Název pochází z časů, kdy vlci ještě v hojném počtu sídlívali ve zdejších hlubokých hvozdech a byli postrachem vesničanů. To bylo ovšem ještě dávno předtím, než byl zastřelen poslední šumavský vlk.

Tuto událost připomíná pamětní kámen na místě, kde byl 2. prosince 1874 uloven. Je na Světlé hoře nedaleko horské obce Lipka na Prachaticku. Ve vnitrozemí byli vlci vyhubeni již mnohem dříve.

V časech, kdy jich ještě i na Českobudějovicku žila v lesích spousta, lidé na ně v místech, kde byly zřetelné vyšlapané vlčí stezky, líčili pasti a hloubili takzvané vlčí jámy. Byly hluboké a do jejich dna bývaly někdy upevňovány zaostřené kůly špicemi nahoru, aby se na ně vlci, kteří do jámy spadnou, nabodli. Jámy byly přikryté větvemi a chvojím, pečlivě upravenými tak, aby si vlci nastražené pasti nevšimli.

Vypráví se, že do takové vlčí jámy u Lišova, ve které naštěstí zašpičatělé kůly nebyly, spadl za tmy dudák. Podobně, jako snad každému známý strakonický dudák Švanda, se i tento Švandův kolega vracel z tancovačky, na které hrál do pozdní noci a cesta k domovu přes les se mu stala osudnou. V temném lese zabloudil, sešel z cesty a všechno zlé bylo dovršeno, když se zrádným příkrovem propadl do vlčí jámy.

Lekl se, ale při pádu do jámy si neublížil. Bylo mu jasné, že po kolmých stěnách, ve kterých se nebylo čeho zachytit, se sám z hluboké jámy nahoru nevyšplhá a tak se o to ani nepokoušel.

Neztratil ale hlavu. Pomyslil si, že až se rozední, pomoci se snad dovolá, a tak se donutil nezpanikařit. Rozumně uvážil, že v noci by stejně bylo jakékoliv jeho úsilí marné, jen by se zbytečně vysílil, a tak že bude nejmoudřejší, když se v jámě pokud možno co nejpohodlněji uvelebí a pokusí se usnout, aby noc pro něj nebyla nekonečná.

Jenomže sotva ulehl, spadl do jámy za ním vlk. Dudák ho potmě sotva rozeznal, ale pochopitelně se vyděsil. Sotva se vlk vzpamatoval z pádu a ucítil, že v jámě s ním je člověk, začal zlověstně vrčet.

Než se však stačil nebohého dudáka vrhnout, vylekal se i on sám, protože se do jámy zřítil ještě jeden další vlk. V tu chvíli problesklo dudákovi hlavou, že je s ním veta a zoufalý sáhl po svém milovaném nástroji, aby si na něj ještě naposledy alespoň krátce zahrál. To už na něj ovšem temně vrčeli oba vlci a spíše než v té tmě viděl, vytušil, že se k němu blíží s vyceněnými zuby. Sotva však zazněly první tóny dud, vlčí vrčení se změnilo. Od výhružného přešlo nejprve v jaksi udivené a poté v souznějící s dudákovou melodií. Dudák pochopil, že hra na dudy je jeho spásou, a tak hrál a hrál jednu písničku za druhou. Vlci si k němu přisedli každý z jedné strany a přizvukovali mu do taktu. Vrčeli melodicky, nezřídka vesele a při táhlejších melodiích si i dvojhlasně zavyli. Tak si tam spolu všichni tři na dně vlčí jámy muzicírovali až do rána.

Když brzy po rozbřesku přišel do lesa myslivec, zůstal ohromený nad podivnou muzikou, která z hloubi hvozdu doléhala k jeho sluchu. Brzy se však oklepal z překvapení a vydal se po zvuku. Dovedl ho k vlčí jámě.

Myslivec do ní krátce nahlédl a pak se dopustil osudové nepředloženosti. Sáhl po své pušce a oba vlky zastřelil dříve, než se ohromený dudák vzpamatoval. Dudákovi při pohledu na zastřelené vlky vyhrkly do očí slzy a ještě než ho myslivec z jámy vytáhl, zabití vlků mu vyčetl.
Zachráněný se ani nezaradoval, když se z vlčí jámy dostal na svobodu. Byl smutný a nepřestával se trápit. Stále ho to táhlo k lesu, kde si tak krásně zahrál s vlky. Sedával tam a hrával, vesměs však samé smutné písničky.

Zanedlouho se roznemohl a zemřel. Od té doby se tam prý za temných větrných nocí zjevuje jeho přízrak. Chodívá lesem až k Lišovu. Do zvuků jeho dud přizvukují dva přízrační vlci, kteří jej doprovázejí.

HYNEK KLIMEK