Čím jste chtěl být jako dítě?
Celou základní školu jsem tvrdil, že budu zedníkem nebo řidičem autobusu. To první proto, že jím chtěl být můj kamarád, to druhé proto, že jím byl můj strýc a já s ním mohl z protekce jezdit na prvním sedadle. Se studiem jsem moc nepočítal, protože mi učitelé dávali najevo, že jako věřící a pravidelný účastník hodin náboženství nemám na něco takového vůbec pomýšlet. Nakonec přišel rok 1989 a já odešel studovat Střední zemědělskou školu v Telči. Od první chvíle jsem však věděl, že to není můj šálek kávy, i když jsem k zemědělství měl vztah z domova. Mým velkým koníčkem odmala byl zeměpis, a tak jsem snil o práci, která by s tím nějak souvisela. Před maturitou přišla nabídka právě od učitele zeměpisu na práci v jeho cestovní kanceláři. Ale v té době už se v mém mladém srdci ozýval velmi silný hlas, který jsem ze začátku ignoroval, ale postupně mu víc a víc naslouchal a rozhodl se pro kněžství…

Napadlo vás někdy praštit s tím, co děláte?
Dobrá otázka. Jsem knězem 13 let. A je to podobné jako v manželství. Po několika letech manželé vědí, že už to není ta první láska. Ztratí iluze o sobě i o druhém. Plány, které měli, a předsevzetí, která činili, vzali za své. Jsou unavení a někdy naštvaní. Ale bohudíky, že to tak je. Život člověka nemůže být postaven na iluzích. Platí to o manželství, o kněžství i o vztazích ve společnosti vůbec. Naivní člověk si nasadí růžové brýle a dělá, že problémy nejsou. Zbabělý člověk před problémy uteče. Praští s tím. Rozumný člověk se snaží problémům postavit, denně odpouštět, komunikovat, budovat… Velmi si vážím chvil, kdy mohu být jako kněz přítomen při žehnání manželům, třeba při výročí zlaté svatby. Nikdy mi to nedá, abych se jich nezeptal na to, jakých bylo těch 50 let. Většinou si povzdechnou a nezastírají těžkosti a problémy, kterými spolu prošli, ale také svědčí o síle lásky, odpuštění a ochotě k novým začátkům, které jim pomohli nejen přežít, ale prožít celý život ve věrnosti a dozrát. Tak to vidím i na starých kněžích. Rád jim naslouchám. To, že dozráli v kněžské osobnosti, je zásluhou toho, že zůstali věrní i v těžkostech a problémech, kterými museli v životě projít. Nezahořkli, dozráli, vnitřně zkrásněli… Po 13 letech nemám iluze o sobě, o církvi, o lidech. Bylo to 13 let hezkých i těžkých. Naplněných radostí ze služby lidem i únavou a frustrací. Naplněných setkáním s lidmi v různých a někdy velmi těžkých životních situacích. Naplněných setkáním s lidmi, kteří si cenili mé služby, i s lidmi, kteří mnou opovrhovali a byli plni zloby a předsudků. Všichni tito lidé mě něčím obohatili. Minimálně do smrti tedy počítám s tím, že zůstanu kněžství věrný.

