Významné ocenění má také ředitelka školy Jindřiška Kudrlová, která nedávno převzala nejvyšší rezortní vyznamenání – Medaili Jana Amose Komenského. Úspěšné hudební pedagožky jsme se zeptali:

Jaké bylo vaše první seznámení s hudbou? Je to rodinná tradice?

Je zajímavé, že to vůbec nebyla rodinná tradice. Možná se někdo z rodiny pokoušel hrát na nějaký hudební nástroj, ale rozhodně ne profesionálně. Alespoň o tom nevím. K hudbě mě přivedla paní učitelka Věra Straňanová - Říhová, která se přistěhovala do mého rodného Bavorova. Byla klavíristkou a nejdřív mě upoutala jako osoba a potom mě zaujal nástroj a následně už jsem šla za tím na klavír se naučit.

Určitým paradoxem bylo, že jsem se sice přihlásila na tehdejší Lidovou školu umění v Bavorově, ale rodiče mě vzápětí odhlásili. Neviděli v tom žádnou perspektivu. Díky paní učitelce jsem se v šesté třídě na lidovou školu umění přihlásila znovu, dokonce mi paní učitelka půjčila domů křídlo, abych měla na čem cvičit. V osmé třídě už jsem se jela na konzervatoř ukázat a v devítce jsem dělala přijímačky.

Zajímala vás už tehdy vážná hudba?

Možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale už v páté třídě mě zaujala vážná hudba. Dá se říct, že celý život inklinuji k vážné hudbě. Nebyla jsem nikdy v zajetí třeba Beatles nebo Rolling Stones, více mě lákaly koncerty českých filharmoniků nebo vídeňská opera. Jsem ovlivněna vážnou hudbou, miluji ji, protože v ní je tolik nádherných melodií a je jedno jestli je někdo zpívá nebo hraje.

Kdo patří k vašim nejoblíbenějším skladatelům?

Pokud jde o klavír, vždycky jsem měla ráda a stále mám Johanna Sebastiana Bacha. Obdivuji jeho geniální harmonii. Bacha jsem také převážně hrála. Jinak ale samozřejmě mám moc ráda mazurky a valčíky Frederica Chopina, jeho etudy, které byly na škole povinné. Ráda jsem hrála klavírní cykly slovenského skladatele Eugena Suchoně. Je to však výrazově náročné a děti takovou skladbu nemohou hrát. Ráda bych Suchoňovy skladby dala hrát žákům, aby s nimi mohli pracovat, ale není to možné. Nezvládli by to. Vím o dvou třech výjimkách, které to zahrály.

Jinou hudbu než vážnou neposloucháte?

Samozřejmě, že poslouchám. Ale mám ji, jak se říká, jako kulisu na žehlení. Ne, že by se mi jiná hudba nelíbila, poslechnu si ji, ale nevyhledávám. Mám například ráda muzikály, poslechnu si Draculu, ale pak zase sáhnu po klasice.

Nedostáváte se tím pádem do konfliktu s rodinou, zejména s dětmi?

To se nestávalo ani nestává. Za celý den ve škole mám klasiku „naposlouchanou“ a večer doma potom nemám potřebu za každou cenu si pustit nějakou symfonii, když to řeknu zjednodušeně. Až teď, když jsem starší, je to trochu jiné. Dokud byly děti doma, měla jsem potom odpoledne a večer dost starostí kolem rodiny. Nyní jsme sami s manželem, takže v bytě je dost prostoru, abychom každý poslouchali tu „svoji“ hudbu a navzájem se nerušili.

Jsem ale moc ráda, že k hudbě tíhnou obě děti, i když mají úplně jiné profese. Michal i Markéta hráli na zobcovou flétnu, mají tedy základy hudebního vzdělání. Nejdůležitější je, že mají k hudbě velmi dobrý vztah. Když řeknu po pravdě, ani jsem nestála o to, aby se hudbou zabývali profesionálně. Bohužel současná doba kumštu příliš nepřeje.

