Její dominantou je starobylý, již z dálky viditelný kostel svatého Vavřince. Původně raně gotický kostel byl založen již kolem roku 1270 pod vedením mistra zvíkovské královské huti. Ve 14. století k němu byla přistavěna věž a severní loď. Výrazná dostavba se pak uskutečnila ještě v prvním pololetí 16. století. Mimo jiné při ní byla nově sklenuta jižní loď a přistavěna předsíňka.

Putim sama je ještě starší než kostel. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1092, kdy byla v majetku ostrovského kláštera a byla vsí farní. Současná fara, stojící u kostela, vznikla patrně přestavbou z tvrze ze 16. století. Klenby v ní z tohoto století pocházejí zcela určitě. Mimo další pozoruhodné stavební prvky jsou v mazhausu čtyři pole křížové hřebínkové klenby. Do objektu je vestavěn i bývalý špýchar s pozdně gotickým portálem.

Na putimském hřbitově je hrob proslulého Jana Cimbury, jehož pestrý životní osud přiblížil široké veřejnosti ve svém románu spisovatel Jindřich Šimon Baar. Pohlednou obec ale proslavila ještě další literární postava.

Dobrý voják Švejk, kterého Jaroslav Hašek nechal při Švejkově proslulé anabázi, když hledal cestu k regimentu, zabloudit právě do Putimi, kde ho zadrželi četníci jako domnělého ruského špiona. Četnická stanice v Putimi opravdu bývala, ale na jiném místě. Ve filmu si na ní zahrál domek v půvabné ulici, které je nyní součástí zdejší vesnické památkové rezervace.

Přes mlýnský náhon vede silnička po starém kamenném mostě se třemi klenutými oblouky z roku 1864, který si také zahrál ve filmu o Švejkovi. Právě po něm kráčel Josef Švejk, mistrně zahraný Rudolfem Hrušínským, do Putimi. Mlýn, u kterého voda z náhonu roztáčela mlýnské kolo, byl postaven již v roce 1539.

Nedaleko od kamenného mostu je o dvacet roků mladší železný most přes řeku Blanici, který je chráněnou technickou památkou.

Pod návrší s kostelem dosahuje plocha rozlehlého Podkostelního rybníka. Založen byl již za doby krále Karla IV. Má rozlohu 38 hektarů a podle dávné tradice se jeho výlov pořádá vždy jednou za dva roky na svátek svatého Havla. Pořádá jej Nadace Čapíků a je vždycky svátkem pro celé okolí.

Zdejší pověst vypráví o staré vdově, která jednou v noci nemohla dlouho usnout. Převalovala se v posteli a trápila ji myšlenka, že ráno půjde na jitřní mši nevyspalá a unavená. Protože spánek stále nepřicházel, nakonec vstala z postele a vyhlédla z okna. Ke svému nemilému překvapení uviděla, že v kostele, na který z okna své chaloupky viděla, se svítí. Napadlo ji, že už je ráno, v kostele rozsvítili na jitřní a ona že si pravděpodobně přece jen zdřímla, a to, že nemohla usnout, se jí zdálo.

V chaloupce žila sama, a tak si o tom neměla ani s kým popovídat. Kvapně se oblékala a spěchala zimní mrazivou nocí ke kostelu. Lavice už byly hodně zaplněné, ale v jedné vzadu bylo ještě volné místo, a tak si přisedla. Ke svému úžasu zpozorovala, že si sedla právě vedle své kmotry. Ta však byla již řadu let po smrti.

Kmotra se k ní pootočila, přísně se na ní podívala a pak se k ní naklonila a zašeptala ji do ucha: „Co tady děláš, nešťastnice? Jak jsi se mohla opovážit přijít na půlnoční mši zemřelých?! Honem odtud upaluj, než s tebou bude zle!“

Vyděšená vdova ji poslechla, ale to už se po ní natahovalo několik párů rukou. Popadly ji za kabát, ale ona si ho duchapřítomně vysvlékla a podařilo se jí pak z kostela utéci, než ji stačili nebožtíci popadnout a zadržet.

Když pak nad ránem přicházeli věřící na jitřní, spatřili na hřbitově u kostela po hrobech rozházené cáry starého kabátu. Stará vdova, strachem ještě bledá, jim pak po bohoslužbě objasnila, kdo kabát rozsápal a rozházel po hřbitově. Z hrůzného zážitku se však ale už nikdy úplně nevzpamatovala a zakrátko zemřela. Na nočních bohoslužbách duchů ji pak již nikdo neohrožoval. Vždyť k nim patřila.

HYNEK KLIMEK