem se mnoho naučil, hlavně nebát se říci, co si myslím. Potom při spolupráci s občanským sdružením Miret, které založila Ida Kelarova, jsem si více uvědomoval, že chci jít na vysokou školu a Romové potřebují vysokoškoláky.

Máte i nyní problémy se spoluobčany kvůli svému původu?
Jsem rád, že mohu říci na rozdíl od svých příbuzných či známých, že zde žádné problémy se spoluobčany  nemám. Ano narazím na člověka, kterému se nebudu líbit, ale to neznamená, že všichni Češi jsou rasisté. Doma je to dobré, protože jste ve svém prostředí.

Například když jsem se přistěhoval do Prahy, do města, kde mě nikdo nezná, byl jsem s tím konfrontován každý den a bylo jedno kde, jestli v obchodě  či tramvaji.

Kde vidíte hlavní příčiny napětí, které vládne mezi Romy a majoritní společností? Myslíte, že se situace zlepšuje, nebo spíše zhoršuje?

Hlavní příčiny vidím mezi Romy i mezi ostatní společností. Děsí mě, že zde žije mnoho lidí, kteří si neumí udělat svůj vlastní názor a opírají se o to, že jedna paní povídala… Největší podíl na tom má současná situace a média. Lidé si myslí, že Romové berou hodně peněz na sociálních dávkách a přitom nikdo si to pořádně nezjistí. Neznamená to, že když uvidí ústřižek šeku na sociální síti Facebook, že to berou všichni Romové. Já doopravdy mohu říci, že v dnešní době Romové přežívají a tu sociální dávku zadarmo nemají, musejí si ji odpracovat.
Stále zde existuje systém kolektivní viny. Kolikrát jsem musel lidem říkat, jestli se nestydí za Jiřího Kajínka, který je Čech jako oni, a oni mi říkali, proč by se za něj styděli, když ho neznají. Odpověděl jsem jim, že taky neznám lidi ze severních Čech a nemusím za to pykat a s každým o tom hovořit.
Velký problém je tady ten, že Romové jsou demotivováni a přestali věřit. Majoritní společnost myslí, že ví o Romech všechno, ale nevědí vůbec nic a smutné je to, že ani vědět nechtějí. Vůbec si třeba neuvědomují, že v Čechách žijí různé skupiny Romů, které se od sebe liší nejen tradicemi, ale i jazykem, ale oni je hodí všechny do jednoho pytle.

Proč je mezi Romy tak malý zájem o vzdělání, když potom bez kvalifikace obtížně hledají práci?
Nejdříve je třeba si ujasnit, co si Romové představují pod pojmem vzdělání v rámci jejich kultury? Pro Romy až do minulého století bylo vzdělání toto: chlapec musel umět hrát na hudební nástroje, pokud pocházel z hudebnické rodiny a pomáhat otci při práci a zároveň už i vést rodinu v případě, že otec zemřel.
Dívka již ve třinácti letech měla být schopna postarat se o své mladší sourozence, domácnost a zvládnout práce, jako je praní atd., protože Romky dříve pracovaly u sedláků celé dny a mzdou jim bylo jídlo, nikoliv peníze.

Zde vidíme, že vzdělání Romů se od ostatních výrazně liší, a to proto, že jejich postavení v dějinách nikdy nebylo dobré. Romové se pořád museli skrývat, prchat před pogromy a děti se musely naučit přežít.
Dnes je to ale o něčem jiném, i když mnoho tradičních romských rodin dbá na to, aby dívky v dospívání zvládaly potřebné práce. Dnes je to o tom, že Romům  naprosto chybí motivace.   Přestali věřit, že by jejich dítě mohlo vystudovat. Nechtějí se pouštět na tu cestu, jak já říkám, při níž musejí pořád dokazovat, že všichni Romové nejsou stejní a oni nejsou žádné výjimky, ale normální lidé. Romové raději ani ten okruh „svých" neopustí a bohužel zůstává vše, jak je.