Co vás dokáže namíchnout a co vás zaručeně pobaví?
Jsem alergický na to, když někdo chodí pozdě. Je to projev lenosti. Buď si nedovedu uspořádat čas, nebo priority. Je to projev nespolehlivosti. Ukazuji tím, že se na mě nedá spolehnout. Jsem flink. Je to projev neúcty k druhému člověku. Někdo na mě čeká. Těší se na mě. Věnuje mi čas. A já přijdu pozdě. Tím tomu člověku něco říkám o svém vztahu k němu. Když jsem v jedné farnosti připravoval mladé na přijetí svátosti biřmování, neustále mě vytáčeli pozdními příchody na schůzky. Postupně se to začalo lepšit. Nastal den D. Měla být slavnostní mše svatá s udílením této svátosti křesťanské dospělosti. Mše se měl účastnit i představený církve. Ten si přál přede mší s biřmovanci promluvit. Namítal jsem, že je to poměrně časná hodina. Trval na tom. Nabádal jsem tedy mladé, aby přišli včas. Mladí mi udělali obrovskou radost. Do jednoho skutečně přišli ve stanovenou hodinu. Představený církve přijel o půl hodiny pozdě. Štve mě každá lidská neomalenost a netaktnost. Když si kuřák zapálí v restauraci a nebere ohled na nekuřáky… Když někdo sedne do autobusu, vytáhne mobil a ostatní musí celou cestu poslouchat jeho rozumy… Když někomu něco vadí, ale nemá dost odvahy to druhému říci do očí a jde za roh, kde pomlouvá a dělá ramena…Bylo by toho asi více, ale zároveň jsou to také věci, které mě učí sebeovládání, lásce, odpuštění a trpělivosti vůči druhému a vlastnímu sebezpytování. A to je cenné. Co mě pobaví? Dobrý a inteligentní humor pana Svěráka. Děti a jejich bezprostřednost. Vlastní blbost. Zasmát se jí osvobozuje… Někdy také telefonní rozhovory. Už se mi několikrát stalo, že jsem zvedl mobil a říkám: „Dobrý den, farní úřad…" a na druhém konci se ozve: „Ježišmaria, já se spletla…" A já pokračuji: „Jo, asi máte špatné číslo. Tady jenom farář…"

Jaká je vaše oblíbená kniha a váš oblíbený film?
„Doležale, vy už zase čtete?" to byla častá věta našeho matikáře na střední škole, když mi zabavoval již druhou knihu a já vytáhl třetí. Čtu v podstatě odmala. Nemám žádnou oblíbenou, ale rád čtu historické romány, cestopisy, knihy o horách, historii, duchovní literaturu. Stejně je to s filmem. Kromě sportovních pořadů mám rád detektivky, historické filmy, dokumenty.

Jak relaxujete ve volném čase?
Snažím si uchovat jeden volný den v týdnu – pondělí. S jedním kolegou knězem se věnujeme našim společným zálibám. Hodně sportuji: plavání, cvičení, volejbal, lyžování. Dovolenou pak většinou trávím v rakouských Alpách, ale rád zajedu i na Šumavu. Člověk je tělo a duše, a tak se snažím o rovnováhu, aby ani jedna část mého lidství nestrádala. Snažím se o pravidelný duchovní život a jedenkrát za rok trávím týden v tichu některého kláštera, kde dobíjím baterie na celý rok…

Jste rok v Písku. Jak se vám líbí město, jak se vám tady žije a už jste poznal písecké hospody?
Mám velmi rád jižní Čechy. Dlouhou dobu jsem žil na Dačicku, pak na Třeboňsku a nyní se mým domovem stal Písek. Předtím jsem zde byl asi jednou a několikrát jsem projížděl po obchvatu. Písek mě mile překvapil. Město má osobitou atmosféru, kouzlo. Může být hrdé na svou historii, památky, kulturní život. Hezky se mi tu žije. Jezdí ke mně také spousta návštěv. Hodně rodin s malými dětmi. Jsou nadšené z toho, jaké možnosti pro ně město nabízí, a rády se sem vracejí. To se pak dmu pýchou. I když je vždy co zlepšovat. Některá zákoutí města rozhodně dobrou vizitku nedělají. Musím také vyzdvihnout spolupráci radnice s farností, zvláště na poli kultury a péči o kulturní bohatství.

Do hospod moc nechodím. Občas vyrazím se džbánem pro pivo, když přijede návštěva. Když už vyrazím na večeři do restaurace, většinou se otočím ve dveřích ve chvíli, kdy mě ovane zápach cigaret či přivítá nepříjemný číšník. Ale musím říci, že jsem objevil pár zajímavých podniků, kde mají odvahu „jít proti proudu" a k milé obsluze přidají i dobré jídlo. Tam se rád vracím a rád je doporučím.
Příště bude odpovídat polárník Jaroslav Pavlíček.