Kolem druhé hodiny odpolední má nervozita vrcholí. Zbývá posledních pár vteřin, pak budu vysílat živě. Co když něco spletu? Co mám dělat, když zkomolím nějaké slovo? Podobné myšlenky se mi honí hlavou a na klidu mi nepřidávají. Rozsvítí se červené světlo a já začínám se sluchátky na uších mluvit…

Písecký deník je na Facebooku. Klikněte ZDE!

Je půl jedenácté dopoledne a přijíždím do vesnice s názvem Orlík nad Vltavou. Kdo by to byl řekl, že tady někde za chvíli najdu moderní studio, odkud se dennodenně na radiových vlnách vysílá do celých jižních Čech hudba a zpravodajství.

Nejdřív po vesnici bloudím, nic totiž nenasvědčuje tomu, že by tu mělo sídlit rádio, které každý den ladí tisíce jihočeských posluchačů. Paní s kočárkem a posléze i její soused mě směrují k rodinnému domku, který vypadá, jako každý jiný v ulici. Za jeho plotem mě štěkotem vítá psisko a starší muž, o kterém ještě v tuto chvíli nevím, že je to bratr ředitele rádia. „Po schodech nahoru. A nezapomeňte se přezout, pantofle jsou tamhle,“ ukazuje pan Zoch, „studio je v prvním patře,“ dodává.

Ani se v postarším rodinném domku nestačím zorientovat a z patra už slyším hlas moderátorky Daniely Tollingerové, která mě zve nahoru. „Akorát jsem si připravovala počasí,“ vítá mě Daniela a usedá opět k počítači. Marně hledám mikrofon, ten přece neodmyslitelně do každého rádia patří.

„Studio je vedle,“ pochopí okamžitě Daniela můj zmatek a ukazuje jinam. Nacházíme se totiž v místnosti, kde se písemně připravují veškeré zprávy, které se až následně mohou prezentovat v rádiu.

Nahlížím do připravených papírů o počasí a nechápavě kroutím hlavou, protože tyhle teploty rozhodně dnes nikdo nezažije. Nespletla se? „To není na dnešek, ale až na zítřejší den. Vedle jsem si to hlasově nahrála, dnes v noci ve studiu totiž nikdo nebude a počítač to zvládne pouštět sám. Dnešní počasí budu říkat živě,“ vysvětluje Daniela.

Přesunujeme se do samotného studia. Je to místnost rozdělená na dvě části a uprostřed je skleněný průzor, díky kterému vidím skrz stěnu na další moderátorku Lucii Váchovou, která právě za mikrofonem dokončuje svou směnu a loučí se s posluchači. Zdravíme se pouze mávnutím ruky, protože cokoliv říkat by bylo bezpředmětné, místnost je dokonale zvukově izolovaná.

Až teď jsem si všiml červeného světla nad dveřmi, které signalizuje, že moderátor živě vysílá. I přesto se raději ztiším, silnému sklu najednou moc nevěřím.

Je chvíli před jedenáctou a červené světlo zhasíná, Lucie vychází ze studia a vítá se s námi. Ještě než půjde domů, pomůže Daniele s receptem. Nechystají se vařit si oběd, jen si hlasově nahrají tip na chutný pokrm, který jim do rádia zaslal posluchač z Písku, aby ho mohly později v rádiu vysílat i přesto, že Lucie už odchází a Dáda přebírá směnu. Mezitím už oba sedíme ve vysílací části studia a já netrpělivě očekávám živý vstup do vysílání.

Vysíláme živě

Musím být naprosto tichý, sebemenší zvuk, například vrznutí židle či cvaknutí závěrky fotoaparátu, by byl v rádiu slyšet. „Ladíte Rádio Orlík, já jsem Daniela Tollingerová a vedle mě je můj kamarád Kája Kreml, externí redaktor Píseckého deníku,“ vítá se i za mě Dáda s posluchači přesně v jedenáct hodin a říká jim, co všechno se bude tuhle hodinu dít.

Mám snad větší trému než ona, protože Daniela vypadá naprosto klidně, není ani trochu nervózní. „Záleží, jaký má člověk den. Někdy mi to fakt sedne, to vymýšlím i různá životní moudra přímo v živých vstupech, ale jindy se třeba zakoktám,“ vysvětluje moderátorka, zatímco do éteru hraje hudba z osmdesátých let.

Čas pokročil a ve studiu bez klimatizace začíná být horko, venku na slunci je minimálně třicet stupňů. Jdu k oknu, ale marně se pokouším nahmatat kliku.
„Tu ve studiu nenajdeš, okna se otevírat nesmí. Představ si, že by kolem nás jel třeba traktor. Jediné, co by posluchači slyšeli, by byl zvuk jeho motoru,“ vysvětluje Daniela. Pouštíme si aspoň malý větrák, ale i ten se musí během živých vstupů vypínat. Až tak je mikrofon citlivý.

Daniela mě instruuje, jak se zachází se všemi přístroji. Sedím na místě moderátora a koukám se do několika obrazovek najednou. Telefon napojený do počítače náhle signalizuje příchozí hovor. „To asi někdo volá o písničku na přání,“ říká Daniela a má pravdu. Paní chce nechat zahrát svému manželovi k jeho šedesátým narozeninám Waldemara Matušku, a to znamená, že za chvíli budu mít svůj první živý vstup v rádiu.

„Máme tu pro vás tradiční písničku na přání, zavolala si o ní…“ Prvotní nervozita postupně vyprchává a já dokončuji svůj živý vstup bez jediného přeřeku. Jako za odměnu mi Waldemar Matuška zpívá píseň Když jdou na mužskýho léta.

Počítačový program hlásí, že na pár minut má moderátor volno, a proto si jdeme vedle hlasově nahrát další vstupy, které pak už jen do rádia pustíme. S Danielou se v nich bavíme o bernartické webkameře a posléze vzpomínáme na přeštěnický Musicfest.

Následují další mé živé vstupy, mluvím o dnešním počasí a o tom, co si čtenáři zítra mohou přečíst v Píseckém deníku. To už se ale blíží čtvrtá hodina odpolední a průzorem před námi vidíme dalšího moderátora Láďu Košťála, který za okamžik převezme naši směnu.

„To byl Karel Kreml a Daniela Tollingerová,“ loučíme se s posluchači Rádia Orlík.

KAREL KREML