Když se nyní s odstupem času díváte na to, že obyvatelé Písku odmítli stavbu komunitního centra na sídlišti Portyč, jak to hodnotíte?

Pořád si říkám, že je to veliká škoda, protože s těmi mladými je třeba pracovat. Já jsem se zastával komunitního centra, protože věřím tomu, že práce s lidmi má smysl. Nešlo mi o to stát se mluvčím Romů, jak si mnozí neromové mysleli. Dělal jsem to, čemu jsem věřil. Uvedu příklady.
S občanským sdružením Miret a Idou Kelarovou jsme schopni pracovat s romskými dětmi, které si neuměly ani stoupnout na pódium a  potom vystupovaly i v parlamentu. Nebo pěvecký sbor Čhavorenge (doslovný překlad Dětem), což je jeden   z největších projektů občanského sdružení Miret,  má členy i z vyloučených lokalit z Brna, Ostravy, Valašského Meziříčí a Vsetína a také        z několika slovenských osad, kteří reprezentovali Romy na Menuhin Festivalu ve Švýcarsku, což je jeden z nejprestižnějších festivalů v Evropě.
Co je ale nejlepší, že právě spolupracujeme tam i se starší mládeží a ti pocítili, jak je vzdělání a angličitna potřebná, začali na sobě pracovat. Jeden z nich se stal pedagogickým asistentem a druhý si uvědomil, že si chce dodělat středoškolské vzdělání.
Uvedl jsem jen tyto dva případy, aby si čtenáři všimli, že taková práce má vážně silný efekt. Samozřejmě že děti z občanského sdružení Miret studují konzervatoře, HAMU, ale i na Karlově univerzitě a učí se na různých učebních oborech. Je důležité, aby se Romové studující na univerzitách a středních školách hlásili k Romům, aby ti měli vzory. Je velkým problémem, že se studenti pod tlakem médií stydí a že jsou Romové, zapírají.

Při studiu na Filozofické fakultě UK se hodně věnujete situaci Romů na východním Slovensku. Proč zrovna tam? Jak tam Romové žijí? Mají vůbec naději na zlepšení situace?

Jestli mi dovolíte, rád bych to uvedl na pravou míru. Nemohu o sobě uvést, že se věnuji situaci Romů na východním Slovensku, to bych na tom musel ještě hodně pracovat. Na východní Slovensko jsem jezdil v rámci projektů občanského sdružení  Miret. Například tam točíme etnologický film. Dali jsme dětem v osadě videokamery a oni točí osadu a já překládám režisérovi z Rakouska z angličtiny do romštiny a zpět, či se účastním různých lingvistických výzkumů.

Měl bych říci, že jestli by někdo chtěl vidět Afriku nebo Indii a nemá na to finance, nemusí mít, stačí se jet podívat na východní Slovensko. Romové tam žijí v katastrofálních podmínkách. Nechtěl jsem tomu věřit, že ještě ve 21. století existují chýšky bez vody a elektřiny.

Situace se lepší jen velice pomalu, třeba v jedné vsi jsem slyšel, že dostali dotace. Romové budou mít byty. Obce jim dodají stavební materiály a Romové si je zadarmo odpracují – postaví. Což je úplně super.

Také se hodně mluví o romském gymnáziu v Kremnici, kam dojíždějí na internát romské děti z osad a kde studují.
Těch problémů na Slovensku je mnoho,  počínaje špatnými vztahy s majoritou až po životní podmínky. Problém je ten, že v Evropské unii a všude jsou finance na integraci a podobně, ale ty peníze  se nedostanou k řešení romské otázky. Skončí v kapsách úředníků,  a to samozřejmě není jen na Slovensku.

Jaké máte plány do budoucna?
Chtěl bych vystudovat a rád bych se dál vzdělával. Plánovat nic nemusím, protože je zde kolem všude hodně práce hlavně s romskými dětmi. A osobní plány?  Být šťastný, procestovat svět a podívat se třeba do Indie.