Jste divadelní i filmovou herečkou. Dá se říct, co z toho je vám bližší, co máte víc ráda?
To se říct nedá. Jisté je, že člověk by nebyl tak zkušený, kdyby neprošel divadelní praxí. Ta je hodně důležitá. Oboje mám ale ráda.

Kterou svou roli považujete za zásadní?
Určitě učitelku ve filmu Sněženky a machři, aniž si to člověk tehdy uvědomil. Hodně mi daly také pohádky 
a například Vyprávěj mě provázelo pět let a bylo pro mě ohromně důležité. Teď jsou pro mě důležité i poslední role, které mám na jevišti. Jsou už trochu z jiného ranku. Je to třeba Kvartet, hra 
z domova důchodců pro přestárlé operní pěvce, který jsme hráli i tady v Písku.

A z poslední doby také představení Bosé nohy v parku, které jsou spíše známé jako film s Robertem Redfordem a Jane Fondovou. Ústřední pár hraje Anička Linhartová s Radúzem Máchou a já s Rudou Hrušínským jsme ti dva starší. Obě hry mě opravdu baví.

Byla naopak role, se kterou jste měla problém nebo ji dokonce odmítla? Proč?
Těch rolí bylo víc. Je to jednoduché. Buď postavě porozumím a někde ji v sobě najdu, zkrátka vím, jak na to… Anebo vím rovnou, že bych nedokázala být dost přesvědčivá, a pak ji raději odmítnu. Někdy se bohužel také stalo, že roli nešlo přijmout z časových důvodů.

Získala jste ceny TýTý. Co pro vás takové ocenění znamená?
Ohromně mě to potěšilo, samozřejmě. Popravdě mě ani nenapadlo, že si mě lidé tak všimnou. Nepřijdu si jako objekt pro ceny, hodně mě to překvapilo. Zrcátka mám vystavená v ložnici, a když usínám, tak se v nich vidím. A těší mě o to víc, že je to cena od diváků.

Letos jste oslavila kulaté narozeniny. Vnímáte to jako jakýsi milník?
Na milníky jsem nikdy moc nehrála, ale pravda je, že ,,šedesátku" vám všichni tak dlouho dopředu připomínají a tak dlouho se na ni ptají, až vás k tomu donutí. Takže ano, je to milník. Už jsem to ale vstřebala a nijak se tím netrápím. Zatím bych nevrátila ani jeden rok, co jsem prožila, zpátky.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Asi mé dvě dcery, že jsou spokojené. Také to, že se na sebe můžu podívat do zrcadla, a to nemyslím, co se týče vzhledu, ale že se za sebe nemusím stydět. Úspěch je také to, že můžu dělat, co mě baví, a že se tím uživím.

Podporujete také charitu. Jste patronkou projektu Mamma help a sdružení Luka. Co vás
k tomu přivedlo?
Když člověk dosáhne určitého věku a všichni kolem něj jsou relativně zdraví, začne mít pocit, že by to měl začít nějak splácet. A když mohu svým jménem nějak pomoci, snažím se o to. Ženy 
z Mamma helpu si mě vybraly a já moc ráda souhlasila. Jedná se o linku, kde u telefonů sedí ženy, které si prošly rakovinou prsu a pomáhají svými zkušenostmi ženám se stejnou diagnózou. Volají tam ale třeba i muži, kterým se vrátila manželka 
z vyšetření a oni nevědí, jak nemocné pomáhat. Jednou týdně zde odpovídá i lékař nebo psycholog. Je to zkrátka věc, která má podle mě smysl, proto ji podporuji.
Luka je takový uzavřený projekt, v rámci kterého se přestavěla stará škola na zařízení, kam na omezenou dobu mohou jet rodiče s autistickým dítětem třeba na dovolenou, dělají se tady tábory a podobně.