Takže je dobré, když mladí mají svoji profesi a k tomu ještě vystudují konzervatoř a hudbu, ať již vážnou nebo populární, mají jako koníčka. Dělat dnes hudbu profesionálně, to mohou jen skutečně zapálení lidé. Jinak jsou potom nešťastní a těžko nacházejí uplatnění. Konzervatoře doslova chrlí absolventy a hudební školy si mohou vybírat.

Celý život učíte nebo jste také hrála na koncertech?

Na konzervatoři jsem vystupovala na koncertech, pomáhala jsem v různých kapelách, doprovázela jsem houslisty a další hudebníky. Po studiu jsem měla volbu: buď se dát na sólovou dráhu, působit jako korepetitorka v divadle, jít do kapely, kde ovšem klavír není příliš využitelný, nebo jít učit. Měla jsem v dětství dvě tužby - být doktorkou nebo učitelkou, prostě být mezi lidmi, takže po studiích jsem šla ráda učit.

Kde bylo vaše první učitelské místo?

Začínala jsem ve Vodňanech, kde byla ředitelkou moje bývala učitelka Věra Straňanová - Říhová, která mě ke klavíru přivedla. Do Vodňan jsem z Bavorova dojížděla dva roky a potom jsem šla na plzeňskou konzervatoř. Na Lidové škole umění, nyní Základní umělecké škole v Písku, jsem už od roku 1984, kdy jsem nastoupila po mateřské dovolené. Takže pokud jde o zaměstnání, nejsem rozhodně turista, ale spíše konzervativec. Ředitelkou jsem už téměř dvacet let.

Dá se vůbec spočítat, kolik klavíristů jste vychovala?

Byly jich určitě stovky, ale přesnou evidenci jsem si nikdy nevedla. Mnozí z nich vystudovali vysoké školy, mají svá povolání a hudba je pro ně zálibou, které věnují značnou část volného času. Nebo jsou absolventy pedagogických fakult a učí hudební výchovu.

Jaký je v současné době zájem o základní umělecké školy a zejména o hudební obory?

Pokud jde o klavír, je zájem stejný jako před lety a řekla bych ještě větší i přesto, že je to nejdražší obor. Ať se na mě kolegové, kteří učí smyčce nebo dechy, nezlobí, ale klavír zůstává stále v očích většiny lidí královským nástrojem. Najednou tam zní množství barevných tónů, které spolu nádherně souznějí. Takže když slyšíte klavír, chvílemi jako když slyšíte orchestr. Nevím, jak je to celorepublikově, ale v Písku zřejmě i díky bohaté hudební tradici je o výuku hry na klavír a další hudební nástroje značný zájem. Dokonce bych řekla stále větší.

Rodiče si hodně uvědomují, že v uměleckých školách se s dětmi pracuje individuálně. To v základních školách není a ani to není jejich posláním. Učitelé se tady nemohou věnovat každému žáku zvlášť. U nás i v jiných uměleckých školách dítě vlastně poprvé zažije, že má kantora jen pro sebe, který má na něj čas. Samozřejmě, že žáci i u nás mohou zažít velký nezdar, ale hlavně prožívají úspěch a hned vidí, co dokázali.

Navíc své umění mohou hned od počátku ukázat i veřejnosti. To jsou všechno věci, které umělecké škole dávají gloriolu vznešenosti. Je dokázáno statisticky, že ty děti, které absolvují základní umělecké školy jsou, když to řeknu nehezky, „opracované“. Musejí na svém rozvoji hodně pracovat, pokud chtějí mít i dílčí úspěch.

Rodiče oceňují, že je tady instituce, která jejich děti naučí nové věci. Například znát notové písmo, což by podle mého názoru mělo patřit k základní gramotnosti. Navíc se tady naučí systematicky pracovat, spoléhat jeden na druhého. Pokud hrají ve školních orchestrech, vědí, že musí přijít na zkoušku nebo na koncert, protože by jinak spolužáci nemohli účinkovat. Musí cvičit, aby mohli vystupovat. Když tyto věci plní, mají okamžitě po vystoupení zpětnou vazbu. To samé zažívají například sportovci, ale to v základní škole pochopitelně není možné.

