Vyměnil jste Prahu za Písek. Je pro vás stále Písek příjemným místem k žití?
Prahu mám rád, užil jsem si jí dost, ale je pro mě moc hektická. Být tam, lépe bych si ji prohlížel. Mnoho míst jsem opomenul a teď mě to mrzí. Ano, Písek je pro mě nejlepším místem k žití, ale užil jsem si i vesnic – Putimi a Myšence, a ty byly (a lidé v nich) také fajn a moc na to vzpomínám.

Otázka sama vede k úvaze na téma velkoměsto – maloměsto – vesnice či venkov vůbec. A teď nemyslím zrovna naše souřadnice. Nemyslím si, že soustřeďování života do megapolí s desítkami milionů obyvatel je zdravý jev. Jak sociologicky, tak organizačně, ekologicky a podobně. Mám pocit, že v případě nějaké možná i banální katastrofy či krize se tyto kolosy zřítí tak říkajíc vlastní vahou. Stačí vypnout proud či zavřít vodu. Člověk je produkt přírody, ale mnohý ten velkoměstský už v ní neumí žít. Nebo ji dokonce ani nezná. Přičemž neříkám, že je to zrovna jeho vina.

Během vaší tvůrčí činnosti jste poznal řadu osobností. Na které nejvíc vzpomínáte?
Já vzpomenu na ty, co už tady s námi nejsou a jichž si nemohu užít jako rodiny či přátel, co mi dosud ten život dělají moc prima. Také nevím, co by mohlo být důležitějšího než tato setkání a tyto vztahy (jak současné, tak ty bohužel už memoárové). Nostalgii se nevyhnu, ale nechci být patetický, ohledně hodnocení.

Prostě bez těch lidí, které budu jmenovat, by to nebylo zdaleka tak pamětihodné a dobré.

A osobnosti? Kde jsou na to nějaké váhy? Samozřejmě, režisér Karel Kachyňa byl v mnoha směrech naprosto mimořádnou osobností a jestli si nějak představuji elity národa, tak bych jmenoval právě jeho. Mít možnost více než 35 let se s ním setkávat a pracovat, co víc bych od sudiček mohl chtít. Ale dostal jsem přece jen i bonus. Třeba Karla Vejříka, kterého znám od 14 let jako studenta z Čimelic, úspěšného produkčního z Barrandova a pak i ředitele tamtéž. A nejde o jeho posty profesní, naše přátelství bylo nezištné a zážitky třeba kolem vesnického fotbalu v Semicích boží.

Nedávno odešel bohužel mezi své nebeské jezdce Jirka Bednář, kdysi herec, později dramaturg České televize a kolega z píseckých filmových škol. Více takových přátel však bylo různých „obyčejných" profesí a povolání. A nechť mi všichni odpustí, že za ně jmenuji třeba jen putimského rodáka Josefa Klímu, legendárního „umělce života" Jiřího „Číču" Němce nebo barrandovského osvětlovače, píseckého rodáka Jardu Barocha. A když už jde o rodáky, měl jsem možnost pracovat na dvou filmech režiséra Václava Kršky, což si tehdy pro jeho lidské kvality přál téměř každý český filmař.

Poznal jsem samozřejmě díky filmu hodně takzvaných celebrit. Mezi nimi lidi kvalitní, pozoruhodné, špičky ve svých profesích, osoby slavné a populární. U těch posledně jmenovaných mnohdy i jejich odvrácenou tvář či druhou stranu mince, a proto na mě staniolové pozlátko jejich mediálních životů nikterak pozitivně nefunguje.

Které ze scénářů, které máte v šuplíku, byste rád viděl na plátně?
Šuplík naštěstí není mé bohaté téma. Ne že by tam vůbec nic nebylo. Pár kousků rozhodně po zásluze. A rozhodně tři, které by snad mohly mít lepší osud. Dva proto, že dokonce dostaly ceny – rozhodně to tedy nebylo pro nekvalitu a je mi to dost líto. Třetí dokonce dostal grant Fondu české kinematografie a tento případ mě mrzí i z toho důvodu, že je to scénář, ve kterém byla role pro mého přítele Petra Bruknera. Přál jsem si, abychom byli někdy společně na titulcích, jako jsme seděli kdysi jako školáci na „Husovce" v jedné lavici, ale asi se mi to bohužel nevyplní.

Dnes i ve filmu o všem rozhodují peníze a těch se jaksi nedostává. A teď už víc jako divák podotknu, že pokud se najdou, tak to asi nebývají vždy dobré investice. A tak zaplať Bůh, že třeba Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou už existují a jsou to krásné filmy, jak se mnou jistě bude většina Písečáků souhlasit.

Příště bude ve Štafetě Píseckého deníku odpovídat choreograf Ladislav Beran ml.