Velkou část svého života nyní trávíte v Písku. Prozraďte nám, jaký vztah k tomuto městu máte?
Písek se mi prolíná celým životem. U nás v rodině, když se řeklo prázdniny, tak se vždycky jelo do jižních Čech. Nejdřív jsme jezdili do Plané nad Lužnicí do chatky. Po čase se rodiče začali poohlížet po vlastní chatě, a ještě když jsem byla malá, koupili chatu v Červené nad Vltavou. Tam jsme jezdili nejen každé léto, ale i na víkendy. Tehdy se ještě o sobotách běžně pracovalo, takže jsme přijeli třeba v sobotu večer a v neděli odpoledne zase zpátky. Obzvlášť v zimě to byla celkem zábava, když jsme přijeli do vymrzlé chaty a druhý den hned odjížděli.

V roce 1973 v Písku natáčel Karel Kachyňa film Láska, kde jsem hrála, poprvé se 
v něm objevil i Olda Kaiser. Všichni jsme tehdy bydleli skoro celé prázdniny v hotelu Otava, bylo tu moc hezky. Také jsem sem často jezdila na Šrámkův Písek.

A nakonec jsem se do Písku i vdala. Vlastně jsem se přímo tady vdávala. Takže teď v Písku z poloviny bydlím. Je to moc hezké město, které k mému životu neodmyslitelně patří a celý život mě i provází. Písek má úžasnou atmosféru, malebnou řeku Otavu se splavem, Kamenným mostem a krásné lesy kolem.

Máte v Písku svá oblíbená místa?
Když přijedu, mizíme do lesa, tam jsem nejraději. Na procházkách si tu užívám klidu, často vyrážíme na procházky na Živec, na Křižatka, podél lesa až do Semic, krásné je i okolí, třeba Čížová se svým kostelíkem.

Kousek od Písku – v Milevsku – jsme zažili letos 
v létě i mimořádný hudební zážitek. S manželem jsme tu byli na úžasném koncertě slavného Glena Hansarda 
a píseckého rodáka Jiřího Smrže. Myslím, že i Glen Hansard musel poznat, že je 
v jižních Čechách moc hezky.

Blíží se Vánoce. Jak je trávíte?
Vánoce jsou pro mě především o tom, že jsme celá rodina pohromadě. Snažím se je strávit v klidu a pohodě. Možná je to i tím, že momentálně nemáme u stromečku žádné malé dítě, tak je to trochu o něčem jiném než o dárcích.

Těšíte se, až budou mít dcery děti a užijete si zase Vánoce 
s dětmi u stromečku?
Samozřejmě se těším, až budou mít dcery děti a já se budu snažit být babičkou na sto procent.

Jste spíš ten typ, co raději dárky dává, nebo dostává?
Já raději obdarovávám. Když dostanu dárek, bojím se, abych patřičně projevila radost, abych toho člověka neurazila. Raději tedy dárky dávám.

A raději předem vyzjistíte, co si kdo přeje, nebo se snažíte dělat překvapení?
My to máme ještě o to těžší, že jedna dcera se narodila 
15. prosince a druhá 17. ledna a od dětství se dbalo na to, aby se nezkumulovaly narozeniny s Ježíškem dohromady. Radím se, co by asi tak chtěly, a tím vyřeším narozeniny. Ježíškem se snažím překvapit, protože si myslím, že pod stromečkem má být překvapení.

Pečete cukroví a děláte adventní věnec?
Adventní věnec nedělám, ale dostávám ho každý rok 
od své nevlastní dcery Báry 
z Písku, která dělá nádherné věnce. Co se týče pečení cukroví, tak jsme za dlouhé roky vyselektovali v rodině čtyři druhy, které mají největší úspěch, a ty dělám. Rohlíčky děláme z vlašských ořechů. Oblíbené jsou také sušené švestky namočené v alkoholu, do kterých se vloží mandle a namočí se v čokoládě. Nejvíc se toho stejně sní, když se to peče.