Základní umělecká škola tedy problémy s nedostatkem žáků nemá?

Naopak. Stále je dost zájemců, které musíme z kapacitních důvodů odmítnout. Maximum je 730 žáků, kteří se učí v oborech hudebním, výtvarném a dramatickém Zhruba patnáct procent žáků dojíždí z okolí, ale většina jich je z Písku. I tady podle mého názoru hraje roli velká hudební tradice, ať již jde o orchestry, pěvecké sbory, divadla nebo významné osobností hudebního života spojené s naším městem. To je to rodinné stříbro, které nelze měřit penězi, ale je ohromným bohatstvím pro město a vlastně i celý národ. Je třeba ho nejen uchovávat, ale i rozmnožovat. O to se právě naše škola snaží.

Co byste řekla na základě svých zkušeností, je pro učitele na umělecké škole důležitější pedagogické vzdělání nebo umělecký talent a schopnosti? Nebo od každého něco?

Nejlepší spojení je dobrý muzikant a dobrý pedagog. Dobré spojení je ještě, když to není až tak dobrý muzikant, ale schopný pedagog, který to s dětmi umí. Zažila jsem také výborného muzikanta, který ovšem nebyl vůbec pedagog, neuměl nic dětem předat. To je úplně nejhorší kombinace. Takového učitele na naší škole nemáme.

Nemáte nouzi o učitele?

Mohu říci, že v poslední době tento problém není. Fakulty doslova chrlí absolventy. Zájemci se hlásí prakticky nepřetržitě především na obory výtvarná a hudební výchova. Ovšem pokud jde o hudební výchovu, je nouze o učitele hry na kytaru a klavír. Konzervatoř je v Českých Budějovicích a pro některé absolventy je Písek daleko, často skončí ve Vodňanech nebo Týně nad Vltavou.

Zřizovatelem vaší školy je Jihočeský kraj. Jak se o školu stará, zejména pokud jde o financování?

Kraj financuje pouze výuku, dává tedy peníze na mzdy učitelů. Provoz si hradíme sami z prostředků, které vybereme jako školné od žáků. Škola už má za ta léta propracovaný systém, takže vycházíme, i když šetřit musíme na každém kroku. Přesto dbáme na to, aby škola byla vybavena potřebnými nástroji, počítači a interaktivními tabulemi, aby učebny i ostatní prostory budovy byly upravené a působily příjemně. Žáci a zejména jejich rodiče to velmi oceňují.

Jste také prezidentkou Asociace uměleckých škol ČR. Jakou úlohu má tato organizace?

Zastupuje ekonomické zájmy uměleckých škol, jejichž ředitelé jsou členy asociace. Jednám tedy s ministerstvem školství, parlamentem, s jednotlivými kraji a obcemi. Staráme se o to, aby síť základních uměleckých škol zůstala zachována, aby jich neubývalo a aby se s nimi počítalo ve státním rozpočtu. Umělecké záležitosti jsou v kompetenci Ústřední umělecké rady, která je poradním orgánem ministerstva školství. Ale samozřejmě, že se školy i na asociaci obracejí s uměleckými záležitostmi a my se je snažíme řešit právě ve spolupráci s uměleckou radou.

Objevily se v rámci republiky tendence některé základní umělecké školy rušit?

Takový případ se nevyskytl. Ale jsme stále ve střehu. Základní umělecké školy jsou totiž nejvíc „na ráně“. Základní školy musí být ze zákona, případné rušení středních škol je věcí politickou. Jedinými školami, které tedy mohou být ale nemusí, jsou základní umělecké školy. Naším významným argumentem je ale to, že systém uměleckých škol v naší republice je opravdu famózní a ojedinělý, je to jedna z mála věcí, se kterou se Česká republika může prezentovat ve světě a co nám mohou leckteré země závidět. U nás máme odborníky i tradici.