Fotografie tanků v Praze a další záběry z okupace v roce 1968 mohou od čtvrtka vidět lidé v písecké Sladovně v rámci výstavy Invaze srpen 1968. Ta ukazuje nejen fotografie, ale i další dokumenty, zvukové záznamy či video. Expozici přijel zahájit ředitel Ústavu po studium totalitních režimů Daniel Herman, který v rozhovoru říká, že kvůli okupaci se v noci budil ze spaní.

Je možné dnes ještě objevit něco nového o roce 1968, nebo je to podrobně probádané téma?

Je to téma, které si lidé připomínají každý rok, na druhou stranu není možné říct, že by bylo vyčerpáno. Různých materiálů, které čekají na objevení, je mnoho. Proto jsem přesvědčen, že stále můžeme něco nového odhalit. Je dobře, když se na tu dobu a její události můžeme dívat z různých úhlů pohledu, protože není jen jeden. Je užitečné, když člověk vidí fotografie nebo si může přečíst dobové informace z tisku nebo rozhovory s pamětníky, názory lidí ze zahraničí. To jsou všechno momenty, které mohou onu mozaiku doplňovat.

Povedlo se vašemu ústavu během poslední doby najít něco o invazi, co ještě nebylo známo?

Ano, loni jsme uveřejnili velice zajímavé informace, které jsme získali od ukrajinských partnerů. Materiály od zahraničních armád, ať od těch, které se na okupaci podílely, tak od těch západních, které byly v pohotovosti, nám mohou pomoci. Třeba západoněmecká armáda byla ve stavu vysoké pohotovosti.

Říkáte, že západní armády byly v pohotovosti. Znamená to, že mohlo nastat jejich střetnutí s okupačními armádami?

Nejsem znalcem vojenských strategií, ale myslím si, že to riziko nebylo vysoké. Ale každopádně byla západoněmecká armáda ve vysoké pohotovosti na své východní hranici, tedy hlavně na Šumavě. Jistě se obávali, aby sovětská armáda, třeba jen omylem, nepřekročila hranice do Německa, a pak by nějaká reakce přijít musela.

Během okupace vznikalo velké množství nápisů, vznikala i tradiční parte. Máte vy osobně nějaký oblíbený nápis, nějaké heslo?

Pamatuji si na jedno velmi dobře. „Proletáři všech zemí, spojte se, nebo střelím.“ Myslím, že to velmi dobře ukazuje atmosféru doby. Chápu, že tehdy se lidem, kteří možná do té doby věřili v ideály komunismu, zhroutil svět. Rozpadla se jejich víra. Dovedu pochopit, že pro lidi, kteří komunismu věřili, to muselo být děsivé zklamání. Myslím, že dodnes se s tím ne úplně všichni vyrovnali.

V době invaze vám bylo pět let. Jak jste okupaci prožíval?

V noci z 20. na 21. srpen jsem byl s rodiči v Rakousku. Pamatuji si, že ráno 21. srpna, když rakouská televize a rozhlas hlásily zprávy o invazi, bylo obrovské téma, zda se vrátit nebo ne, zda bude válka nebo ne. Moji rodiče se pak rozhodli vrátit.

Pocházím z Českých Budějovic, vzpomínám si na tanky a obrněné vozy ve městě. Měl jsem noční můry, budil jsem se strachem, představoval jsem si, že tanky na mě najedou. S bratrem jsme pouštěli z okna na vojáky prasátka, babička nás rychle od okna odtrhla, měla strach, že nás zastřelí, což se mohlo stát.

Dá se okupace z roku 1968 srovnat s nacistickou okupací?

Určitě. Podle mě je 15. březen 1939 a 21. srpen 1968 dost podobný. Je to pošlapání územní suverenity státu, narušení důstojnosti národa, je to okupace se vším všudy, bohužel i s mrtvými.

Srovnání komunismu a nacismu tedy není úplně mimo realitu.

Není. Jsou to ideologie, které vychází z totalitních základů. Popírají lidskou svobodu a jsou založeny na násilí a nenávisti. Nacismus je více orientován rasově, komunismus třídně, ale jejich následky jsou velmi podobné. Jediný zásadní rozdíl vidím v tom, že komunisté nerozpoutali světovou válku. Začali celou řadu lokálních válek, ale celosvětový konflikt, ačkoliv se k tomu schylovalo, ne.

Je třeba dělat takové výstavy, jako je Invaze srpen 1968 ve Sladovně a připomínat okupaci? Co říkáte na provedení výstavy?

Je určitě třeba to připomínat, protože je to důležitá kapitola našich novodobých dějin. Výstava ve Sladovně se mi velmi líbí, protože jednoznačně srozumitelným způsobem ukazuje atmosféru doby a kdo má zájem, může si prohlédnout i dokumenty, které ukazují, jaká byla reakce tehdejší československé veřejnosti. A jsem rád, že se Ústav pro studium totalitních režimů mohl podílet na výstavě tím, že poskytl některé z dokumentů.